Velká gratulace ke stříbru a skvělému výsledku. Můžeme se ale na trati vrátit ke dvěma momentům, kdy všem fandům zatrnulo? Tím prvním je vynucená pauza už v první třetině závodu. Čím si vysvětluješ, že míváš žaludeční potíže právě v těchto pasážích? Stres? Přemotivovanost?

“Je to moje klasika, mám to téměř pokaždé. Můj žaludek je asi má pověstná Achillova pata. Pro tento závod jsem se ale na ‚blicí‘ krizi patřičně připravoval mentálně. Věděl jsem, že okolo 65–75. km to přijde. A přišlo! (úsměv) Tak jsem to na 71. km vyhodil a po pár zoufalých kilometrech mohl běžet dál. Ono když je člověk na tu situaci psychicky připravený a počítá s ní, pak to jde všechno tak nějak líp.”

A jak došlo k tomu odbočení z trasy? Následky té první krize? Kdy a jak jsi poznal, že běžíš špatně?

“Hele, vůbec nechápu, jak se mi to mohlo stát. Před startem, když jsme v českém týmu rozebírali různé záludnosti Spartathlonu, já byl ten, kdo tvrdil, že se tu nedá zabloudit. Že bych tu trasu odběhl poslepu… No tak se mi to pěkně vymstilo! Na zcela jasném místě jsem odbočil na špatnou stranu a ani si toho nevšiml. Pak jsem běžel vesnicí dolů k vodě, obdivoval antické sloupy po levé straně a říkal si: ‚Tý jo, to je pěkný, toho sem si tady dřív nikdy nevšiml.‘ Po asi 1,5 km mi to došlo na křižovatce, kde už žádná šipka nebyla a já pochopil, že se mi to celkem zkomplikovalo. Vydupal sem si teda zpátky kopec, cestou si v sámošce na uklidněnou koupil colu a pivo, vdechnul jsem to do sebe a vyrazil zpět do boje.”

Byly i další krize vyjma bloudění?

“Bloudění nebyla krize, to byla moje hloupost. Jediná krize byla okolo toho 70. km a táhla se až do Korintu.”

Pak jsi ale předváděl noblesní stíhačku svých soupeřů. V posledních fázích jsi měl dokonce vyšší tempo než pozdější vítěz. Měl jsi zprávy o ztrátě na něj?

“Někde okolo hlavního přeběhu přes kopec, což je cca 160. km, jsem věděl, že na něj ztrácím skoro hodinu a půl. Musel by totálně zdechnout, abych měl šanci ho doběhnout. Takže od té doby jsem se spíš staral o to, aby nikdo nedoběhl mě, a naopak abych pochytal co nejvíc těch přede mnou. V dosahu byl Lotyš Vecvagaris a Španěl Peňalba. Ten byl spolu s Maďarem Bódisem hlavním favoritem závodu.”

Znáš blíže vítězného Řeka Zisimopoula? Věřil sis na něj v průběhu závodu?

“Vůbec jsem ho neznal. Potkali jsme se na trase v počátečních fázích závodu. Měl moc hezký běžecký styl, běžel uvolněně a fakt dobře. Teprve po závodě jsem zjistil, že je to celkem úspěšný ultramaratonec v horských závodech Lavaredo, TransGranCanaria.”

Co se stalo s Maďarem Bódisem, do té doby druhým borcem v pořadí? Měl jsi možnost jej vidět v místě, kde odstoupil?

“Někde okolo 190. km jsem doběhl na checkpoint a najednou mi hlásili, že už jsem druhý. Divil jsem se. Ale říkali mi, že startovní číslo 114 zvrací a leží tam u auta a už se asi dál nerozeběhne. To byl Bódis (pozn.red.: vítěz ročníku 2019). Ležel tam na zemi zabalený v dekách a klepal se. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem od té chvíle před ním, na druhou mi ho bylo líto. Takovýto konec si na Spartathlonu nezaslouží nikdo! Byl to obhájce vítězství a chtěl jsem ho předběhnout, ne překročit.”

V cíli jsi neskrýval radost…

“No jasně, byl jsem nadšený, šťastný. Kdo by taky nebyl. Každý z těch předchozích ročníků jsem si říkal, že už se mi to asi znovu zopakovat nepovede. A pokaždé když doběhnu, tak jen kulím oči. A letos jsem si ten cílový finiš opravdu užil, na startu stálo dost adeptů na vítězství nebo aspoň medaili a nám s Milanem se je povedlo skoro všechny vyřadit. Tak kdo by v tu chvíli nebyl šťastný?!?”

V čem jsi závod běžel?

“Běžel jsem v modelu On Cloud Stratus 2. Je to letošní novinka, žádná lehká závodka, ale klasická objemovka. Dost se ale povedla, a vzhledem k tomu, že jsem s nimi proběhal finální část přípravy, rozhodl jsem se je vzít i pro závod. A byl jsem s nimi opravdu spokojený.”

Byl letošní ročník v něčem jiný, pro tebe zajímavý?

“Jiný? Jiný byl hlavně v tom, že jsem se na něj připravoval dva roky. Loňský Spartathlon nám zrušili. Ten jsem měl v plánu mít jako zakončení své cesty Spartathlonem. Tak jsem si to tedy ještě o rok prodloužil. Vlastně od momentu, kdy jsme odletěli z Prahy, jsem se snažil vnímat a uchovat si každý moment toho týdne. Od všech společných akcí s celým českým týmem až po každý metr závodu. S pocitem, že tam jsem pravděpodobně naposledy. Prostě jsem si to celé chtěl důkladně vrýt do paměti navždy. Do toho závodu jsem vložil opravdu svoje maximum a celé srdce. Koneckonců i následné oslavy stály za to. (úsměv) Nejdřív jsem na hotelu ve Spartě zapomenul asi samou radostí vítěznou trofej, což jsem zjistil až druhý den, kdy už jsme byli v Aténách. Ukázalo se mi tak, že zážitky jsou pro mě víc než nějaké plakety. A závěrečná párty při vyhlášení v Aténách se protáhla taky až do rána. Nikdo z nás nechtěl jít spát. Jako bychom prostě nechtěli, aby ta naše společná cesta vůbec skončila. Měli jsme tam letos opravdu skvělou partu a užili jsme si to na 106%!"

Kdo z Čechů tě překvapil a jak vidíš budoucnost českého ultra?

“Mě vlastně nikdo nepřekvapil, protože bylo jasný, že všichni kluci poběží skvěle. Milan měl rozhodně na to bojovat o medaile, stejně tak Jirka. To oba ukázali v červenci na Kladně při MČR na 24 hodin. Marek Jirásek běhá parádně 100km závody a tady se letos předvedl v úžasné formě a atakoval také TOP10 v mužské kategorii. To stejné Petr Herejt, který si tu zlepšil osobáček o tři hodiny. Zdenda Koblic zkušeně při prvním startu skončil v první polovině finišerů a Petr Kříž? Toho když jsem viděl po doběhu, tak klobouk dolů. Ten si fakt hrábl na dno.”

Co ostatní?

“Ostatní kluci běželi určitě na hraně svých možností. A že se jim tolik nedařilo a nedokončili? To je prostě ultra, někdy to holt nevyjde. Ten závod je velmi dlouhý a nevyzpytatelný. Důležité je, že každý z nich po závodě prohlásil, že se tam musí vrátit a běžet znovu.”

Co říkáš jediné Češce v závodu, kladenské Ivetě Bodnarové?

“Šla celý závod ve svém modu ‚monster‘, v posledním kilometru ještě smejkla pár klopýtajících chlapíků a rozhodně neběžela na hraně limitů závodu. Ve vedru mívá problémy s omdléváním, tady to zvládla na jedničku. Takže já vidím české ultra dobře. Ale je jasné, že je potřeba, aby do něho šlo více mladých, my všichni jsme už trochu zralejší ročníky a mladá krev by mohla začít nastupovat.”

Co tvá další motivace? Vím, že běhat nepřestaneš, ale moc si tě neumím představit, že si běháš jen tak bez cíle…

“Neboj, já si zase nějaký nový cíl brzy najdu. Tenhle Spartathlon jsem bral jako svůj poslední. Jako poslední pokus o to zaútočit na vítězství. Říká se, že to, čemu uvěříš, to se stane. Já bohužel před startem říkal, že se vždy najde někdo, kdo nás najednou všechny předběhne a vyhraje. Jsem hrozně pověrčivý a možná jsem si to tímhle přivolal.”

Takže další start už nepřipadá v úvahu?

“Vím, že jsem tohle bral jako konec… Ale když jsem to tam všechno viděl a zažil – zatím jenom šestkrát – není nakonec sedmička šťastné číslo? (úsměv) Ale pojďme se bavit rozumně, být tam pětkrát na bedně je skvělé a někdy je opravdu lepší poznat, kdy je toho všeho tak akorát. Moje tělo je taky stále více opotřebené, a protože chci být v pohybu ještě nějakou dobu, budu ho muset začít výrazněji šetřit.”