V New Yorku, hlavním městě maratonu

Přestože nedělní start byl až v 10.10, vyrazil jsem již v půl šesté, abych se z našeho bytu v Brooklynu dostal městskou hromadnou na Staten Island, odkud se vybíhalo. Abych nebyl příliš klidný, jediná linka jedoucí to ráno přes most (jediný na ostrov) nepřijela… Vrhám se do jiného autobusu bez čísla, jehož řidič jen kýve, že přes most přejede ještě dříve, než jej zavřou (ten most :).

Most není pro pěší, i když v krajnosti jsem byl rozhodnut prorazit sprintem kordon policistů a pádit na start po svých. Nakonec jsem ale dobře udělal, že jsem nejel oficiálními autobusy. Jednak byly hodně drahé a pak když jsem jich stovky viděl trčet na přecpaném mostě, zatímco já se v klidu rozcvičoval, přišlo mi líto všech, kdo museli v těchto autobusech sedět a dýchat zplodiny.

Pořadatelé úplně cimrmanovsky řešili problém hromadících se prázdných vozů, zatímco nové a nové přijížděly a ucpávaly trasu, po níž máme již za cca 30 minut běžet. Nabízenou snídani raději odmítám, pozdní polykání jakéhokoli jídla před startem je obecně špatné a proto nechápu, jak někdo do sebe může rychle kopnout kafe, jogurt a bejgl (mami, to je taková americká houska na sladko, ale tužší než ta naše česká). Tyhle týpky cestou určitě potkám v podivné pozici nebo zoufale hledající místo, kde si ulevit. S rostoucím počtem přijíždějících autobusů logicky rostou i fronty před kadibudkami. Rekordní měla podle mého odhadu asi 100 metrů a lidi na jejím konci tam zřejmě stojí dodnes…

Ještě odevzdám bágl do jednoho ze šedesáti náklaďáků UPS, které je odvezou do cíle. Bágl musí být pouze vyfasovaný, průhledný. Z pochopitelných důvodů. Je opravdu obyčejný, žádný tradiční suvenýr jako z jiných běhů, což je trochu škoda. Naopak triko je pěkné, kvalitní a pro změnu s dlouhým rukávem. Dal jsem si pod něj ještě tenké, funkční triko a oblepil se samolepami s křestním jménem a zemí, kterou „reprezentuji“. To je dobrej fígl, zjišťuji později, neboť řada lidí z dvoumilionového davu diváků je připravena povzbudit jmenovitě a klidně na vás houknou „Go, blbecek, go“, pokud si to prostřední slovo na sebe napíšete :)

Místo startovního výstřelu nás ohlušuje rána z děla, ale to už se tři barevné davy dávají do pohybu ve dvou patrech největšího visutého mostu na světě. Jsem mezi zelenými, ale podařilo se mi protlačit dost blízko ke startu, takže fotobuňku protnu již minutu od výstřelu. To je důležité proto, aby ztráta na oficiální čas, který se jediný archivuje, nebyla zbytečně velká. A taky samozřejmě aby se člověk nemusel pracně tlačit davem pomalejších. Lidé pokračují v odhazování starších svršků, které je měly po tři hodiny před startem udržet v teple. Nechci vypadat jako houmlesák, ale teplákovou soupravu, kterou odhazuje přede mnou stojící Japonec, bych si klidně navlékl na sebe!

Přestože jsme do Velkého jablíčka přicestovali již ve čtvrtek, moc jsem toho kvůli časovému posunu a hlučnému místu našeho ubytování nenaspal. To také před maratonem nepřidá. Dalším prohřeškem proti disciplíně bylo, že jsem neodolal a natáhl na nohy fungl nová Mizuna, jen vyměnil na poslední chvíli rovněž nové a nevyzkoušené pot odsávací ponožky za již známé, trekové, o nichž vím, že se při běhu nepohnou. Naštěstí risk s botami vyšel. Byly velmi lehké, vůbec jsem o nich nevěděl a to je to nejlepší, co může běžce potkat. Aby těch chyb nebylo málo, dal jsem si nepředpisově rovněž jídlo v China Townu (radí se nejíst před maratonem nic nevyzkoušeného). No a taky jsem moc před nedělí neodpočíval a rejdil po městě. Odolejte tomu v New Yorku…

Ale zpátky na trať. Na konci Verrazano mostu se tři proudy lidí navzájem proplétají, jako když pletete vánočku. Úchvatná podívaná. Dva proudy se spojují, zatímco náš zelený se připojí až po několika mílích. Mimochodem běhat maraton na míle je jednodušší než na kilometry. Je jich jen něco málo přes 26:) Po půlhodině je mi jasné, že bude hodně teplo a to i na mne, který se obyčejně klepu jako ratlík. Proto neváhám a stavím u každé občerstvovačky na pití, zpočátku jen vodu, pak i ionty (čepovali přijatelný Gatorade). 

Trochu mě překvapilo, že nedávali po celou trasu nic k jídlu, kromě gelů na 28. kilometru. Ale to by nebyl NYC, aby nepřišel s nečím neotřelým. Věřte nebo ne, divácí si kromě transparentů a hudebních nástrojů přinesli i jídlo pro závodníky! Beru si od jednoho chlapečka banán, měl z toho větší radost než já! Jiní podávali papírové utěrky na utření potu, někdo vlastní pití. Dojemné bylo, když se z davu natáhla i dětska ručka se žvýkačkou a lízátkem:)

Queens je poklidnější, černošské diváctvo střídají židovské rodiny. Trať se dokonce začne i mírně klikatit a po předchozích pravoúhlých křižovatkách je to vítaná změna. Snažím se běžet první polovinu tempem 4:50min/km, to by dalo něco pod 3:30, tedy můj osobák. Ve druhé polovině jsem chtěl tempo přinejmenším udržet. Ale ouha. Sice ještě na stoupání po Queensboro Bridge přidávám do tempa, pak dokonce přijde sen v podobě 1st Avenue na Manhattanu, kde stojí špalíry po obou stranách snad v pětistupech! Řev jak sviňa, takže to nakopnu a sním o cílovém čase 3:15.

Ale… První avenue má tu blbou vlastnost, že je dlouhá. A přehledná. A zvlněná. Takže postupně umdlévám, mám pořád žízeň a stavím na každé občerstvovačce. Za běhu pít neumím, ale nemám problém se znovu rychle rozběhnout, takže ztráta nevzniká. Blbý ale je, že mírně cítím srdce. Je to tou atmosférou, nebo šíleným tempem? Taky hlava třeští, snad z toho nebude úpal. Poslední maraton, tahle myšlenka se člověku honí v hlavě tradičně okolo tohoto úseku. Je to chvíle, kdy vždycky vytuhnu a natolik ztrácím na tempu, že je lepší přejít na chvilku do chůze nebo dokonce zastavit a udělat dřep. Tak se rychle zregeneruju a doháním ztrátu. 

Už zbývá jen asi šest kilometrů, což je vzdálenost, kde jsem se chystal sprintovat. Hmm, asi někdy jindy. Opět se valíme do kopce, podél Central Parku a já už brečím, že chci do toho pitomýho parku konečně vběhnout a jít do cíle. Konečně a hned je to i z kopce. Marně v davu vyhlížím svůj doprovod, nakonec mne nezachytí na foto-video ani oni. Přeci jen se nás valí desítky lidí najednou. Mám toho už plný zuby. Jsem na dně, Miloš už musí být dávno v cíli a já takhle vytuhnu… To jsem netušil, že jsem běžel ve druhé půlce rychleji než on, na němž si teplé počasí vybralo mnohem větší daň. Podobně dopadl i Mirek, chudák chtěl jít na 3:15, nakonec byl o hodinu horší s trávicími potížemi, které se mně vyhnuly.

Sakra, zase kopec, to snad neskončí. Už nic nevnímám, sny o 3:20 právě mizí na hodinkách. Jsem naštvanej, ale vzpomenu si na lidi ze Stromovky a fóra a řeknu si, že aspoň mírně zlepším osobák. Cíl se blíží. Konečně. Nasazuji nacvičený výraz štěstí na ztrhané rysy pro cílové fotografy a už to mám za sebou. 3:29, o minutu lepší osobák. Brečím, neměl jsem konkrétní cíl, ale VĚDĚL jsem, že to bude na super pocit. Ten se prostě nedostavil… 

Ještě asi půlhodinu procházím formalitami. Berou mi čip z boty, dostanu trochu jídla, alobal, abych neprochladl, byť jsem uvařenej. Vyfasuju bágl z náklaďáku, slyším posté sympatické „Good job“ od pořadatelů a začíná mi být jasné, že o čas v NY nejde, ať jste první nebo poslední. Dostávám i první povzbuzující SMS od Rosti a Luboshe a ostatních.

Konečně se scházím s Jitkou a jejím tatínkem, opět se neudržím a pláču ze zoufalství, že to nevyšlo a Jitka pro změnu brečí, že mne nedokázali ani jednou na trati natočit nebo vyfotit. Utěšujeme se navzájem a pak se dozvídám časy ostatních českých reprezentantů a pomalu si začínám vážit svého výsledku. Vždyť oni zaostali za svými cíly o desítky minut a já si naopak zlepšil své maximum.

Výsledným umístěním je vcelku lichotivé 2783. místo z více než 37 000 startu­jících. Miloš je 2024. za 3:23, ostatní se srdnatě probojovávají do cíle přes zdravotní obtíže. Očistcem si prochází i Pavel Mrva, který zahajuje kariéru maratonce rovnou v tom nejlepším, co může maratonce potkat :)

A co mi navždycky zůstane v paměti?

Nejsilnější zážitek: seběh z Queensboro bridge na 1st Avenue. Davy šílejících lidí po obou stranách šestiproudového boulevardu vám na tempu přidají minutu na kilometr v místech, kde obvykle tempo začne váznout.

Nejhorší zážitek: poslední kilometry. Já vím, ty jsou vždy nejtěžší, ale tady vedly do kopce, bylo dusno, přepálené tempo v předchozích pasážích, žádné jídlo po cestě – to vše se umocnilo do opravdu nechutného pocitu. New York je vážně tvrdou zkouškou…

Největší překvapení: skvělá organizace celé události, včetně registrace nebo třeba hromadných snídaní.

Největší nechutnost: sledovat v televizi zvracení za běhu u jedné z favoritek, nechtěl bych se kvůli penězům dostat do podobné situace.

Největší pikantnost: najít své jméno na stránkách The New York Times :)

Největší dík: samozřejmě mé milované ženě Jitce a tchánovi Jardovi za skvělou podporu během závodu i po něm, snad to byl i pro vás zážitek.

Nejpříjemnější zjištění: i dav 37 000 lidí se může chovat vysoce kultivovaně! Kdo si pamatujete klasické strkání třeba na startu PIM desítky, tak vězte, že tady se nic takového nedělo. Vedle mne klidně, spokojeně a natěšeně stál borec tu z Ekvádoru, tu z Jižní Afriky, tu Japonec. Fakt prima pocit.

Nejdojemnější chvíle: vidět běžet lidi s oběma amputovanýma nohama na protézách. Mráz z toho šel po zádech. Rovněž pořadatelé mají velikánskou, podtrženou jedničku za asistenci postiženým i těm, kteří měli krizi, ale chtěli dokončit. Okamžitě u nich byli dva speciální asistenti v červeném tričku a dovedli jej do cíle, klidně i více než 20 km vzdáleného!

Nejsilnější doping: diváci!!! Třikrát podtrženo, nejlepší na světě. Stačí si napsat jméno a zemi původu na triko a běžet v jejich dosahu. Přestože jsem byl na to připraven, první mohutné GO RADEK GO! se mnou tak trhlo, kdože mne tu zná :) Pak mi upadla ze zpoceného trika samolepka se jménem, tak aspoň řvali CZECH REPUBLIC a to hřálo ještě více, neboť zas až tak velká a známá země nejsme! Potěšitelné bylo i skóre >20:1 v neprospěch Czechoslovakia. Přestože jsem měl na triku jen CZECH, Američani o rozdělení naší federace asi vědí více než třeba Angličani…

Nejhřejivější pocit: ani jednou za tento rok jsem necítil žádný zdravotní problém pohybového aparátu. Co víc si přát?

Největší červenání se: když jsem slyšel od Štěpána Škorpila při přímém přenosu na Eurosportu, že mezi startujícími je i borec Radek Narovec z Prahy 13:)

Největší strach: počasí. Nakonec to dopadlo úplně skvěle, na sluníčku tak dvacet stupňů a kromě mlhy na startu jasno.