…a vlastně i jinak. K nazutí botasek mě dovedly slzy. Neustále, ač mi bylo teprve 11, jsem přemýšlela, čím asi budu. Rodiče mi to usnadnili, šoupli mě na osmiletý gympl a tam vše začalo. Jeden velký podraz od kamarádky a já chtěla pryč. Najednou mi to docvaklo. Žádná učitelka, veterinářka ani úřednice, sportovec! Nejvíc jsem se ve škole nemohla dočkat tělocviku a proklínala zvonek při ohlášení konce. Celá natěšená, že si v létě půjdu s kluky začutat s merunou nebo s bratrem projet na kole okolní vísky.

Já to měla pod nosem a jak už to bývá, neviděla. Byla a stále jsem naivní pubertální výrostek. Na internetu jsem si okamžitě našla sportovní gymnázia a rodině ohlásila přechod na jedno z nich po sedmé třídě. Jen mávli rukou. To jí jen tak něco přelítlo přes nos. Já to však myslela vážně! Hned následující léto jsem chtěla začít denně běhat. Výsledek byl takový, že jsem nevyběhla ani jednou.

Zato rodina se mnou vyběhla, a to docela pěkně a rázně. Dodnes to považuji za špatnou shodu náhod nebo prostě zákon schválnosti. To léto si naše rodinka vyjela na Moravu za příbuznými. Pech byl v tom, že „strýček“ na jednom takovém sportovním gymplu učil. Okamžitě vyjmenoval všechny nedostatky a hned padl rodinný ortel: sportovní gymnazium? Nikdy!

Byly to první „sportovní“ slzy, já se ale nehodlala vzdát. Byla tady sedmá třída, jaro, a já si směle stoupla na začátek rovné asfaltky za vesnicí u lesa. Nedůvěřivě jsem stála na „startu“, mhouřila oči při zvědavém dubnové sluníčku a v teplých zateplených kalhotách s polorozpadlými botaskami doufala, že ostatní mají v podvečer jiný program, než sledovat za lesy kohosi, jak předvádí „cosi“.

Csss, přece se nenechám rozhodit nějakou stometrovou asfaltkou. V těžkých kalhotech jsem si to začala funět. Jako správný začátečník a „béčko“ jsem vystartovala jak splašená. Pár kroků a bylo tu známé píchání v boku. S vypětím sil a ze zásady že nic nevzdávám jsem to teda nějak dofuněla, ovšem pak jsem čekala, jestli náhodou nenatáhnu brka.

Víceméně zklamaná jsem se vracela domů. Takhle jsem se marně pokusila přijít na kloub běhu asi třikrát, ale pak jsem si řekla DOST! Při jednom takovém „běhu“ jsem zasedla za počítač a nažhavila net. Našla jsem jednu bezva stránku o běhání, není to tato, takže raději nebudu uvádět. Byly tam hrozně úžasné informace, rady a hlavně běžecký plán!

A já se začátkem července stavěla rozcvičená, v kraťasech, kvalitních botech na měkčí polní cestu, protože ta je pro začátečníky lepší. Tréninkový plán měl trvat devět týdnů. Začínal minutou běhu se sedmi minutami chůze a to čtyřikrát opakovat. V devátém týdnu končil souvislým půlhodinovým během. Se stopkami jsem se tedy rozeběhla po polní cestě, která začíná sešupem dolů a následně pokračuje mírným zvedákem. Běhala jsem snad na minutu přesně sem a tam a nedokázala si představit půl hodiny v kuse. A tak jsem navštěvovala svoji polňačku čtyřikrát týdně s ubohou minutou běhu. Každý týden se zvyšoval počet minut běhu a snižoval počet minut chůze. Teprve se čtyřmi minutami jsem „vybíhala“ do lesa.

Pak přišel den D a má první půlhodinka. Byl teplý letní den a já čekala na podvečerní „ochlazení“. Po deseti minutách běhu jsem čekala co se stane, ale nohy nebolely, v boku nepíchalo a já si to dofuněla až k té třicítce. A už to jelo. Třikrát týdně jsem nazula botasky, mezitím nasedla na kolo nebo si šla zaplavat. Uvědomuji si, že kdybych to tenkrát při té kritické stovce u lesa vzdala, byla bych teď úplně jinde a úplně jiná.

Velká část začátečníků – běžců odpadne hned při prvním běhu, když to přepálí. Já to udělala také. Čeho si nejvíce cením, jsou nalezené internetové stránky o běhání. Pomohly mi ze všech možných stran.

Teď už běhám asi půl roku. Příjemné jarní poběháníčko vystřídaly letní potůčky potu a najednou vybíhám s čepicí a brodím se závějemi. Běh mě donutil dívat se na svět jinýma očima. Sledovat počasí a hlavně své vlastní tělo. Najednou se hrozně leknu, když mě píchne v koleni nebo zabolí chodidlo. Znám své hranice a svému tělu vracím to, co mi dává zase ono.

Těší mě, když mohu se mohu s pobavením podívat na chudáky spolužáky. Na tak mladé lidi s cigaretou u pusy. Oni už ve třinácti vědí, co je to kocovina a jejich jídelníček tvoří především chipsy s čokoládou a zapíjí to colou. Tiše se při tělocviku usmívám, když já už zaběhla pět koleček a oni si to šinou do třetího.

Pobavilo mě, když pani tělocvikářka nabádala jednu z holek, aby s pejskem chodila alespoň o dva kilometry více než doposud. Totálně nesportovní dívky vyzvala alespoň k procházkám. Další se vytahovala, že si v neděli oběhla hřiště.

Abych se vrátila k běhu. Přišel podzim a já jen čekala, kdy mě podmínky donutí dát si zimní (půlroční) pauzu. Nakonec jsem nad mírnými mrazíky vyhrála. Pak přišla zima. Sníh. První víkend se závějemi jsem běh ignorovala. Potom už taková „kosa“ nebyla a já se poprvé rozeběhla do sněhové krajinky. Při mých podmínkách – nerovné podklady s často se měnící kvalitou – se divím jak to, že jsem s tím ještě nesekla. Strašně závidím holkám z větších měst s atletickým oválem. Přitom o něm vlastně sotva vědí.

Běh mě donutil starat se o sebe. Maminka se stala častou zákaznicí krámku se zeleninou a ovocem. Nejvíce mě dojme, když se v tomto období upocené vracíme z tělocviku. Já zachumlaná pod bundou v čepici pobaveně pozoruji holky jen tak v mikině, které se druhý den nedostaví kvůli horečce do školy. Popřípadě kašlají, smrkají a kýchají a ptají se, jakto, že já nemocná nejsem.

Každý běžec se jednoho dne potká s odezvou okolí. Já sice běžec nejsem, ale poťouchlému pošklebování jsem se ani v našem pralese nevyhnula. Na podzim mě houbaři hubovali, že rozšlapu houby, a jeden stejně starý exemplář s cigaretou v puse se mě s pohrdáním v hlase zeptal, zda jsem byla běhat. Bojovně jsem vystrčila bradu a řekla: „Něco proti?“ Nic, jen popotáhl a štítivě se usmál.

Když jsem v letních dnech vybíhala a většina normálních lidí ležela u bazénu, napadlo mě, jestli to má cenu a proč to dělám. To samé při slabých chvilkách v nepříjemném mrazu. Všichni si sedí v teple u počítače, popřípadě kouří pod mostem. Stejně přijdu na závody a jsem šestá z deseti. Stejně mě to nepoposune k blíž k cíli, jen budu smrdět potem. Plácla jsem se přes pusu a přidala do kroku. To oni jsou chudí, to jim to k ničemu nebude. Oni neznají, co to je běh. Neznají ten krásný pocit po něm. A právě on stojí za ty slzy, no ne?

Pro všechny začátečníky, malá „běžkyně“, prostě ještě dítě, Bejbiyna.