První díl se zabýval tématem běhu a přinesl příběhy ultraběžců v Mexiku. Kniha razila teorii, že lidé jsou geneticky zrozeni k běhu a že naše těla byla vyvinuta k běhání dlouhých vzdáleností. McDougall se v knize snažil odpovědět na otázku, proč se stalo moderní běhání tak bolestivým a komplikovaným a co můžeme udělat pro to, abychom se stali efektivnějšími běžci. Kniha také představila běžce z mexického kmene Tarahumara, kteří dokázali, že běhání může být zábavné a bezbolestné.

Je pravdou, že mezinárodní bestseller inspiroval mnoho lidí k tomu, aby začali běhat nebo zlepšili své běžecké schopnosti. Jakkoliv se autor dočkal kritiky za leckdy přehnanou epičnost a občas i faktickou nepřesnost, pozitivním líčením běhu jako skvělé cesty k přirozenému zdraví se trefil do poptávky a dokázal a stále ještě dokáže nadchnout pro běhání masu lidí. Uvádí se, že od roku 2009 dosáhl celosvětový náklad neskutečných 2–3 milionů výtisků. Jen v Česku jich vyšlo v překladu něco kolem 20 tisíc! Žádná jiná kniha o běhání se předtím ani poté nedočkala takového úspěchu.

Příčiny? Kniha není jen běžným a obvykle i nudným manuálem na běhání. Vypráví souběžně příběh o cestě do Mexika za tamními „tajemnými“ ultraběžci z kmene Tarahumara. Autor se současně zabývá příčinami, proč je tolik hobby běžců tak často zraněných. Dochází k závěru, že na vině jsou výrobci běžeckých bot, kteří podle něj nerespektují přirozenost lidského pohybu a technologiemi nabitými botami spíše krok amatérského běžce kazí. Na příkladu sandálů Tarahumarů vyrobených ze starých pneumatik dokazuje, že čím tenčí je podrážka, tím větší cit má běžec vůči povrchu, po kterém běží, a logicky tak běží citlivěji. Zatímco ve vysoce odpružených botách můžete sice běžet rychleji, ale podle McDougalla a jeho kolegy a kouče Erica Ortona tím riskujete zranění. Zejména pokud nejste na delší běh fyzicky připraveni.

Kniha tehdy odstartovala masový zájem o ultraběh, ale i zásadně ovlivnila výrobu běžeckých bot. Začaly se objevovat tzv. minimalistické boty s tenkou podrážkou, se širokou špičkou skýtající prostor pro prsty, nízkým nebo nulovým sklonem mezi patou a špičkou a vysokou ohebností, aby bota nebránila chodidlu v jeho práci. Jenže 13 let po prvním vydání je opět sektor běžecké obuvi ve znamení vysoce tlumivých bot s vysokou podrážkou, nejnověji dokonce vyztuženou tvrdým karbonem v podešvi. Boty původně vyvinuté pro elitní vytrvalce se dnes běžně nabízejí běžcům sotva slezlým z gauče…

„A proto jsme přišli s pokračováním naší knihy. Nemáme nic proti karbonu, určitě napomůže rychlejšímu běhu. Ale je to bota pro Eliuda Kipchogeho (pozn.red.: světového rekordmana v maratonu), nikdo jiný ji nepotřebuje. My nejsme běžci, kteří běhají maraton za dvě hodiny, my běháme pro radost a maraton uběhneme za čtyři, pět hodin. K tomu nepotřebujeme boty s karbonem!“ tvrdí svorně McDougall i Orton, kteří nyní fyzicky i virtuálně objíždějí svět, aby novou knihu podpořili. Oba se také angažují v propagaci bot značky Xero Shoes, které podle nich splňují nejvíc požadavky na zdravé běhání.

O čem tedy nová kniha je a proč si myslíme, že nemá moc šancí na úspěch? Především proto, že tentokrát nepřináší epický příběh, a i po odborné stránce jen shrnuje to, za co lobboval díl první. Přesto je tento literární počin chvályhodný, protože výrobci běžeckých bot už zase obouvají hobíky do bot, které jsou určeny pro nohu rychlíků z Keni. Ale autoři nezůstávají jen u kritiky marketingu, tvrdí, že pro zdravé běhání pro radost je třeba udělat i další domácí úkoly: především změnit běžecký styl, zaměřit se na stravu a v neposlední řadě i nemít běh jako útěk od společnosti a rodiny. Říkají tomu „Free Seven“, snad bychom to přeložili jako „Sedm F“: Food, Fitness, Form, Focus, Footwear, Fun and Family (Jídlo, Fyzička, Běžecký styl, Pozornost, Obutí, Zábava a Rodina).

„Když se vrátíme ke kořenům, velmi jednoduchá rada týkající se běhu zní, že by se člověk měl při něm cítit dobře. Po celou dobu, kdy běží. Měli byste být šťastní. Vaše tělo by se mělo cítit dobře, nemělo by vás nic bolet,“ říká McDougall. „Jedním z důležitých aspektů je i běh ve společnosti, není dobré jen běhat pořád sám. Máme za to, že skupinová mentalita je něco, co se dá vypěstovat a co je mimořádně užitečné.“

A přidává: „Víte, podkladem pro první knihu bylo dobrodružství, které jsme při cestě do Mexika ani nepředpokládali, že prožijeme. O to jsem se snažil, aby se to dobrodružství v knize povedlo zachytit. Ale jejím poselstvím bylo sdělení: ‚Změňte své chování! Když změníte způsob, jakým se pohybujete, dosáhnete jiného výsledku.‘ Spoustě lidí toto tak trochu uniklo. Vyložili si to tak, že stačí jen vyměnit boty a vše se změní. Což rozhodně naším sdělením nebylo. My se snažíme lidi naučit, aby zvýšili kadenci kroku, a hlavně kondici chodidel.“

„Módní trendy přicházejí a odcházejí, ale některé pravdy ohledně běžeckých bot zůstávají: Chceme širokou špičku. Chceme nulový rozdíl mezi patou a špičkou. A chceme, aby bota byla velmi pružná, ohebná,“ dodává kouč Orton.

„Z pohledu trenéra samozřejmě existují důkazy, že karbonové závodky fungují z hlediska zlepšení rychlosti a výkonu. Ale já tvrdím, že čím více se odlepujeme nohama od země, tím méně jsme stabilní. Pokud chcete tyto specializované boty pro výkon používat, prosím, ale pořiďte si k nim i pár minimalistických bot. Oboje se dá velmi dobře skloubit. A navíc, jak budete zdokonalovat svou formu a budete stále silnější, vsadím se, že od bot na vysoké podrážce upustíte, už jen pro pocit z běhu.“

To je tvrzení, které určitě vyvolá polemiku. Po počáteční vlně zájmu o minimalismus v obutí běžce se řada především závodníků vrátila ke klasické botě. Výrobci také našli způsob, jak nahradit těžkou tlumící vrstvu lehkými materiály, které jsou navíc velmi pružné, a tudíž vám při běhu pomohou k vyšší rychlosti. Přesto McDougall zůstává vůči obuvnickým firmám velmi kritický:

„Velké společnosti potřebují prodávat množství různých typů bot, aby naplnily hospodářský výsledek. Nemohou mít filozofii jedné boty, musí vyrábět tolik druhů bot, aby jim to vydělalo peníze. Jejich PR oddělení komunikují pro každou novou sezonu nejnovější materiál, novou mezipodešev atd., abyste si koupili si novou botu.“

Když zapátráte po internetu, nebo přímo navštívíte stránku Born to run World, najdete řadu rad těchto autorů, kterak běhat lehčeji a radostněji. Pokud tyto pocity při svém běhání postrádáte, možná zkuste změnit svůj pohled na něj, radí McDougall a Orton. A také své cíle. Kolik běžců běhá proto, aby uběhli maraton, překonali svůj osobák, nebo dokonce napodobují elitní keňské atlety!

„Neběhejte jako Kipchoge, běhejte jako pětileté děti. Mějte pocit radosti a potěšení,“ říká McDougall a doplňuje jednu zajímavou myšlenku: „Moderní společnost nás učí, že není dobře dělat něco jen tak, pro zábavu. Nemáte se flákat, měli byste pracovat. A tak jsme tak vzali i rekreační běhání a udělali z něj další formu práce.“

Pokud je to pravda, co s tím? Jak do běhání vrátit lehkost? „Erik (Orton) na to má trik. Jednou radil baletce, která ne a ne se rozeběhnout s lehkostí: ‚Při baletu také nemyslíš na to, jak to udělat. Vžiješ se do rytmu. To ti jde krásně. Tak si tu zkušenost přenes i do běhu.‘ Proto když mluvím o tom, jak změnit mentalitu, mám na mysli zjednodušení a uvolnění se. Přestaňte se snažit si běh komplikovat. Řiďte se tím, co je vám příjemné, a budete na správné cestě.“

Ve videocallu pro české novináře se dotkli také popularity ultraběhu mezi hobby běžci. „Je skvělé běhat ultra. Ale zároveň vidím, že se do ultramaratonů vrhá tolik lidí, kteří nemají dostatečně vyvinutou rychlost a sílu, aby byli schopni běžet celé ultramaratony dostatečně lehce. Jejich běh se pro danou vzdálenost stává příliš těžkým. Chce to rovněž převrátit myšlení, nejprve musím rozvíjet rychlost a sílu a až pak to aplikovat na dlouhé tratě,“ říká Orton.

Paradoxně monotónní běhání v pomalém tempu podle něj zvyšuje riziko zranění. „Spousta dysfunkcí a zranění se odehrává při pomalém a snadném běhu, jež vede k zatuhnutí svalstva. Čím více času strávíte balancováním na jedné noze, tím větší síly na ni působí a tím déle vám trvá, než se z nohy dostanete. Tak roste pravděpodobnost, že se zraníte. Chceme proto učit lidi běhat svižně. Ne nutně rychlým tempem, ale rychlou kadencí.“

A McDougall dodává: „Přesně tak. Víte, ultramaratonem se může každý nějak propajdat a prokulhat. Můžete se tak dostat do cíle. Ale otázkou je, co budete dělat potom. Poběžíte znovu? Propadnete běhání ultra? Pro mě osobně nikdy nebylo cílem absolvovat jen jeden závod. Cílem bylo být schopen to dělat zas a znovu.“