Pamětníkům zůstala v mysli jistě jeho podoba – vyšší postava v typických červených ponožkách, při běhu s předklonem a mohutnou vlající hřívou vlasů ala Beatles a s knírem ala Berany, podobou i velikostí odpovídající řídítkům silničního kola.

Bedford (narozen 1949 v Londýně) se dostal k atletice, jako většina anglických běžců, přes školní soutěže ve 14 letech v roce 1963. O rok později zvítězil na regionálním mistrovství škol a postoupil do celostátního mistrovství Anglie, kterého se zúčastňuje na 400 nejlepších běžců ze všech anglických škol. Skončil na 73. místě, ale tento relativní neúspěch ho přímo nastartoval k „šílenství“ zvanému běh; a v jeho pojetí přímo běh o zdraví.

Tréninkové dávky a intenzita, které si naordinoval, byly natolik zničující k jeho věku, že vedle svalových zranění došlo zákonitě k opakovaným zánětům okostice a všech kloubů dolních končetin. 

Jen v prvních dvou letech přerušuje sedmkrát trénink na delší dobu; v prvním roce běhá nějakých 250 km měsíčně, druhým rokem 450 km. Po každém zranění a přerušení začíná prakticky od začátku, ale pokud máte takovouto filosofii, nemůžete očekávat něco jiného; trénink, který neprovádím do úplného vysílení, mne neuspokojuje a pak mi chybí příjemný a hezký pocit z dobře vykonané práce.

Nedodržení zásady úměrnosti tréninkového zatížení přináší logické následky. Léta dřiny 1966 až 1968 byla prakticky promarněna a nebýt enormní odolnosti Bedfordova organismu, běžecký osud každého jiného jedince by byl právě zpečetěn. 

V olympijském roce 1968 (tj. po pětiletém tréninku) nebyla Bedfordova výkonnost o nic výše, než úroveň průměrně nadaných běžců, míle za 4:19,0; 5000 m za 14:24,0 a 10 km za 32:16,0 min. 

Po těchto výsledcích konečně přestává s napodobováním tréninků jiných (J. Hogana, R. Clarka aj.) a jde svou vlastní cestou, která je jak jinak než u vytrvalce založena na extrémní kvantitě a dvou, později na třech tréninkových fázích denně. 

Tvrdá a již ničím nepřerušovaná příprava přináší Bedfordovy první větší úspěchy. Na mistrovství Anglie juniorů v krosu skončil na druhém místě, v témže roce pokořil anglický juniorský rekord na desítku časem 28:29,4 min. 

Od roku 1969 zavádí do přípravy třetí – ranní fázi tréninku, kterou považuje za velmi důležitou, a to jak z hlediska fyziologického, tak i psychického, protože Bedford je velmi nervní až neurotický typ – „závody prožívám již celý týden před startem a ranním intenzivním rozcvičením snižuji nadměrné duševní napětí v průběhu dne“.

Všechny závody běhá naplno, maximálním tempem jako tahoun, ale kdo se schová a udrží v závěsu, ho pak v závěru přespurtovává. To se mu stalo osudným i na mistrovství Anglie v kvalifikaci na ME – Atény 1969. Jeho odpovědí na neúspěch je ještě zběsilejší trénink, který vypadal na amatérského béžce – obchodního příručí, téměř neskutečně: 

Po – ráno 13 km (běh do práce), v poledne 10 km volný běh (v době polední přestávky na oběd), večer 25 km volný terénní běh (z práce oklikou); 

Út – ráno 13 km, v poledne 10 km, večer 8 km + 30× 220 y v tempu 30'' s meziklusem 110 y + 6 km výklus; 

St – ráno 13 km, v poledne 10 km, večer 25 km s vloženými rychlými úseky 5× 1míle;

Čt – ráno 13 km, v poledne 10 km, večer 8 km + 12× 440 y a 12× 330 y a 12× 220 y + 6 km výklus; 

Pá – ráno 13 km, v poledne 10 km, večer 13 km; 

So – 40 km v terénu, z toho v tempu 24 km za 90 min a 16 km volně; 

Ne – ráno 32 až 40 km v terénu volně, odpoledne 8 km v členitém terénu.

Celkový objem tréninku činil 1200 –1250 km měsíčně, z toho cca 70 km byl trénink na rozvoj tempové rychlosti, cca 30 km na zdokonalení speciální vytrvalosti a cca 100 km na rozvoj tempové vytrvalosti. 

Před závody objemy nepatrně snižoval, ale prakticky neodpočíval (jak se později ukázalo, základní a osudová chyba!). Výsledky tohoto brutálního snažení byly v roce 1970 – 3 km za 7:58,2; 5 km za 13:54,8 a 10 km za 28:06,2 min. 

To byly v tom roce na pětku i desítku nejlepší evropské časy a Bedford se stal okamžitě favoritem číslo jedna pro blížící se helsinské ME atletů v roce 1971. To, že v Helsinkách nakonec urval jen šesté místo po odtažení celé desítky a v konci závodu jej předběhli finišující vítězové a medailisté – Juha Vaatainen, Jurgen Haas, Rashid Shafetdinov a další dva běžci – bylo výsledkem jeho zvláštního naturelu, chybného tréninku a nedostatečné tempové i absolutní rychlosti (smutné, ale reálné shrnutí celého vystupování a působení v evropské i světové atletice). 

„Vždy mne v závodech zajímal čas, a ne soupeř,“ říká Bedford. To také vysvětluje jeho absenci olympijských medailí, i když ještě v roce 1973 dosáhl a posléze upravil světový rekord na desítku časem 27:30,8 min. Další osud tohoto pozoruhodného vytrvalce, který měl ještě budoucnost před sebou a zvláště slibnou karieru pro maratony, byl ukončen vzpourou týra­ného těla.

Řada vleklých zranění, která se nahromadila nejen v důsledku enormních tréninkových dávek, ale hlavně bez respektování fyziologických zásad postupnosti a dodržení minimálně jednoho volného dne v týdnu (v mikrocyklu) a čtvrtého volnějšího týdne (mikrocyklu) v tréninkovém intervalu mezocyklů. 

Volný čas v tréninku není zbytečný a ztracený, ale je časem tak potřebným a nutným k odpočinku a regeneraci každého výkonnostního sportovce.

Závěr?

Vedle nesmírné houževnatosti, odhodlání, nezlomné vůle není tento příběh hodný následování. Tréninkové objemy budí obdiv, ale za jakou cenu a s jakými výsledky? 

Dnešní běžec s jeho predispozicemi s polovičním objemem a dodržením fyziologických zásad postupného a strukturovaného tréninku může dosáhnout stejných nebo i lepších časů. 

Jak je jednoduché být chytrým po každém boji, kterému jsem nebyl přítomen… Má omluva britskému velikánu a hrdinovi, smekám a laji si, že jsem nedosáhl ani do poloviny jeho úspěchu a nyní poukazuji na jeho chyby a omyly, i když jen z pedagogických důvodů. 

Snad to bude stačit k omluvě všem běžcům, kteří brali, berou a budou brát běh tak vážně, jako ho bral David Bedford!

(čerpáno z časopisu Atletika, ročník XXIV, 1972)