Také mně spadla čelist, když se mne Suzy na MS veteránů v Lahti ptala, zda přijedu na World Masters Games do australského Sydney. S lítostí jsem jí tehdy odpověděla, že je to pro mne daleko, dlouhé, drahé – nesehnala bych už ani sponzory – a syn je zatím moc malý… Ona to přitom měla do Finska ještě dále – a doma šestkrát tolik dětí, přičemž nejmladšímu jsou tři roky.

Suzy, jak dlouho běháš a jak se vyvíjela tvá běžecká kariéra? 

Když jsem v sedmi letech spadla z koně a zlomila si přitom ruku, doporučil mi lékař plavání pro lepší zahojení – a v deseti jsem závodila na státní úrovni. Plavání je v Austrálii velmi populární. Později jsme se však přestěhovali do vnitrozemí, kde nebyl žádný bazén, zato byla celá škola překvapená, jak dobře mi to běhalo, a v pohodě. Učitel v páté třídě mi pomáhal v tréninku. Vyhrála jsem pak stříbro na Mistrovství Austrálie dvanáctiletých. Byla jsem asi lepší běžec než plavec – a z plavání byla zvyklá trénovat. Měla jsem však problémy s předstartovní nervozitou, bývalo mi často špatně – až na zvracení. Celý trénink jsem pak vzdala na více než dvacet let.

Pak přišly dětičky… šest dětí, tedy šest těhotenství, porodů a návratů zpět. Běhala jsi i v této době?

Mezi těhotenstvími jsem neběhala, i když jsem si podle nálady občas lehce zaklusala. Měli jsme vlastně sedm dětí, ale druhorozené nám ve třech měsících zemřelo v důsledku infekce po operaci. Děti vážily 8–9,5 libry, ale čtvrté mělo 10 a půl a vypilo mnoho mléka, což bylo příliš unavující. Ani pomyšlení na závody.

Říká se, že sportovkyně mají porod přes vypracované svaly někdy těžší. I našemu Matějovi to trvalo přes 16 hodin… Probíhalo vždy vše hladce a přirozeně, nebo někdy přišly komplikace?

První dítě přišlo na svět císařem, protože jsem měla horečku, ostatní porody byly přirozené, mezi čtyřmi a osmi hodinami. Určitě je lepší být před porodem v kondici, protože na něj pak máte sílu a méně vás vyčerpá. Všechna moje těhotenství byla pohodová, byla jsem fit, cítila se dobře a jedla zdravě.

A návrat?

Moje nejstarší dcera Aliera začala před dvěma lety sbírat své první atletické úspěchy. V začátcích jsem ji vedla v tréninku a ona ve dvanácti dosáhla 7. místa na australském mistrovství. Když poporostlo naše nejmladší dítě, začala jsem s běháním. Zpočátku to bylo nepohodlné a pomalé – ale překonala jsem to a po deseti letech těhotenství a kojení si užívala nové svobody. Každý den jsem se malinko proběhla. Potěšil mne pokrok mé dcery a běhala jsem s ní. Byla to skvělá motivace! Za šest týdnů jsme vyrazily na otevřené mistrovství v krosu, na osmikilometrové trati. Bylo to náročné a – o ústa. Všechny mámy, co fandily svým dětem, stály kolem a byly překvapené, že své favority táhnu přímo na trati.
Alieru jsem svěřila do péče trenéra a začala trénovat sebe. Trvalo další rok, než jsem mohla říci, že to jde. Těhotenství rozvolní klouby, vazy, břišní stěnu atd. Trvá dlouhou dobu, než se svaly opět zpevní a tělo dostane do formy.

Zbývalo mi překonat dřívější nervozitu. Klíčem k tomu bylo běhání pro radost. Osmistovka je náročná trať. Mám ráda výzvy a tou první bylo pokořit svůj 25 let starý osobní rekord.
Závodila jsem často a hodně, snad ve všem kromě skoku o tyči. Tahle strategie mi pomohla několika způsoby: za prvé: na nějaké nervy jsem neměla čas, za druhé: závody mi dávaly sílu a pohodu, a za třetí: získávala jsem bohaté zkušenosti. Vloni jsem opět dosáhla dobrých výsledků na australských i světových závodech, největší satisfakcí ale byl nový osobák na osmistovce. Nervozita je stále problémem, na rozdíl od svých dvanácti let ji mám ale více pod kontrolou.

Věnuješ se také jiným doplňkovým sportům?

Stále mám ráda plavání, ale nedostanu se k němu pravidelně. Na univerzitě jsem byla zvyklá plavat pět kilometrů denně a na národní úrovni hrála i vodní pólo. K tomu jsem si ráda kopla do míče a jezdila na kole. A koně – miluji jak drezúru, tak vytrvalostní jízdu na arabských koních.

Běháš za nějaký atletický klub?

Ano, jsem členkou místního atletického klubu tady v Tasmánii. Každý týden v letní sezóně tu máme závody a spolu se dvěma nejstaršími dcerami trénujeme na mistrovství v závěru sezóny.

Které své výkony považuješ za nejhodnotnější? Stále se zlepšuješ, nebo už jde hlavně o udržení a nezpomalení?

Asi loňské národní mistrovství. Na osmistovce jsem byla druhá, ale jen 2–3 vteřiny za olympioničkou z Pekingu, Donnou Mac Farlane, mistryní na 3000 metrů ve steeplu. Byl to nový osobák – a těsně za Donnou. Každý rok se cítím silnější a cítím, že se od každé sezony hodně naučím. Můj trénink je efektivnější, více vydržím. Doufám, že pokořím ještě několik osobáků a vyhnou se mi zranění.

Jak získáváš čas na trénink a jak to řešíš s hlídáním? 

Manžel se postará o mladší děti, když jsem se staršími na dráze, trénuji nebo závodím. Ani chůvu jsme nikdy neměli. Jsem učitelka na plný úvazek (fyzika a matematika), takže mohu trénovat až odpoledne po práci. Často se cítím unavená ještě před tréninkem, ale běhání mi dává sílu a snižuje stres. Farma, kde žijeme, má 90 akrů a tam je spousta práce a dalších aktivit, které nás drží venku. Starší děti už běhají se mnou. Když ale byly všechny malé, moc jsem toho udělat nemohla a cítila jsem se hodně zklamaná a frustrovaná. Nejhorší byla prsa plná mléka, což bylo nepohodlné, únavné a vyvádělo mne to z míry. Teď můžu říci, že to mám za sebou. Po kojení sedmi dětí už je nechci vidět.

Jdou ve stopách maminky?

Dvě nejstarší dcery, Aliera (14) a Mikayla (11) běhají střední tratě. Aliera je více po mně, má to od boha, ale nechce se jí. Trenéři a lovci talentů byli nadšeni jejím potenciálem, ale zklamaní nechutí trénovat. Mikayla je spíše po manželovi – menší a podsaditější, ale co jí chybí ve fyzických předpokladech, dohání svojí vůlí. Je hodně soutěživá. Takže jsou každá jiná, ale obě na národní úrovni v krosu a středních tratích. Nejstarší syn rád hraje fotbal a nejmladší, tříletý obdivuje běžce a rád běhá. Do ničeho je ale nutit nebudu, když nebudou chtít a mít ze sportování radost.

Co poradíš našim matkám, aby se dostaly opět do formy?

Když se stanete maminkou, můžete být silnější a cítit se lépe. Slabost po těle, kterou možná cítíte, jsou jen těhotenské hormony a chybějící kondice. Jděte do toho jako býk s rohy, chtějte svůj život zpět. Buďte opravdu pyšné na pokroky svých dětí a buďte trpělivé. Je toho dost, ale nikdy, opravdu nikdy nevzdávejte!!! Pak se budete cítit zase o deset let mladší.
A podívejte se na ty dříve narozené dámy, které soutěžily na světovém šampionátu v Lahti. Ty běhaly jako -náctileté!

Výkony z Lahti:
800 metrů: 2:22,09
2000 metrů překážek: 7:25,87

Více o běhu pro ženy a matky s dětmi na www.longrun.cz