Zatímco jsem vám, běžcům, dala vědět o člověku zkoušejícím běhat, schovala se do ústraní, tvrdě trénovala a hlavně fandila při velkých českých maratonech. Sedíc takhle jednou zrovna u televize sledujíc PIM, velice mě dojal pohled na namakané borce z Afriky a na druhé straně lidičky se sluchátky na uších úžasně zamilované do běhu, kteří se přišli snad jenom proběhnout. Nechci, aby to vyznělo jako posmívání, přátelé běžci…! Ba naopak.

Všem šťastlivcům, kterým se splnil velký sen a doběhli až do cíle, popřípadě si zlepšili osobák, velice gratuluji (to brzo, co?) a obdivuji. Ty, co do cíle nedoběhli, obdivuji pro obrovskou odvahu a nezoufejte, chybami se člověk učí!

Velice mě naštval článek pána, který měl kolaps 300 metrů před cílem. Naštval proto, že to snad už ani není možné toto! Pán běžec vydržel tak dlouho, dřel, připravoval se, přelezl tu obrovskou zeď za 30. kilometrem a takovej kousíček…! Můžu jen dodat, že horší by byl už jen kolaps 30 metrů před cílem…

Jak si tak pročítám příběhy nových běžců začátečníků, už si vůbec nevzpomínám na své začátky. Už mi to nic neříká. Najednou se cítím jako zkušený běžec. A to jsem si říkala, že mě toto nikdy nemůže potkat.

Dnes už jsem od svých „extra“ dlouhých běhů (30 minut) upustila. Našla jsem si fajnovou rovinku u lesa a běhám rovinky. Má rychlost je totiž taková nerychlá a proto jsem byla nucena zařadit do tréninku pár startů a krátkých úseků na rozvoj rychlosti. Občas už té rychlé pomalosti mám dost a s láskou vyběhnu na 40 minut do lesa, jen tak lážo plážo, abych si po tomto výklusu začala opět vážit své kraťoučké rovinky u lesa, kam každý den v jednu a tu samou dobu chodí jedna ba… pani se svým čok… roztomilým psem na procházky. Pani je velice milá a usměvavá a ani po roce, co ví, že tuto oblast okupuji pro svoje tréninky já, sem nepřestala chodit. Ten její retrívr už z toho prostředí taky musí mít fobii, každej den na to samý místo…však jsem si na něj jednou vzala našeho voříška a už měla ba… pani starost a volala si Fredíčka na vodítko. Ta pani je opravdu obdivuhodná, jednou jsem si myslela, že v lese chodí duch. Kvůli ní! Trochu totiž pršelo a ona vytáhla bílou pláštěnku a sbírala houby do igeliťáku…to už mě opravdu dostalo.

Ale zpět k mému běhání. Napsat znovu článek mě napadlo při mém nedělním fartleku, kam jsem si zařadila nějaké ty odrazy, ABC, a rychlejší úseky. Fartlek měl trvat 50 minut, což jsem ještě nikdy neběžela, maximálně 42…a zrovna se mi vybil mobil, abych mohla poslouchat písničky. A tak jsem byla nucena přemýšlet…(fór ro­ku!)

No dobře, rozběhla jsem si to a hned na první lesní cestě stálo auto houbařů. Zaklela jsem, jak já je nesnáším. Při sbírání hub v lese hledají ztracený klid, který by bez toho v sobě neměli. Ještě k tomu to jsou většinou namyšlení Pražáci nebo dědové s vnoučátky na prázdninách. Auto píchnou pod nejbližší strom uprostřed místa největšího výskytu hub. Kde je prosím ekologie? Láska k přírodě? Normální přístup?

Šinu si to tedy přes pařezy, větve a pokácené stromy. Dokonalá překážková trať. Jupí! Kopeček! A já chytře zařadím své oblíbené odrazy. Než je však stihnu vykonat, přiřítím se (prosím, berte to s nadhledem) přímo do obrovské džungle. Ježkovy brejle, nám tady snad roste druhá Amazonka…! Říkám si, když se prodírám vysokou travou a tahám své triko ze spárů přívětivých trnů. Jech…rovinka a na řadě je čistý běh. Ne na dlouho. Teď si vyběhnu ten kopeček zase nahoru.

Mám za sebou prvních deset minut a řítím se po nádherné lesní cestě, kde mě hrozně moc baví běhat, protože za každou větví, ač zde již běžím poněkolikáté, se mi objeví úplně neznámý kout lesa. Ještě stále se vyhýbám nízkým větvičkám, uvědomím si, to jsem na tom ještě dobře…

Ha, kopeček, ten jsem víceméně vyskákala s těma odrazama a po proloženým běhu se mi naskýtá krásný kopeček pro nějakou ABC. Kopeček zase zpátky vyběhnu a odbočím, abych zase mohla klesat. Doufám, že už z té zatáčky v tom kopečku někdo odstranil tu kládu, protože skákat přes ni do kopce po čtvrt hodince běhu je v mém podání velice zajímavá věc. Á ano, už si to jogguju k té mojí větévce. Och, to bude skok. Vždycky si tady vzpomenu na stýplaře, měli bychom jim skládat úctu, běží tři kiláky a ještě mají skákat do vody…brrr. Teď mě napadlo udělat překážkový maraton…ne, dobře, už jsem zticha.

Ano, to bude velice napínavé. Už se blížím, zrychluji a hoooop.....uch. Právě jsem překonala Velkou čínskou zeď, minimálně. Jen škoda, že je ta větévka tak úzká, mohla bych na ní vykonat tzv. nášlap na překážce, v mém případě nenápadný násed.

A jsem znovu na hlavní cestě lesa. Tý jo, teď mě málem smetlo auto. Ha, už mám za sebou 25 minut. Sakra, já už nemůžu, nemám to vzdát, Bejbiy…vždyť je pařák jak…Ale přece jsem to nevzdala a rozeběhla se. Takováto volání nohou je zapotřebí si nevšímat, jak už znám…ááá, to byla louže. Výborně, aspoň mi teď není takové teplo.

Ani nevím jak, ale už jsem běžela 35. minutu. A znovu se mi chtělo toho nechat. Je přece teplo…ale věděla jsem, že když jsem se dokázala odrazit jednou, dokážu to i podruhé. A taky že jo. Už si to zase šinu po své cestičce a odbočím tam, kde to vůbec neznám, ale co, je to z kopečka…

Asi jsem se nepatrně ztratila…a tak se vracím zpátky. Do kopečka zkouším ABC a následně zrychlím. No to snad není možný, padesátka za mnou!
Chce se mi brečet radostí a v první řadě si lehnout. To však nedovolím a ještě pár metrů se vyčerpaně motám po cestě. Jsem hrozně moc ráda, že jsem se zase překonala. Zase vyhrála (proto běhám sama)…

Najednou mě však napadne, zda to co dělám, není jen nějaká komedie, jestli to má cenu. Vždyť já tady můžu vypustit duši proto, abych byla zase poslední? Smutně sklopím hlavu. Někdo to být musí.

Při jednom tréninku, který jsem absolvovala i při pěkném dešti, jsem si vzpomněla na holky od nás ze třídy. Udělala by tohle nějaká z nich? Takhle trpět? Ne…ony by si rozmazaly řasenku a mejkap a rtěnku a…ale jsou na tom líp než já, jsou šťastnější a to se nenadřou. Bojím se, že jednou už nebudu mít tolik síly na to, abych si beze slov oblíkla mikinu, vzala kšiltovku, nazula boty a skrčená šla ve studeném dešti na to svoje místo za lesem. Aby tam každou chvíli projelo auto, česká kolonie cyklistů, trapní houbaři nebo baba s čoklem. Abych zase byla poslední. Abych zase cítila tu bolest. Bere mi to všechny síly, dává mi to všechny síly. Snad se jednou nestane jen to jedno a já místo úsměvu v dešti v adidaskách na nohou si budu před zrcadlem na sebe patlat mejkap.

„Jak často hrajeme komedii bez naděje na potlesk".

Bejbiyna