Po operaci ti lékaři řekli, že by bylo lepší, kdybys už vůbec nesportoval a ideálně, kdyby ses už moc nehýbal. Máš dokonce povolenku, na jakou maximální srdeční frekvenci můžeš jít, aby ses neohrožoval na životě. Přesto ses ke sportu vrátil a splnil sis velký sen – zaběhnout si maraton. Jak jsi to dokázal?

„Povolenkou bych to úplně nenazýval. Bylo to “tvrdé” vyjednávání, trochu jako na tržišti… Nejdříve byl návrh 110 tepů za minutu, což nešlo z mé strany akceptovat, protože to mám při sledování televize. (úsměv) Postupně jsme se dostali na 135 tepů.

Problém je v tom, že nikdo vlastně moc neví, co můžu a co ne. Nikdo mi tady neumí odpovědět na otázky ohledně sportu, tedy co můžu a co už spíš ne. Mohl bych jen sedět, číst a koukat, ale to by mě asi psychicky úplně zabilo. A tak se snažím dělat vše pod lékařskou kontrolou a hodně poslouchat tělo a především se nikam nehnat. Je to úplně nová zkušenost, protože jsem se musel naučit být hodně trpělivý, což jsem nikdy moc neuměl.“

Jak ti bylo bezprostředně po operaci?

„Vzpomínám si, že když jsem odjel do lázní, první dny jsem se tam šoural po parku a radoval se ze sluníčka, ze zelené trávy a zvuků kolem sebe. Bylo to jako ve snu. V té chvíli jsem si vůbec ani nedokázal představit rychlejší chůzi. To se ovšem celkem rychle zlepšovalo a já si mohl postupně přidávat i čas strávený na rotopedu.“

Dokonce jsi po třech měsících opět běhal…

„Ano, se svým kamarádem a šéfredaktorem Technet.cz Honzou Kužníkem. Tam, kde jsem vždy běžel rychle a svižně, jsem se najednou ploužil, tep letěl prudce nahoru. Bylo to strašné, vlastně jsme pořád chodili. Kolikrát jsem seděl pod kopcem s hlavou v dlaních a sledoval hodinky a tep klesající velmi polehoučku směrem dolů. Na druhou stranu v tom byla radost, že to mohlo celé dopadnout úplně jinak. Ta směs pocitů a emocí je nepopsatelná, všechno to vřelo, míchalo se a tryskalo.“

To jsou momenty, kdy se v člověku hodně věcí pohne.

„Paradoxně mě to nakoplo a stávala se z toho pro mě výzva. A někdy na podzim, tak půl roku od „IKEMského“ zázraku, jsme si s Honzou řekli, že za rok by bylo fajn uběhnout náš nejdelší běh v životě. Dohodli jsme se na spolupráci s Nike a pustili se do toho, velmi pomalu a systematicky. To byla ostatně další věc, kterou jsem do té doby neznal… (úsměv)

Trenér Vláďa Korbel se o mě skvěle staral a sestavil plán, který byl tím nejlepším pro mé omezení. Když jsme pak téměř o rok později, v říjnu 2011, maratonskou vzdálenost s Honzou doběhli, byl jsem neskutečně dojatý. Každý se mě ptá na čas, ale běželi jsme krajinou, takže kopce, louky, lesy. Čas tedy nebyl důležitý. Ale budiž – bylo to pod šest hodin. Během té přípravy jsme o tom psali na Xman.cz a já měl radost, že se mi ozývají lidé a chtějí poradit nebo doporučit lékaře. To mi všechno dávalo smysl: Ukázat, že život nekončí ve chvíli, kdy to tak může vypadat. Vždycky je nějaká cesta.“

Jak často nyní běháš a kolik dáš týdně?

„Mám psané tréninky vždy po sedmi. Ten cyklus je tak v rozmezí 90 kilometrů a více. Snažím se, abych šel tak pětkrát šestkrát do týdne. Nemám problém chodit brzo ráno, v mrazu, vánici, dešti. Horší je, když je fakt teplo, to běhám opravdu pomalu a beru si s sebou pití.“

**Před operací jsi jezdil hlavně na kole, vždy na sto procent, vesměs extrémní věci. Nyní jednoznačně preferuješ pomalý běh o samotě, v lesích, doma v Říčanech, kde máš „svůj“ okruh. Co se to s tebou událo za proměnu?*

„Extrémní věci zase ne, spíš jsem se snažil nic neošidit, a to hlavně v době, kdy jsem se připravoval na Salzkammergut (během oné přípravy se přišlo na extrémní prasklinu v aortě). Já jsem spíš samotář a rád si věci dobývám a posouvám v soukromí, nepotřebuji k tomu závody a lidi – ono mi vlastně nezbývá nic jiného než bojovat sám se sebou. S časem bojovat už nemůžu, to by tep byl tam, kde být nemá.“

Hodně a hezky mluvíš o souznění s přírodou. Neoslovil tě směr minimalismu či přímo bosoběhu? Jejich zastánci si libují v přímém kontaktu nohy s povrchem země.

„Já mám svoje Nike rád! (smích) Běhání v minimalistické obuvi mě nikdy moc nelákalo. Vlastně mi vždycky obecně vadilo to davové nadšení se pro něco a výkřiky: To je konečně to správné a jediné! Tohle moc neřeším, ale je pravda, že mi třeba velmi vyhovují “fríčka”, tedy boty, které jsou tomu asi celkem blízko. O ničem dalším ale neuvažuji. Chci prostě běhat a nepotřebuji k tomu hledat další prostředky. Samozřejmě chápu, že někomu to vyhovuje. Je každého věc, jak a v čem vyběhne. Běh je svobodný a v tom je skvělý.“

Poté, co ses v jednu chvíli ocitl tváří tvář smrti, jak vnímáš často ohnivé debaty o ideálním běžeckém stylu nebo typu bot?

„Je mi to jedno. Jsem rád, že můžu, a v tom je síla. To je pro mě důležitější.“

Plné znění rozhovoru naleznete v novém čísle Běhej.com, které vyjde 19. dubna. Předplatitelé tištěné verze jej již nyní naleznou v bonusové sekci webu.