Nad vzpomínkami Marie Hanákové B?hám – neoby?ejný p?íb?h mistryn? sv?ta, Rubico 2004 a autobiografií Pauly Radcliffové Paula – My Story So Far, Londýn 2005.

Jejich knihy vznikly tém?? zárove?, a a?koliv se ob? ženy asi nikdy nesetkaly a jedna nevládne jazykem druhé, je jejich výpov?? v jistém smyslu totožná.

Snad každý b?žec, a? už jeho mety leží libovoln? daleko, prožívá sv?j p?íb?h, v n?mž se vít?zství st?ídají s porážkami, dny zdraví a  plné formy s dobou stagnace, euforie se skepsí, uspokojení z dosažených výsledk? s touhou dále p?ekonávat svá omezení. Ne každý b?žec však sáhne k peru, aby o své pouti vydal písemné sv?dectví.

Marie Hanáková a Paula Radcliffová to u?inily. Jejich knihy vznikly tém?? zárove?, a a?koliv se ob? ženy asi nikdy nesetkaly a jedna nevládne jazykem druhé, je jejich výpov?? v jistém smyslu totožná.

Tím, co pojí fenomenální britskou b?žkyni na st?edních a dlouhých tratích a držitelku maratonského sv?tového rekordu s ?eskou seniorskou vytrvalkyní, není samoz?ejm? podobnost jejich život?: mezi životním stylem sv?toznámé atletky, vít?zky v nejprestižn?jších a nejlépe dotovaných sv?tových sout?žích, a životními zkušenostmi n?kdejší b?žkyn? veteránských kategorií dnes bohužel invalidní a odkázané na cizí pomoc, je propastný rozdíl. Ob? však spojuje vášnivé zaujetí pro b?h, p?ipravenost p?inášet mu nezm?rné ob?ti a neochv?jná v?le.

Vzpomínky Marie Hanákové jsou fascinující a p?sobivou ?etbou. Její slovník je možná jednoduchý, život, jejž popisuje, je však nesmírn? složitý. P?ipravenost bojovat, o níž píše, ?tená?e posiluje a inspiruje. Její neš?astný osud v n?m vyvolává hlubokou lítost.

Po úvodních stránkách, které nás rychle p?enesou p?es její neradostné d?tství (vychovával ji necitlivý ot?ím a sice milující, ale slabá matka) a p?es mládí a dosp?lost (obojí vypln?no od?íkáním a tvrdou každodenní prací vychovatelky na u??ovské škole) se ocitáme na po?átku napl?ování jejího životního snu. 9. kv?tna 1983, ve svých dvaašedesáti letech! stojí Marie v Olomouci poprvé na startu.

Je ženou umanutou, vitální, trp?livou a nesmírn? houževnatou. Pokra?uje v tréninku, následuje n?kolik kratších b?h? a o t?i roky pozd?ji, krátce po manželov? smrti, vybíhá na trasu dlouhou 10 km. Dochází jí, že je stvo?ena pro dlouhé trat?. A?koliv neovládá žádný cizí jazyk, závodí i v zahrani?í. Objevuje se na závodech  v Budapešti a následujících letech též v Polsku a Belgii, kde skv?lým ?asem 53:21 vít?zí v b?hu na 10 km v kategorii žen 65–70 let.

Za cenu zna?ných ekonomických ob?tí odjíždí v roce 1989 na seniorské mistrovství sv?ta do USA. Setkává se tu i s funkcioná?i a ?leny tehdejšího ?eskoslovenského atletického svazu, jejichž letenky i pobyt byly svazem pln? hrazeny, ti ji však zcela ignorují. V b?hu na 10 km zde obsadí 2. místo. V ?ezn?  absolvuje následujícího roku sv?j první maraton v  ?ase 4:49. Bylo jí tehdy tém?? 69 let.

O rok pozd?ji utrp?la Marie Hanáková  v Rakousku vážný úraz na kole, avšak o pár týdn? pozd?ji, ješt? s obvazem a sešroubovaným ramenem, je už znovu na startu. Tentokrát v Benátkách: druhé a první místo. Bolest ji sužuje i p?i maratonu v ?ezn? (4:38): „Totiž již p?ed odjezdem se mn? jeden neposlušný šroub uvolnil o 1 cm a 2 mm, protla?il k?ži velmi nápadn? a zbarvil ji do modra. Nijak to nebolelo nebo jsem bolest ani nevnímala. Byla jsem nezmar.“

Za medailemi putuje Marie Hanáková i v následujících letech. Navšt?vuje Norsko, Švédsko, Anglii, Japonsko, ?ecko, Kanadu a znovu USA. Na podzim 1996 se kone?n? chystá na vysn?ný maraton do New Yorku: „M?la jsem výbornou kondici, natrénováno.“ Bude jí 75 let. Závodn? b?hat plánuje až do devadesáti. Krátce p?ed odletem ji na p?echodu pro chodce srazí v?z nezodpov?dné ?idi?ky E.T. z Litovle. Následují ?etné operace, dlouhodobé lé?ení.

Kone?n? je propušt?na dom?. Ocitá se sama ve svém byt?. Má velké zdravotní problémy, je menší o 10 cm. Vytrvalecká mistryn? sv?ta mající nesnesitelné bolesti a potíže i s oby?ejnou ch?zí však nep?estává bojovat. Vede sv?j každodenní boj: je ješt? mnohem náro?n?jší než její n?kdejší maratonské trasy.

Ve srovnání se vzpomínkami  ?eské b?žkyn? je autobiografie Pauly Radcliffové výrazn? rozsáhlejší (393 strany proti 142 stránkám), je vybavena mnohem bohatším fotografickým materiálem a velmi podrobným p?ehledem dosažených sportovních výsledk?, ale p?edevším je psána  literárn?  podstatn? zru?n?jší rukou.

Je to dáno nejen tím, že na knize spolupracoval špi?kový britský sportovní noviná? David Walsh, ale i tím, že se zde blahodárn? projevil Paulin celoživotní vztah k literatu?e a její nesporné jazykové nadání. To ostatn? velmi úsp?šn? uplatnila i p?i svém univerzitním studiu moderních evropských jazyk?, zvlášt? francouzštiny a n?m?iny, v Loughborough.

Ve dvaceti kapitolách pojednává Paula Radcliffová o svém osobním i sportovním život? po?ínaje š?astným d?tstvím s rodi?i a bratrem  v Bedfordu („nevzpomínám si, že bych kdy ve svém život? neb?hala“) a kon?e vít?zstvím na sv?tovém šampionátu v Helsinkách v srpnu 2005 („tím, že jsem se stala sv?tovým šampiónem, jsem pro rok 2005 dosáhla svého cíle a t?šila se te? na prázdniny a odpo?inek. Poprvé od roku 1990 jsem m?la v srpnu, kdy obvykle intenzivn? závodím nebo trénuji, volno“).

Rozepisuje se o svých p?átelích, dív?ích láskách, o prvních závodech, o seznámení s Alexem Stantonem, trenérem, s nímž  spojila celý sv?j dosavadní sportovní život, a vyznává se ze svého obdivu k norské vytrvalkyni Ingrid Kristiansenové.  Píše o st?edoškolském i vysokoškolském studiu a otev?en? rozebírá peripetie komplikovaného vztahu se svým p?íštím manželem a manažérem,  známým britským b?žcem Gary Loughem. Ten ostatn? na ?ad? míst  sám ze svého úhlu pohledu Paulino lí?ení komentuje.

Ocitáme se v oblíbeném sportovním centru jejího pravidelného vysokohorského tréninku ve Font Romeu ve francouzských Pyrenejích a stáváme se sv?dky jejího dramatického st?etu s cyklistkou b?hem p?ípravy v Albuquerque v Novém Mexiku v dob? vrcholící p?ípravy na londýnský maraton 2003. Navzdory zran?ním zp?sobeným kolizí zde vytvo?ila nový sv?tový rekord ?asem 2:15:25.

P?ekonala tak tém?? o dv? minuty sv?j výsledek z premiérového londýnského maratonu 2002, na n?jž vzpomíná slovy: „Londýn m? získal pro maraton, hned jsem zatoužila po dalším startu. B?h dlouhý 26 mil je pro m? lákavou výzvou. Je jako život sám, skládá se s dobrých i tvrdých chvil. Musíte se um?t t?šit z t?ch dobrých ?ástí a p?ežít ty špatné. Po cest? se dozvíte hodn? o sob? i o tom, jak snášíte  tlak a komplikace. Nikdy nevíte jist?, jak budete reagovat, dokud t?mto potížím sami ne?elíte.“

Filozof Platón kdysi nazval básníka „k?ehkou v?cí“. Platí to i pro b?žce a  jak se zdá z Paulina p?íb?hu, platí to dvojnásobn? i pro Radcliffovou samu. Z jejího vypráv?ní plyne, že špi?kový výkon je výsledkem  po m?síce a léta složit? a jemn? lad?né formy. Vzhledem k ?astým zran?ním, onemocn?ním a dalším nep?edvídatelným okolnostem negativn? p?sobícím na fyzický i psychický stav nej?ast?ji práv? tehdy, kdy je toho nejmén? t?eba, je  vlastn? takový výkon ?ímsi naprosto mimo?ádným  – zázrakem.

Prohry a selhání, z nichž jist? nejbolestn?jší bylo pro Paulu podrobn? popisované odstoupení z maratonu p?i olympijských hrách v Athénách v roce 2004, jsou naopak všední a bezmála nezbytnou sou?ástí kariéry i toho nejúsp?šn?jšího sportovce: „Jednou z v?cí, která platí o život? a která je ur?it? pravda ve sportu, je, že se musíte snažit získat co nejvíc z každého svého úsp?chu, protože vám to pom?že p?ežít vaše pády.“  Tuto myšlenku by patrn? podepsala i naše Marie Hanáková.

Ond?ej Prokop