Milane, svým umístěním a výkonem jsi šokoval všechny, včetně těch, kteří tě znají. Jak moc pátá příčka překvapila tebe?

„Jsem nesmírně rád za takové umístění! Je to odměna celému týmu, který poslední rok makal na plné obrátky. Měli jsme plán a ten jsme do cca 215. km drželi bez větších zádrhelů. Pak už to díky počasí a problémy s žaludkem bylo jen o vůli a posledních 5 km… Fakt nevím. Být druhým nejrychlejším Čechem na Spartathlonu a nejrychlejším nováčkem je krásný pocit.“

Přibliž závod z tvého pohledu. Kde byla krizová místa?

„Závod jsme rozbíhal v klidu a nikam jsem se nehnal. Užíval jsem si běh a byl ve své bublině. Na maratonu jsem si dal sušenky a čaj, v Corinthu rizoto a nealko pivo. Ve Starém Corinthu espresso, do toho gely a občas hroznový cukr. Cesta ubývala celkem dobře. Na 149. km jsem doběhl promoklý a promrzlý na kost. Support tým mě převlékl do suchého trika a nepromokavé bundy, takže jsem byl hezky v teple a mohl se vydat na nejvyšší bod trasy. Kopce směrem nahoru mě baví, více než dolů, takže jsem zapnul autopilota a stoupal. Bohužel při seběhu, tedy spíše při pokusu o něj, a hledání cesty dolů v dešti a mlze, jsem nakopl kamen a tím popravil nehet na levém palci. Až na checkpointu pod kopcem jsem nechtěně zjistil, na kterém se pohybuji místě – informovala mne jeho obsluha. Umístění jsem nechtěl řešit. Snažím se vždy běžet svůj vlastní závod. Bohužel kolem 200. km se stupňovaly problémy se žaludkem, které mě už delší dobu trápily, ale statečně jsem je ignoroval. Nicméně jsem byl nucen být vícekrát v “podřepu”, než bych si přál a tím šlo tempo dolů. Dobrá zpráva pro nás všechny byla, že i když jsem se pohyboval pomalu, tak to bylo pořád dopředu, a to i výsledkovou listinou. Za celý závod jsem si ani jednou nesedl. Posledních 5 km byl masakr, nejen díky dešti a vichru, ale také už opravdu nebylo z čeho brát. Doběh ke králi byl úžasný, i když poznamenaný neúčastí lidí, kteří zůstali kvůli dešti doma. Nicméně Gábinka, Mirek a Miloš tam byli a to bylo pro mě to nejdůležitější!“

Cos říkal počasí, které za celou historii Spartathlonu nepamatují?

„Bylo neskutečné a nikdy bych nevěřil, že dokážu běžet takovou dobu v botách plných vody. Za celý závod jsem se nepřezouval. Že v takovém počasí dokončí celá česká výprava je naprosto úžasný výsledek!“

Přiblížíš svou přípravu na Spartathlon? Co bylo nejtěžší?

„Má příprava v podstatě začala v listopadu 2017. Celý rok byl podřízen jedinému snu – dotknout se sochy krále Leonidase. S těžkým srdcem jsem odmítl nominaci na ME 24h i MS 100. Nejsem totiž zastáncem mnoha závodů v roce. Stojí to spousty fyzických i psychických sil a nemůžete se pak správně soustředit. Nejtěžší v tréninku bylo, když jsem byl nucen z nějakého důvodu vynechat více tréninkových jednotek. Já totiž přípravu miluju a stále vymýšlíme nové věci, které by nás posunuly vpřed. Ať už je to v běhání, cvičení, regeneraci nebo jídle. Proběhlo pár přípravných závodů, které jsme pečlivě s Milošem vybírali tak, aby vždy něčím napodobovaly Spartathlon. Ať už svým profilem, počasím – to moc nevyšlo (smích) -, nebo například konáním přes noc, jako tomu bylo v případě TMMTR. S manželkou Gábinkou jsme zase vybírali dovolené tak, abych mohl běhat kopce nebo v teple. Při jedné z dovolených také Gábinka pronesla památnou větu: Ty máš dar, udělat z každé dovolené soustředění!“

Jak dlouho běháš a kdy ses rozhodl, že si tento závod zaběhneš?

„Sportuji celý život, ale s opravdovým běháním jsem začal cca před čtyřmi, pěti lety. To, že bych chtěl někdy běžet Spartathlon, jsem věděl hned. Jsem trošku extrémista, a když něco dělám, tak na sto procent. To, že to nebude hned, jsem věděl po prvním setkání s Milošem a přečtením několika knížek o ultra běhu.“

Jak se ti spolupracovalo a spolupracuje s Milošem Škorpilem? Co bys vypíchnul?

„Spolupráce s Milošem je výborná a na kamarádské úrovni. Nejedná se pouze o “napsání” tréninku, je v tom mnohem víc. Společné výběhy, pilovaní běžeckého stylu, ale i taktika na závod. Miloš je součástí týmu, který se mi podařilo poskládat během těch let a má své pevné místo! Nejzajímavější na Milošových trénincích je to, že mě vždy něčím překvapí. Nikdy se v tréninku nenudím a většinou se těším až vyběhnu. A hlavně, věří mi a nedostává mě pod tlak svými vlastními ambicemi. Smršť na Facebooku, která přijde po závodě, je zase něco jiného a to bych nejradši někam zalezl a počkal až to přejde…" (smích)

Koho dalšího ze svého týmu bys rád zmínil?

„Stejně je pro mě důležitý Mirek Touška, kamarád a osobní fitness trenér, který zase posouvá trénink mého těla do úplně jiné dimenze. Cvičení je pro mě stejně důležité jako běh. A když jsem po běhání a cvičení unavený, svěřím se do rukou Martina Lacka, fyzioterapeuta a mentora, který, jak on říká, dá mému tělu “napít”. A to všechno má na starosti má žena Gábinka, která je naprosto úžasná a bez její podpory bych jen těžko mohl dělat to, co dělám, a s jakými výsledky. Všem patří obrovské díky za pomoc a podporu!“

Co dál? Už máš další běžecké sny a plány?

„Běžeckých snů několik mám, ale všechno má svůj čas. Musíme jít postupně. Plán pro rok 2019 se odvine od stanovení termínu MS24h, kde bych byl moc rád. Doufám, že do konce října 2018 bude mít IAU jasno a my budeme moci sednout ke stolu a začít plánovat. Teď mám v plánu věnovat se rodině a firmě.“