Jak se běhá v Sydney maraton

Trochu jsem k tomu přišla jak slepá k houslím, když na Harbour Bridge minulý víkend avizovali uzavření mostu právě kvůli maratonu. Neváhala jsem, ještě v sobotu jsem se přihlásila, až pak mi začalo docházet, že sice pravidelně ráno hodinku běhám, ale hezky volně a s muzikou. Žádné rychlejší úseky, natož dvou nebo tříhodinové běhy. V týdnu si dopisuji s Milošem a ujišťuji se, že opravdu nic moc už nenadělám. Jen dobře jíst, spát, odpočívat, hlavně si závod užít a nepřepálit to.

Ještě v neděli zkouším tréninkově 90 minut závodním tempem. Jsem z toho trochu skleslá, dech dobrý, ale nohy cítím, ale co další dvě hodiny běhu, na to ani raději nemyslím. A hlavně to klima. Zima pryč, jaro začalo, a to hned teplotami 25° – 30°C. Trochu vlhko, zároveň sluníčko pálí a kůže je vysušená. Taky mi přijde, že jsem trochu dehydratovaná. Jedno je jasné, do týdne musím sehnat čapku a sluneční brýle. Jídlo koncem týdne omezuji na sacharidy, spánek se snažím dodržovat, své běhy v týdnu omezuji na třicet minut obden.

Přes týden se nestíhám koukat po běžecké čapce, v práci končím v pět a pak už je stejně zavřeno. Čapka musí počkat na sobotu. V pátek nám přilétají kamarádi z Česka, tak asi sobotní lenošení můžu zavrhnout. Raději objíždíme pláže v Sydney, 33°C k tomu vybízí. A mě děsí horké počasí hlášené na následující den. Naštěstí má být jen kolem 25°C. S tím sluníčkem tady to bude jako u nás 30°C, ale aspoň že závod začíná již v 7:15. Čepička, brýle a gely přece jen koupeny, a tak nic nebrání tomu, postavit se v neděli ráno na start.

Vstáváme v pět, kolem startu před Harbour Bridge jsme až v 6:20. Trochu později, než jsem chtěla, navíc klasicky na záchody velká fronta. Je za deset sedm, když se trochu rozcvičuji, mažu se krémem, nasazuji čapku a brýle.

Jdeme ke startovní čáře, bojím se, že budu muset vybíhat mezi posledními. Jiný kraj – jiný mrav, ještě nikdo není na startu. Až po sedmé se poslušně řadíme do koridoru dle svého uvážení, jaký čas asi zaběhneme. Nepřijde mi, že by nás bylo hodně, je to asi tím, že v ten samý den se ještě běží půlmaraton, běh na 4 km a 10 km. Loučím se s přítelem, snad mě stihne během závodu někde najít a povzbudit. Před námi ještě startují vozíčkáři a pět minut poté se ozývá náš výstřel.

Koukám, že všichni včetně vodičů na 3:30 v mém koridoru vyráží poměrně svižně. Snažím se vštěpovat si, že dnes běžím jen pro radost, hlavně doběhnout, neuvařit se, hodně pít, hlavně nasávat atmosféru a užít si ji. Na mostě mávám na přítele, ten mě ještě v rychlosti fotí, pro případ, že by mě už ve městě na trati nikde nenašel.

Za mostem míjíme Operu, Botanical Gardens, dále Centenial Park, pak už běžíme přes Anzac Bridge a zpátky a končíme přímo u Opery. Prvních deset kilometrů se musím hodně hlídat, abych s ostatními nezrychlovala, naštěstí kolem 10. kilometru všichni zvolňují, na dvacátém, kdy sluníčko už slušně pere, lidé začínají odpadávat.

Když vidím u každé občerstvovačky někoho u ambulance, dávám si raději ionťák nebo vodu navíc. Jsem ráda, že si gely nesu sama. Avizované gely na trati vidím asi jenom dvakrát, zato bonbóny Jelly Beans na žádné občerstvovačce nechybí. Na ovoce, cukr a sůl si můžu nechat zajít chuť, ale hlavně že vody a ionťáku je dostatek. Hlídám si tep, čekám, kdy na mě přijde krize.

Na 20. kilometru v centru zahlídnu přítele, ještě s ním stíhám prohodit pár slov. Už vím, že dneska jsem se vyspala dobře a běží se mi krásně. Na třicátém zkouším trochu zrychlovat, ale jsem ráda, když své tempo držím. Na trati není nikdo, koho bych se mohla apsoň chvilku držet, hodně se lidi kolem mě mění.

Na třicátém sedmém ale dojde už i na mě, musím se přemlouvat, že přece poslední pětka je už hračka. Ke konci postrádám kilometrovníky, zrovna když by se mi hodily. Řídím se hodinkami, tuším, že na 3:35 mám šanci doběhnout.

Během závodu marně hledám diváky, až u Opery vidím, že všichni čekají tady. Je to příjemné, dav kolemjdoucích mě tlačí dopředu, snažím se předbíhat ještě některé běžce a v čase 3:36, dokonce sedmá ve své kategorii, protínám cílovou čáru.

Dávám si kousek pomeranče, vodu, vracím čip a beru si žluté tričko na památku. Masáží ani ovoce se nedočkám, ale to nevadí, na náladě mi to rozhodně neubere.

Můj první maraton v zahraničí, rovnou na jiném kontinentě, s poměrně mírným převýšením a ostrým sluníčkem, se vydařil. A taky jsem si nečekaně zlepšila čas z letošního Pražského maratonu o pět minut. Bez kvalitního tréninku. Asi ta psychika hraje přece jenom svou roli a také to, že jsem se k žádnému výkonu netlačila, mi pomohlo.

Na tento maraton nikdy nezapomenu a jestli tu budu i za rok, tak určitě poběžím. Kdyby i vám se naskytla příležitost tu běžet, tak neváhejte, má to tu své kouzlo.