Výborný článek, měli by si jej několikrát přečíst zejména rozumbradové, kteří se po neděli doslova vyrojili, kteží všude byli a všechno vědí. Stačí, abychom věděli, že běh nás před infarktem spolehlivě neochrání, pokud k němu máme třeba genetické dispozice nebo pokud jsme celý život žili nezdravě. Pak to v 45 už těžko zachráníme.
Gugu amerického joggingu Jim Fixx, který zbláznil Ameriku do běhání v 70. letech, zemřel na infarkt při joggingu…Právě z uvedených důvodů.
Zakladatel německé lekéřské „běžecké“ medicíny dr. van Aaken dokonce tvrdil, že běh chrání preventivně i před zhoubnými nádory. Dnes víme, že se v tomto směru mýlil, ale jinak je jeho přínos nesporný – přivedl Němce spolu s časopisem SPIRIDON k pravidelnému sportování.
Za svůj dlouhý sportovní život jsem zažil celkem 6 úmrtí běžců při běhu nebo bezprostředně po něm.
V pěti případech (i s tím z neděle) se jednalo o starší muže, kteří ale pravidelně sportovali. Ten šestý byl dorostenec, který skolaboval a zemřel po doběhu tuctového přespoláku na Lhotce. Přitom měl lékařskou prohlédku starou 1 týden! Teprve pitva prokázala běžně nezjistitelnou srdeční vadu.
Daleko důležitější než obnova povinných lékařských prohlídek je osvěta. Pokud je mi přes 50 a necítím se ráno dobře, prostě trénink vynechám. To je ta nejlepší prevence.

Článek i příspěvek Iva je velmi zajímavý zvláště pro nás nad 50, kteří současně běháme 200 a více km měsíčně (např. v Lize 100 nás je takových více). Proto bych přivítal i vyjádření běhajících lékařů, např. MUDr. Pirka či MUDr. Vládi Dbalého (s kterým se znám z atletického oddílu Slávie).

Článek je dobře napsán, stejně tak příspěvek Ivo Domanského vystihuje vše podstatné. Podle té Ivošovy poslední věty se my veteráni většinou snažíme řídit. Nicméně mohu přidat pár postřehů z patologie, kterou dělám. Od roku 1985, kdy jsem promoval jsem odpitval 1038 zemřelých. Mezi nimi bylo také několik aktivních veteránských sportovců a několik bývalých sportovců. U těch z nich, kteří provozovali prakticky až do smrti sport s větším podílem vytrvalostní zátěže jsem pozoroval minimální stupeň aterosklerózy aorty i periferních tepen. Pokud se u těchto zemřelých vyskytly aterosklerotické pláty v koronárních tepnách byly to pláty cirkulární, tenké, i když někdy kalcifikované. Zúžení průsvitu koronárních tepen jsem u žádného z těchto zemřelých nepozoroval. Koronární tepny těchto lidí byly spíše rozšířené. Na rozdíl od toho nálezy na tepnách včetně koronárních u nesportovců nebo u bývalých sportovců byly často katastrofické včetně úplných uzávěrů. Zmíněné infarkty u aktivních sportovců mají na svědomí patrně spíše spasmy koronárních tepen než aterosklerotické tepenné uzávěry. I zhoubné nádory jsem u zemřelých aktivních sportovců našel v menším procentu případů než u nesportovců. To podporuje závěry některých studií, v nichž byly studovány některé laboratorní parametry imunitního systému, např. schopnost bílých krvinek ničit a pohlcovat mikroorganismy a nádorové buňky v závislosti na fyzické aktivitě dobrovolníků. Tyto studie ukázaly, že efektivita obranného systému byla u sportovců kondičních a výkonnostních signifikantně vyšší než u nesportovců a u vrcholových sportovců naopak srovnatelná s nesportovci vzhledem k mezní zátěži, která je ve vrcholovém sportu nutná. Sportujeme protože nás to baví. Přes kolegou Vitnerem a Ivo Domanským oprávněně zmíněnou problematičnost zdravotního profitu aktivního sportu však určitý bonus proti nesportující populaci můžeme očekávat.

>> Tomáš Miřejovský, 13. 11. 2008 21:37:20

Jsem rád, že zde zazněl i tento 3. komentář. Chápu to tak, že u vrcholových sportovců negativní dopady zátěže organizmu na hranicích lidských možností jsou zhruba rovnocenným soupeřem pozitivním účinkům aktivního sportování. U sportovců nikoli vrcholových by měly pozitivní účinky převažovat.

Z článku kolegy Vitnera a příspěvku Ivo Domanského zaznělo,že kdo má nějakou genetickou zátěž stran laboratorních parametrů tak má smůlu ať sportuje nebo ne. Na základě své praxe patologa bych si s tímto názorem dovolil částečně polemizovat. Při pitvě zemřelého máme možnost podívat se do všech cév v těle. Rovněž v rámci bioptického vyšetření operačního materiálu histologicky známého v laické veřejnosti jako tzv. rozbory vyoperované tkáně se často setkáváme se změnami na cévách. K tomu máme k dispozici laboratorní parametry pacientů. Má empirická zkušenost v tomto směru je pozoruhodná. Setkal jsem se s mnoha případy pacientů, kteří měli vyšší cholesterol i neléčený, dobře léčenou hypertenzi nebo správně léčenou cukrovku a aterosklerotické postižení jejich cév bylo minimální. Na druhé straně byli pacienti s těžkou aterosklerózou všech tepen. Jejich laboratorní parametry byly zcela ideální, tzn.neměli genetické předpoklady k vývoji aterosklerózy, ale například kouřili. Taková pozorování podporují platné teorie o komplexnosti vývoje aterosklerózy. V současnosti se považuje za prioritní imunitní poškození endotelové výstelky cév například cirkulujícími imunokomplexy vzniklými při vazbě protilátky například na cizorodou bílkovinu(třeba bílkovinný obal infekčního viru). Poškození endotelu vyvolá mikroskopickou trhlinu ve výstelce tepny, to umožní nežádoucí průnik lipidických látek z krve, sekundárně tam vznikne zánět s produkcí vaziva a proces vzniku aterosklerotického plátu tak začíná. Diabetikům se zdůrazňuje nutnost pravidelného pohybu v prevenci komplikací. Diabetes mellitus je však zákeřný tím, že se jeho nejrůznější komplikace mohou vytvářet kdykoliv a mohou postihnout kterýkoliv orgán nebo systém v těle i navzdory správné léčbě. Problém diabetiků je velký, protože je jich v České republice přes 700000. Pokud jsou dobře léčeni a sportují, nemusí být délka jejich dožití zkrácena i když to nemají zaručeno. Hypertonici to mají o něco jednodušší. U nich správná léčba v daleko větší míře znesnadňuje vznik komplikací než u diabetiků. Dlouhé dožití však nemáme zaručeno ani my ostatní, co zatím diabetes nebo hypertenzi nemáme a sportujeme.

V neděli při Velké kunratické zemřel pětasedmdesátiletý běžec přímo na trati. V souvislosti s touto smrtí se nabízí řada otázek, které nesouvisí jen s tímto konkrétním případem, ale s běháním a sportováním ve vysokém věku obecně. Několik z nich jsme položili sportujícímu lékaři se specializací v oboru kardiologie, MUDr. Jaromíru Vitnerovi. Nepřehlédněte názor běhajícího lékaře T. Miřejovského v komentářích