Velmi záleží na povaze našeho zdravotního problému a na délce trvání. Pokud se jednalo o nemoc, která přímo nesouvisela s během a ze které jsme se úspěšně uzdravili, pak je hlavní překážkou našeho návratu ztracená fyzická kondice a celkové oslabení obranyschopnosti organismu.

Čím delší byl výpadek, tím pozvolnější má být návrat. Nárůst kilometráže by týden po týdnu neměl být vyšší než deset procent, stejných deset procent bychom měli týden co týden nečinnosti ubírat ze svých původních běžeckých objemů. Pečlivější z nás si mohou předpokládanou kilometráž počítat průběžně. Například z původních 40 kilometrů je po týdnu 36, po dvou 32, po třech 29.

I když se můžeme cítit zdraví, první běhy po návratu držme kratší a ve volném tempu. Imunitnímu systému chvíli potrvá, než se dostane do formy. Vyčerpání by nás mohlo vrátit mezi nemocné, a to je to poslední, po čem toužíme.

Rozdílná situace nastává, vracíme-li se po běžeckém zranění. Odpočaté tělo se nemůže dočkat plné zátěže, ale zraněný sval nebo úpon ještě není v pořádku. Začneme-li běhat příliš brzy s tím, že zraněnou část budeme šetřit, pravděpodobně se nám podaří vyrobit si novou zdravotní komplikaci. Tím, že jednu část „šetříme“, obvykle nějakou jinou přetížíme. V krajním případě vyvoláme dokonalou řetězovou reakci. Týden, o který jsme uspíšili návrat, nás pak může klidně stát celý měsíc.

Existuje tedy nějaká cesta, jak se udržet v kondici, máme-li celé tělo zdravé a to musí zahálet třeba kvůli jedinému úponu? Běh je natolik komplexní pohyb vyžadující správné zapojení a koordinaci tolika svalových skupin, že je v podobných případech často nevhodný. Pak zbývají doplňkové aktivity. Ideální je poradit se s fyzioterapeutem nebo sportovním lékařem, který dokáže určit, v kterém případě je vhodný rotoped, kdy eliptický trenažér, posilovací stroj nebo například určité cviky v bazénu.

Uvedené pohybové aktivity nemohou plně nahradit běh, ale pomohou překonat kritické období, než bude možný návrat k normálnímu běhu.