Asi jsem nedával někde pozor. Překvapuje mě, že několikrát obíháme tartanový ovál a teprve potom nás pořadatelé vypouštějí ven ze stadionu. Ještě zahlédnu ženu a děti, jak skandují „Táto, do toho!“ Ačkoliv mám na uších sluchátka s muzikou, jejich hlasy vnímám zcela zřetelně.

Poprvé běžím okolo plaveckého areálu a dalších sportovišť sympatického kladenského sportovního areálu. Balík běžců se natahuje v pestrého hada, jsem někde v poslední třetině pole, hodně se to míchá, rychlejší jdou kupředu, pomalejší propadají sítem zpět, vše je zcela korektní.

Ačkoliv jsem byl těsně před startem, chce se mi zase čůrat, zatím vydržím. Vbíhám poprvé na šotolinu lesoparku, vnímám jen barevná trika běžců přede mnou. Dlouhý rukáv, krátký rukáv, tílka, více vrstev, funkční materiály, bavlna, trenýrky vysoko vykrojené, trenýrky standardní, elasťáky dlouhé, krátké, cyklistické, speciální kombinézy na triatlon, bermudy, značkové nebo obyčejné, to všechno je k vidění přede mnou. V botách už takové rozdíly nejsou, elitní běžci mají speciální maratonské tretry, my ostatní různé boty pro dlouhý běh. Chvíli se bavím a pozoruji tu pestrost okolí. Rovinka na konec lesoparku k první odbočce vlevo mi v prvním okruhu připadá delší, ale už jsem tam. Poprvé vybíhám kopeček, teď se profil trati trochu zavlní, okolo hotýlku se blížím na metu 5 km.

Rekapituluji své pocity. Oblečení je úplně v pořádku. Udělal jsem dobře, že jsem před startem odložil spodní triko s dlouhým rukávem. Běžím svým osvědčeným tempem – 5 km za 27 minut, ale tepu o 15 tepů výš než obvykle. Stehna mi tuhnou jako po třiceti kilometrech. Dýchá se mi skvěle. Chce se mi čůrat.

Poprvé vbíhám na asfaltovou silnici, u odbočky stojí městský policista, jeden jízdní pruh je vyhrazený pro nás – běžce, druhý pro auta. Rovinka je asi kilometr dlouhá, pak následuje další levá a vbíhám poprvé do parku Sletiště, okolo dětských hřišť obíhám atletický ovál. Tady jsem pozoroval vícebojařky při hodu oštěpem. Zatáčím do občerstvovací zóny, Marcela a holky mi dávají moji láhev s ionty, ještě stihnu čistou vodu z rukou pořadatelské služby a už vybíhám ze stadionu.

Mám za sebou první prodloužený okruh, asi 7 kilometrů, všechno bylo poprvé a mé pocity jsou velice smíšené. Všechno je v pohodě, až na ty tuhé nohy. Přemýšlím, kde je chyba. Přepálil jsem? Ne, toto je moje normální tempo. Jsem marod? Spíše ne. Nacházím jediné logické vysvětlení. Hokej. Sílu mi vzal středeční noční hokej. Stehna ztuhla z bruslení. Neměl jsem tam ve středu vůbec chodit, měl jsem se jít proběhnout kolem Vidoule, měl jsem jít spát, … Kdybych to věděl, kdybych to tušil, … kdyby, kdyby, kdyby, … plži, mlži, hlavonožci, ryby … Je to nad polední slunce jasné. Dnes, pokud to vyjde, bude to dlouhé a bude to bolet. A dost možná to bude dlouhé a bude to bolet a i tak to nevyjde. Křeče do stehen jsou neskutečně blízko.

Jsem podruhé v lesoparku. Odbíhám z cesty, musím se vyčůrat. Bylo toho ve mě docela dost, a tak mám malou radost, že to nebylo jen falešné nutkání orazit si, ulevit si, že zkrátka tělo hlásilo, co skutečně potřebovalo. Ostatně nejsem ani první, ani poslední, cestou odskakují do lesa nejen chlapi, ale i ženské.

Nemyslím na nic, nemyslím hlavně na ty nohy, poběžím, dokud to půjde, poběžím tak, abych dokončil. Pokud to nepůjde, zvolním, ale budu bojovat. Bojuji. Udělal jsem školáckou chybu v poslední možné chvíli přípravy na tento dlouhý běh, ale teď už to zpět nelze vzít. Tady a teď bojuji na maratonské trati, kolem mě je spousta podobně odhodlaných lidí. Bojují s časem, se soupeři, se svojí vůlí, bolestí … a každý z nás dává do toho boje vše, co má. Půjde to. Zvládnu to.

Kopeček je za mnou, míjím desítku, zezadu se ozývá: „Pozor, čelo závodu, nelekněte se, běžte na stranu“. Nelekám se, jsem na správné straně, ale elitní běžce nevnímám, protože přepínám přehrávač. První deska dohrála a druhá automaticky nenaskočila. Neohrabaně za běhu mačkám knoflíky, na displayi vidím to, co jsem ještě nikdy neviděl: No data. No nazdar, já si to asi omylem všecko smazal. Rozum do hrsti! Je to jen mód diktafonu, tam skutečně žádná data nejsou, zpět do režimu přehrávače, volím náhodný výběr všech skladeb a už to začíná hrát.

Massive Attack svým typickým naléhavým, valivým, stupňovaným, masivním a útočným tempem rozehrává jednu ze svých zásadních pecek na albu Mezzanine. Moje hlava dává povel k podobně stupňovanému, masivnímu a útočnému tempu, ale motory neodpovídají, stehna jsou žulově tuhá a nedají více, než toto tempo. Deset kilometrů za 54 minut, tep vysoko, chybí tomu lehkost, dře to. Rychlost dobrá, tepy vysoko, stehna žulová, v nohách mám kusy z mrákotínských lo­mů.

Podruhé rovinka, o kterou se dělíme s auty. Teď tady fičí silný protivítr. Naštěstí to netrvá dlouho a já se schovávám v parku a blížím se podruhé ke stadionu. Na občerstvovačce znovu moje holky, znovu milá slova, znovu ionťák a nyní i sůl proti křečím, kousek banánu a pohárek s vodou.

Vbíhám do třetího kola. Nemyslím na nic než na hudbu, kterou si pouštím do uší. Vše ostatní je příliš stejné a monotónní – lidé kolem mě, stehna z žuly, příroda, počasí… a na dlouhou dobu není vidina na zásadní změnu k lepšímu. Náhodný výběr nezávadné hudby je úžasná věc. Nezávadná muzika vytváří pocit pohody a jistoty. Monkey Business. Sade. Coldplay. Massive Attack. Jamiroquay. Madonna. Zuzana Navarová. Material. Nehysterická, inteligentní, známá, pohodová.

Náhodný výběr otvírá prostor pro nová očekávání, moment překvapení, vytváří zajímavé přechody a vazby. Kde jinde může dojít k tak zajímavým mostům mezi rytmem funky a popu, jako když Svatý Říman Roman Holý předává žezlo Madonně. Nebo Sade a její Jezabel střídá aj, aj, aj mazl-tov Zuzany Navarové, a pak to zatluče Bill Burroughs, svým hlasem bez intonace nás informuje – ano informuje nás, že se vše rozpadne v jednom termonukleárním výbuchu. Nyní, mezi třináctým a šestnáctým kilometrem Kladenského maratonu je to zcela na místě a v pořádku.

Blížím se potřetí do parku Sletiště, mám za sebou zhruba šestnáct kilometrů, holky na mě mávají u zatáčky k dětským hříštím, Marcela mě pozdravuje od Jury Dufka, holky mi rukama posílají pusinky, ještě stíhám houknout, aby mi sem vzaly v dalším kole i pití. To bude lepší, protože první pití z vlastních zdrojů dám tady a o kousek dál to ještě nastavím. Žulové nohy mě nesou potřetí do občerstvovačky, jako již tradičně beru sůl, ionty a vodu. V Plzni, kde bylo vedro, jsem se osvěžoval houbičkami, tady to není nutné. Je spíše chladno, ale příjemně. Na rovince u bazénů nakopnu pohozenou houbičku. Nemohl jsem si to odpustit a mám z toho další malou radost.

Další kilometry registruji jen tak mimoděk. Soustředím se na to, abych nepodlehl situaci. Tuhá stehna jsou holý fakt, ale už jsem si zvykl. Kamínek v botě, vosa pod čepicí jsou jen bludy. Další malou radost mi dělá pomyšlení, že v dalším okruhu, a ten přijde zhruba za půl hodiny, se dostanu již do druhé řádky, na které jsou vypsány kilometry, které mám za sebou. Jinými slovy, v tomto kole budu mít za sebou půlku a pak už to bude jen ubývat. Ještě než se přiblížím na dvacátý kilometr, míjím odbočku, která vede mimo trať maratonu, ale rovnou na stadion. Odhaduji, že je to tak osm set metrů. Přemýšlím, že to vzdám. Stehna jsou žulová, udělal jsem blbost, že jsem na ten hokej šel, přece nepoběžím dalších dvaadvacet kilometrů s nohama, do kterých mě berou křeče, to se nedá, doběhnu do půlky, zapíšu si čas na půlmaraton a v říjnu to ve Stromovce dám úplně v pohodě. Takové myšlenkové pochody mě zaměstnávají na dvacátém kilometru.

(pokračování za týden)