Červenec 2007 – „Pojeď s námi na Cho Oyou“

„Nemám rád běh, tenhle sport prostě není pro mne“, tvrdil jsem 38 let. Několikrát jsem se pravidelně běhat pokoušel, ale nikdy jsem to nevydržel déle než pár dnů. Zato kolo, to jsem měl vždy moc rád. Bavilo mě a pořád, když se na něj dostanu, mě baví jezdit do kopce. V polovině devadesátých let jsem jezdil denně do práce a fyzicky jsem na tom byl docela dobře. V roce 1997 jsem vyměnil montérky za kravatu a začal dojíždět do Prahy. Silniční kolo jsem vyměnil za horské a roční objem jsem snížil z 9 000 na necelých 500 km. Občas, bez úspěchu, jsem se pokusil o pravidelný běh.

Srpen až říjen 2007 – Trápení

Cho Oyou je hora v Himalájích a já chci přežít a bez lepší fyzičky jsou šance malé. Nedá se nic dělat, musíš začít běhat. A jde to hodně těžko, 90 kilo je znát. V jednom kuse neuběhnu víc než kilák, běhám 3× týdně 2,5 km. Běh mi žádnou radost rozhodně nedělá, je to utrpení. Den co den se přemlouvám, abych zase šel. Kopeček před naším domem nejsem schopný vyběhnout. S rukama v bok ho zdolávám alespoň rychlou chůzí. Přesto velmi pomalu se začíná kondice zlepšovat. 

Úsek do prvního přechodu z běhu do chůze je delší a delší. Začátkem září uběhnu celý 2,5km okruh, kromě malého kopečku na závěr. Z toho mám dobrý pocit, ale můj vztah k běhání je pořád stejný. Tedy nemám to prostě rád. Přesto si úsek zpestřuji výběhem na jeden prudký kopec. Každý den vybíhám o dva tři metry výš. Začátkem října si prodlužuji okruh na 5 km, a už po týdnu ho uběhnu celý. Z toho jsem nadšen. U běhání mě ale pořád udržuje jen myšlenka na Himálaje. Nebýt toho, dávno jsem to ukončil. Vážně nechápu, jak někdo může běhat denně a třeba i na dovolené. Já si si občas najdu důvod, proč zrovna dneska nemůžu jít běhat, a jiní si jdou zaběhat v deset večer, když se dostanou z práce. Zdeňkovi občas řeknu, jak na tom jsem, a Zdeněk mne vždy povzbudí slovy: „To je dobrý, je vidět, že se zlepšuješ“.

3. listopad 2007 – 29. březen 2008 – Sporttester

Už běhám tři měsíce, hmotnost jsem snížil asi o 7 kilo a běh není takové trápení jako na začátku. Mám svoji trasu, běhám ji v tempu, které mi není vyloženě nepříjemné. Čas si měřím podle hodin v kuchyni. Z kuchyně do kuchyně to mám asi za 40 minut. 

Třetího listopadu jsem dostal sporttester, fakt bych nevěřil, že mě to tak zblbne. Začínám běhat prakticky denně svých 5 km. Neustále snižuji čas běhu. První čas 30:11, za týden 27:46. Každé zlepšení nadšeně hlásím svému běžeckému kamarádovi Zdeňkovi, který mě neustále povzbuzuje: „Ty jsi dobrej! Ty za chvilku budeš běhat dlouhý tratě!“ Výborně se to poslouchá, a tak se v polovině listopadu odhodlávám a běžím 11 km. Kupodivu jsem to v úplným klidu zaběhl na jeden zátah. 

Opět zpráva Zdeňkovi a opět velká slova chvály, jak jsem dobrej, jakej jsem talent. Opravdu mám pocit, že jsem dobrý a moc mě to všechno motivuje. Jednou mi Zdeněk, když se chlubím výsledky svého snažení, řekne: „Ty zaběhneš za rok maraton.“ Hrozně se tomu směju, protože to považuji za úplnou pitomost. Jenže když se dostanu k internetu, hledám, kdy se běží maraton v Praze. Dávám si cíl připravit se na půlmaraton, a pak se uvidí. 

Zároveň si začínám uvědomovat, že mě opravdu běh začal bavit. Začátkem prosince vynechávám 3 týdny, začalo mě bolet v krku, pak kašel a rýma. Běh mi ale schází, a tak kašel nekašel prostě jdu do toho zas. A nepotřebuji k tomu ani Himálaje, už vím, že se nikam nejede. Asi jsem se stal běžcem.

V lednu si říkám, že bych si měl o běhu také něco zjistit. Zatím pořád běhám podle sebe, bez nějakých informací. Protože mám nejvíc problémů s dechem, hledám o tom něco na internetu. Díky tomu jsem objevil www.behej.com a stávám se pravidelným čtenářem. 

Fyzička se stále zlepšuje, běhám nejčastěji 10 km denně. Někdy rychle, někdy pomalu. Hlavně zjišťuji, že po dni volna je to lepší a naopak před dnem volna se už na trati celkem trápím. Nemám žádné super oblečení, jen jsem investoval do bot. Problémy se mi nevyhýbají, jednou se objevila bolest v pravém lýtku. Nevím, co to je, ale bolí to. Domů odkulhám a začínám běhat zase až po týdnu. Pořád mě to lýtko trochu bolí, a tak začínám na dvou kilometrech. Co to bylo, nevím, nikdy předtím jsem to nezažil. 

V únoru běhám naplno a posouvám svou hranici na 21 km a první víkend v březnu běžím 30 km. Je mi jasné, že půlmaraton dám. A co maraton? V březnu začínám dávat do běhu trochu vědy, tzn. že občas střídám rychlejší a pomalejší úseky. Zdeněk mě samozřejmě dál chválí, povzbuzuje a půlmaraton poběžíme společně. Také mne varuje, abych to nepřeháněl. Jenže já si občas nedám říct. Víkend před půlmaratonem běžím 29 km. Chtěl jsem 35, ale vzdávám to. Úplně vyřízenej si to zkracuji a končím indiánským během. Děsně mě bolí nohy, stehna a kolena. Celkově jsem vyčerpaný. Hladový a žíznivý. Přemýšlím, co se stalo. Při první třicítce jsem pil malinko každých 5 km. Po 15 km jsem snědl banán. Počasí na tenhle běh bylo stejné, pil jsem každé 2 km, měl jsem s sebou cereální tyčinku a banán. Z kola vím, že jak dostanete hlad a žízeň, je konec. Nedá se to vrátit zpět.

Dávám si den klidu a pak ještě běžím 3× 10 km, ve čtvrtek 6 kiláků a v pátek před půlmaratonem si dávám klid. Půlmaraton beru jako trénink na maraton, vůbec mi nejde o nějaký čas. Vše pod 2 hodiny beru jako úspěch. Chci zažít tu atmosféru, zjistit jak se to dělá atd. Od pátku mám startovní číslo a ještě večer nevím, jak si ho na sebe připnu. Spínací špendlíky jsem přehlédl.

Tak dobře jako při půlmaratonu se mi nikdy neběželo. Prvních 5 km bylo pomalejších, ale pak jsem neustále zrychloval. Můj čas je 1:44. Jsem velmi spokojený.

27. 4. 2008 Vídeň

Zdeněk nemůže na maraton do Prahy, a tak jsem se s ním přihlásil do Vídně. Před půlmaratonem jsem se snažil držet jeho tréninkového plánu. Jeho cílem byl maraton v Praze, protože se termín maratonu změnil, začínám si trénovat podle sebe. Z kola si pamatuji, že když jsem se přetrénoval, po kratším odpočinku jsem měl velmi dobrou formu. V třetím týdnu před maratonem běžím bez volného dne 21, 14, 12, 19 a 30 km. A asi jsem to přehnal, další týden nejsem schopen zaběhnout víc než 10 a 7 km. V maratonském týdnu se mi běhat nechce, ale nutím se aspoň do dvou lehkých výběhů po 6 km. Pořád mě bolí nohy. 

Do Vídně přijíždíme v pátek večer. V sobotu si jdeme pro číslo, pořád někde chodíme po Vídni, nohy mě bolí. Pět hodin jsem si nesedl a začínám mít z neděle obavy. K obědu se dostávám až ve čtyři odpoledne. Dávám si těstoviny a jako správný začátečník si dávám dva pořádný dorty, pivo a kafe. Parádně přejedený se dostávám okolo osmé na pokoj. Na pokoji si dávám pivo a pak si ve sklenici rozpustím magnezium. Vypiju to a jdu spát.
V maratonském ránu mám k snídani jednu koblihu, čaj, cereálie a dva banány. Dvě hodiny před startem si dávám energetickou tyčinku. Dělá mi starost oblečení. Nemám nic s krátkým rukávem. Beru si proto slabé triko, čepici, nové šortky, koupené v sobotu, a nové ponožky. 

Přesouváme se na start. S sebou si beru dvě energetické tablety, dva gely, a dvě menší energetické tyčinky. Začínají se dostavovat moje klasické problémy. Potřebuji čurat. Že by ten čaj? Častěji čurat než ostatní jsem chodil už jako malý kluk, snad mám prostatu od narození. Nevím, ale šťastný jsem se 20 minut před startem dostal na záchod. 

Dívám se kolem sebe a něco není v pořádku, všichni se něčím natírají a já si natřel jen obličej modrou indulonou. Ale přelepit bradavky jsem nezapomněl! Sice to považuji za kravinu, ale raději jsem to udělal.
Pět minut před startem si dávám gel a přes startovní čáru se dostávám asi 10 minut po výstřelu. Začínáme se rozbíhat a já už cítím, že bych potřeboval zase na záchod. Vbíháme na most, myslím jen na to, že potřebuji na záchod. Ta myšlenka mě úplně ničí. Na druhém km, hned za mostem, prostě musím čurat. Možná mám prvenství, čurám ze všech nejdříve. Zdeněk na mě čeká, a já jsem docela rád. Pomalu běžíme dál, velice příjemné je to po pátém km, běžíme ve stínu, parkem, který je za Prátrem. 

Na prvním občerstvení si hlavně vyplachuji vodou pusu a polykám vodu jen jednou. Na asi osmém kilometru musím na záchod. Zdeňkovi se omlouvám a hlásím, že je to naposled. Na půlmaratonu jsem byl jen jednou. Po hodině si dávám tabletu, a běží se mi zatím moc dobře. Tempo postupně zrychlujeme. Běžíme pořád se Zdeňkem společně. Potím se, ale bohužel na 13. km jdu zase na záchod. Fakt se stydím, ale nemůžu za to. Hrozně se divím, kde se to ve mně bere. Pomalu se blížíme k 15. km a já jím tyčinku. Největší problém je ji za běhu rozbalit. Tyčinku zajím ještě půlkou banánu. 

Jinak to ubíhá moc fajn, pravidelně si vyplachuji pusu a moc nepiju. Vždy asi tak hlt a zbytek vyplivnu na zem. Míjíme metu 16 km a Schönbrunn, pomalu začínáme stoupat k Mariahilfer Strasse a Zdeněk začíná přemýšlet, zda skončí na půlmaratonu, nebo poběží dál. V úterý dobral antibiotika a teď je neděle, asi by bylo rozumnější to nepřehánět. 

Lidí na trase je pořád hodně a já se moc těším, až se to po 21 km změní. Hodně jich doufám skončí. Cíl půlmaratonu se blíží, je na dohled a Zdeněk stále váhá. Pomalu nabírá směr k cíli, ale na poslední chvíli se rozhoduje pokračovat se mnou. Půlmaraton máme za 1:55, tedy o 10 minut jsme pomalejší než v Praze. Pořád cítím, že mě to žene dopředu. Chtěl bych běžet rychleji, cítím, že na to prostě mám. Držím ale pomalejší tempo se Zdeňkem. Docela jsem rád, protože je to první maraton a netuším, co mě čeká po 30 km. Po dvou hodinách si dávám druhou tabletu a na 24. km si dávám druhý gel. 

Začíná být horko a já se často polévám. Na 25. km si dávám zase banán a na 28. km, kde je zároveň i meta 38 km, si uvědomuji si, jaká vzdálenst mě ještě čeká. Začínám mít pocity únavy, bolí mě nohy a rád už bych to měl za sebou. Myslím, že mám puchýře na noze. Jediné, co mě těší, je, že už jsem nebyl dlouho na záchodě, ale bohužel budu za chvilku zase potřebovat. Bolest nohou při prvních krocích běhu po občerstvovací zastávce jasně říká, že nohy už jako mají dost. 

Na 32. km Zdeněk přechází do chůze. Ohlížím se, zjišťuji, co se děje. Mám obavy o jeho nohy. Mívá s nimi někdy problémy. Má krizi, plácám ho po rameni a rozhoduji se běžet dál. Sám mě k tomu vybídnul. Chce se mi děsně na záchod, na 35. km mám fakt už opravdu dost. Říkám si, že je to přesně ten důvod, proč Miloš naplánoval 35 km do tréninku na maraton. Hlavně dostávám děsný hlad a i žízeň. 

Začínám víc pít, asi už je to pozdě. Jím poslední malou energetickou tyčinku. Jak mám hlad, tak jí ukousnu skoro půlku. Kilometr se ji snažím rozkousat a polknout. Děsně se do toho musím nutit, nejraději bych ji vyplivnul. Možná by bylo lepší, kdybych zastavil, ale nechci zažívat tu bolest při rozběhu. Druhou půlku nemůžu strávit, po malých soustech ji soukám do sebe. 

Už to nemůžu vydržet a zastavuji na záchod. K tomu mi hrajou KISS, to je super, mám je rád, zvedá mi to náladu a já hned běžím dál. Mám dojem, že jsem přehřátý a proto nevynechám jedinou příležitost k polití a napití. Mám obrovskou chuť přejít do chůze. Začínám mít fakt dost. Čtyřicátý kilometr, už jen dva kiláky a já přecházím poprvé do chůze. 

Po 10 metrech se zase rozbíhám a všechno upínám k cíli. Když míjím metu 41 km, cítím bolest v levém lýtku. Přesně tu, co už jsem měl před pár měsíci. Tenkrát jsem už domů nedoběhnul a týden jsem nemohl běhat. Kilometr do cíle, teď už vím, že to nedoběhnu, ale jen dojdu, dopajdám, hrozný zklamání. V tu chvíli mě poplácává nějaké mladá holka a vyzývá mě německy k běhu. Vůbec jí nerozumím, ale jak mě předbíhá, snažím se jí následovat. Lidi podél cesty jsou fantastický. Po chvilce běhu přecházím do chůze, lidi mě vždycky ženou dopředu, až mám pocity, že jsem v čele závodu. Nemůžu jim to udělat, a rozbíhám se dál. 

Už vidím cíl, poslední 3 km se mi chtělo zase děsně na záchod, teď mě bolí lýtko, mám hlad a žízeň, ale těch 200 metrů už musím doběhnout. Po těch 42 kilometrech silnice vbíhám na cílovou trávu a málem se mi podlomí kolena. Ale běžím, dokonce ani nekulhám. Vidím manželku, jak se směje a řve na mě. Mávám jí a štastný vbíhám do cíle v čase 3:55. Stal se ze mě maratonec.

29. 4. 2008 – přihlašuji se na PIM

Všichni mi říkají, že je to kravina. Manželka nadšená není a má obavy, abych to nepřehnal. Jenže já to v Praze chci uběhnout celý v kuse bez jediné přestávky. Kdybych to neudělal, tak 11. května bych asi musel celý den spát, jinak bych si pořád nadával, že tam nejsem. Den po maratonu jsem uběhl jedenáct kilometrů, sice mě nohy bolely, ale měl jsem z běhu velkou radost a to bylo pro mě hlavní. 

Co mě až sem dovedlo? Musím poděkovat Zdeňkovi za obrovskou podporu a motivaci. Bez něj by ze mne byl možná běžec, ale určitě ne maratonec. Nemyslím si, že by mě to vůbec napadlo. Na všem, co jsem dokázal, má 90% zásluhu právě Zdeněk. Já si to jen oddřel, ale Zdeněk mi pomohl srovnat všechno v hlavě. Jen díky němu jsem se nutil každý den do běhu, těšil jsem na jeho pochvaly. Je to výborný psycholog. Určitě jsem udělal v tréninku spousty chyb, pořád jsem začátečník a nemám vyhráno. Ale jsem běžec a věřím, že už mi to nic nevezme.