Na gymnáziu jsem nikdy nepociťovala sportovní deficit, ale s nástupem na vysokou školu se to změnilo. Najednou jsem se potřebovala zbavit přebytku energie a začalo mé sportovní hledání. Od karate jsem postupně prošla přes capoeiru a horolezectví až k boulderingu. Myslím, že jsem získala slušný základ, ale jediné, co mi vydrželo trvale, byla jóga, se kterou jsem začala už někdy v patnácti. Jenže loni se něco změnilo – můj zdravotní stav.
Odkaz na článek

Běh s astmatem má svá specifika, tahle nemoc je mi omluvou, proč flákám rozvoj rychlosti a pracuji daleko více na vytrvalosti , asi to chce pořád s sebou tahat inhalátor, už jen pro ten dobrý pocit:-P.., záchvat totiž může mít i nervový původ, může ho vyvolat i jen ta nejistota, že lék nemám s sebou, je dobré varovat se prostředí s rozdílnou teplotou, běhat méně, když je inverze, jinak žádná jiná omezení nevidím…

>> Dav, 19. 04. 2010 09:46:31

Ahoj Dave, s tou rychlostí máš pravdu, ta u mě taky není moc valná. Ale největší tabu jsou pro mě zatím kopce, které s dýcháním moc nedávám, protože když bych měla běžet jen podle plic, byl by to asi spíš jogging. A jak se zmiňuješ, nervového původu to moje určitě je Stačí jen stres ze zkoušek nebo něco doma a lapám po dechu. A možná právě proto je pro mě běh útěkem před stresem a relaxem, ke kterému nepotřebuju mít inhalátor s sebou. Už mám vyzkoušené běhání jen s kortikoidy bez záchraného léku a asi už na to tělo zvyklo, protože jsem si zkusila zachraný dýchnout před během a dýchalo se mi hůře než bez něj. Každopádně něco bude na tom, že mě láká uběhnout více a více kilometrů než ty stálé běžet rychleji a rychleji :,–)

Koukám jak blázen, že s astmatem se dá zaběhnout půlmaraton za 1:49:29:)). Moje (naštěstí jen) alergická rýma mě zázračně opustila po čtvrtém těhotenství a doufám, že to tak už vydrží napořád, i když doktoři nevěří a kroutí hlavou. Běhat může asi opravdu kdokoli, když i já, 4× neskutečně nakynoucí a už nikdy úplně nezhubnoucí velmi pohodlná mamina, která poprvé doběhla za první roh, pak za druhej, po měsíci vydržela tak 1 až 2 kiláčky pomalinku, na jaře zdolala půlmaraton a letošní Svátek matek se hodlá vejít do časového limitu na PIMu a překonat tak sama sebe a jednu pesimistickou kámošku, která mi domlouvala, ať toho nechám a nedělám, na co nemám. (mimochodem víc jsi mě naštvat a motivovat nemohla, Markétko, díky).

>> bumbovka, 19. 04. 2010 11:18:35

…s astmatem se dají dělat věci ještě na úplně jiný úrovni, než je můj docela podprůměrný čas na půlmaraton.., třeba Tomáš Dvořák je toho živým důkazem:-)

Taky mne brzdí astma a taky hlavně v rychlosti (a mimochodem taky jsem nějakou dobu provozovala karate – dokonce jsme se tam seznámili s manželem :). Jinak, jak píše Dav, dá se sním zvládnout leccos. Astma je limit, ale limity jsou od toho, aby se překonávaly. :)

Já jsem měl jít kdysi dávno na víceleté sportovní gymnázium, kam jsem udělal talentovky, jenže alergie (astma ne) mi to pak jaksi znemožnila. Alergie na prach, pyl, jarní pozdní směs a podzimní časnou směs. Byl jsem na tom vážně špatně – neskutečně oteklé oči, plný nos, …, děs běs. Když mě to chytlo, nevypadal jsem jako já.

Několik let jsem chodil na alergologii na nějaké vakcíny a naštěstí mi to hodně pomohlo. Sice si občas, když něco „pěknýho“ kvete, kýchnu, ale už několik let žiju bez prášků. Několikrát ročně si řeknu, že „by to jeden Zirtec spravil“, ale prášky moc nemusím.

Alergie i astma je pěknej prevít, takže přeju úspěšný boj!! Já ten boj – zdá se – vyhrál!