Mám slzy v očích…

JAK JSEM BĚŽEL MARATON,
ANEB – KDO NEZKUSIL, NEUVĚŘÍ

Už si nevzpomínám, v jakém jsem byl stavu, když jsem sepisoval úkoly a předsevzetí, která jsem si zadal do radostného období starobního důchodu. Ten pamflet však mám denně před očima, protože visí zarámovaný na zdi a jsou na něm podpisy celé naší famílie, včetně otisku mého prstu a taky otisku tlapy našeho psa, jako svědka. V bodě číslo šest se píše o udržování fyzické kondice s cílem zaběhnout si aspoň jeden maraton v roce. No, co je psáno, to je dáno, nedá se Dědku nic dělat, jde se do toho. Furt je to lepší, než běhat orienťáky s letáčkama v ruce a tescomobilem mezi regálama. Koupil jsem si fungl nové plátěnky, tentokrát už ne u Ťamana, ale u odborníka a zahájil přípravu. Pro splnění nelehkého úkolu jsem si vybral Ostravský maraton a to nejen proto, že jsem patriotem Beskyd a přilehlého okolí, ale hlavně proto, kdybych se někde koprtnul, aby to za mnou na JIPku neměl můj rodinný tým bab daleko, kdyby mě snad chtěly náhodou navštívit.

Noc před startem byla neklidná, doprovázená spoustou snů. Nejdříve běžím alejí vzrostlých stromů a za každým tím javorem je ukrytý fanda a do rytmu běhu provolává: Děd-ku ,děd-ku, děd-ku, pak se obraz ztratí…a slyším tuc, tuc, tuc,…. tuc,tuc, tuc,….do řiti, puboška Zuzka od sousedů má doma zase čektek, tož to bude noc! Po hodině usínám …a běžím, skáču přes kaluže, jsem Železník v dobách svojí největší slávy…a ještě jedna proutěná překážka, když tu mě předbíhá paní klokanová s břichem vytahaným, jak po pěti harantech….a mizí někde v dáli…raději se probudím. Tak to zas bude den!

Dobelhám se domů, zabuším pěstí na dveře. Otevře mi moje žena – babka velitelka. „Kde ses tak zřídil, Dědku mizerná!?“ zaútočila a ještě si mě drze očuchala, aby se ujistila jakou značku jsem do sebe nalil. Říkám jí: „Teprve teď dojde na historickou oslavu novodobého maratonu v životě penzisty, zklidni emoce!“ Zkoumavě si mě prohlížela ze všech stran, pak přistoupila k baru , nalila první kalich a řekla. „Na posílení organizmu! Povídej, jak jsi dopadnul.“
, Na Masarykáči se nás sešlo u startovní lajny na stotřiadvacet běžců. Všichni se rozcvičovali, nervózně pobíhali, naposledy se posilňovali zázračnými přípravky moderního byznysu. I já jsem byl nervózní a nedočkavý, jako mladý inseminátor před prvním zákrokem. Po krátkém referátu se ozval výstřel a my jsme vyrazili do prvního ze sedmi kol. Počasí – prima, terén – rovinatý, dokonce jsem držel tempo s takovou mladou slečnou, která měla figuru Kubánky a že Kubánky mají nejpěknější zadky, to přece ví každý.‘

„Babko, nalij druhý kalich, na povzbuzení organizmu!“
,První – seznamovací kolo proběhlo bez problémů, pohyboval jsem se asi tak v polovině startovního pole a to mi stačí. Ve druhém kole se mi exotický zadek vzdálil v nedohlednu a navíc mě předběhlo ještě několik borců, což mě ovšem nemohlo rozhodit, neboť závod teprve začal. Rozhodilo mě však provolávání hesel z laviček parku: „Děd-ku, děd-ku, při-dej, děd-ku…“ No že bych se vrátil do snu? Čumím, kdo to, co to a oni to kamarádi z Lysacupu. Akorát nevím, jestli si ze mě náhodou nedělali srandu, protože už mi začaly nohy poněkud těžknout. Když jsem běžel přes náměstí do třetího kola, dal jsem si záležet, jakože ještě vypadám svižně, ale kecal jsem. U občerstvovačky se napiji jonťáku a cválám dál.‘

„Babko, nalij třetí žejdlík, tentokrát na zahřátí.“
,Ve třetí rundě mě předběhli ti nejlepší o celé kolo. Trošku mě to rozlítilo a tak jsem se snažil přidat, ovšem moc to nešlo a to mám před sebou ještě víc než čtyři okruhy. Začínají bolet chodidla, kotníky, kolena, v zádech i za krkem, jak jsem furt v pozici „přímo hleď“. Strážce pořádku ve žlutých vestách, kteří dozorovali podél trati, jsem požádal, ať si připraví svůj vercajk, že je nespíš v některém z příštích kol požádám o ránu z milosti. Probíhám opět přes prostor startu a cíle, když komentátor hlásí: „ Do čtvrtého kola vbíhá běžec, který se zaprezentoval pod jménem Dědek Beskydský a reprezentuje Klub důchodců.“ Ozval se aplaus a mohutné povzbuzování, jako by na scéně byl samotný Bikila. Zkoumám odkud přichází takové sympatie….a ony to dorostenky, asi tak mého věku, zřejmě z družebního Klubu.‘

„Babko, nalij další štamprli, na přežití, jsme ve čtvrtém kole.“
,Opět jsem se občerstvil jonťákem a palici si polil vodou, ať se mi v ní zas trochu rozsvítí. K bolestem, které jsem již vyjmenoval se ještě přiřadily další, jako bolení řitních svalů, odřené bradavky, odřeniny pod pažemi, určitě už bude nějaký ten puchýř, ale to už neřeším. Tu mě předbíhá tlusťoprd. Tak to je hodně silné kafe! Těhotný chlap, nebo snad ta klokanka ze snu!? Hned mě napadlo mnoho vyjmenovaných slov, která jsme v hodinách češtiny neprobírali, ale říká se, že slovník dlaždičů je dost podobný. Muži ve žlutých vestách, co mají pomáhat a chránit se jen usmívají, jakoby měli škodolibou radost z mého utrpení. Hoši z Lysacupu ještě stále povzbuzují, ale už to nemá žádný smysl. Teď myslím jen na to, jak přežít.‘

„Babičko, jsme v pátém kole. Nalij ještě stakan na rozproudění krve v žilách!“
,Tělo pracuje pouze silou vůle, mozek už na mě kašle. Promíchávají se běžci, kteří jsou o kolo napřed, ale to už neřeším, vydržať! Snažím se dodržet jakýs takýs rytmus a na nic nemyslet. Přibíhám na Masarykův rynek a tam Matalka. To je moje soupeřka z běhů do vrchu, co si nechává říkat Kalamitydžejn. Stojí tam na chodníku, směje se jako by zrovna vyhrála jackpot a ještě mě hecuje, abych přidal. Navíc drze zvoní na ,povzbuzení’zvon­kem, který mi nápadně připomíná umíráček.‘

„Babko, další panáček do šestého kola, tentokrát na pevné nervy!“
,Všechny bolesti se slijí v jednu: zkrátka bolí celý člověk, snad dokonce i vlasy. Je mi jasné, že musím běžet, protože zastavení by znamenalo konec. Mám za sebou něco přes třicet kiláků a těch pár krušných chvil musíš Dědku přežít. Teď bych tak občerstvovačku potřeboval na každém kilometru. Ještě, že je se mnou navigátorka se zvonečkem. Polévám se vodou z Ostravice a makám. Ještě to jde, už bylo hůř. Konečně je tu náměstí a já vbíhám do sedmého, posledního kola.

„Babičko, ještě jednoho tajtrdlíka, jsme v posledním kole! A na výdrž.“
,Běžím a opět u toho hekám, jako špatný pornoherec. Ještě předběhnu několik borců, na které dolehla krize, to mě povzbuzuje. Nohy za sebou tahám, jako kdybych je měl napatlané psími exkrementy a nechtěl jsem znečistit Masakykáč, před závěrečným slavnostním ceremonielem. Konečně probíhám cílem a slyším komentář. „Do cíle dorazil na devadesátém sedmém místě s číslem devadesát sedm Dědek Beskydský z Klubu důchodců v čase čtyři osmnáct. Jsem strhaný jak předvolební plakát KSČM, ale šťastný, že jsem dokázal uběhnout maraton.‘

„Babko, nalij posledního panáka – na dobrý spánek.“ „ Kdepak Dědku! Žádný dobrý spánek! Je sobota a ty se podívej, co jsi podepsal ve svém závazku pod bodem pět! ,Sexuelní aktivita bude dodržována v pravidených intervalech a to …..“

V závěru chci vyslovit našemu Otíkovi a jeho týmu uznání za dobře zorganizovanou akci. Já jsem byl spokojený a příště přijdu zas.


SPORTU ZDAR

DĚDEK




 

>> Dědek Beskydský, 17. 10. 2008 17:26:18

Velké gratulace, Dědku, jsi jeden z nejlepších dědků. Sportu zdar!

U odbočky na silnici silnici s auty už jsou myšlenky na předčasné ukončení maratonu pryč. Zase běžím i s těmi žulovými patníky ve stehnech, nyní tepu na 169 (!), předbíhám několik chlapů, vítr opět sílí. V polovině maratonu vidím už svoji ženu Marcelu a dcery Annu a Barboru. Barbora jede na kole, Anna mi nese láhev s pitím. Hlásím, že jsem v půlce, dostávám pusu od manželky.