Pravého krále Běchovic odhaluje následující ukázka z knihy „Běchovice – tradice, kult a motivace“, jejímž autorem je statistik závodu Miloš Bednář. Kniha bude k dostání v neděli na Běchovicích, její cena byla stanovena na 199 Kč.

Štefkova medailová bilance v hlavní kategorii je nepochybně impozantní a jednoznačně v ní kraluje. Protože mám však poněkud zvláštní pohled na „vrcholové“ výkony a zahrnuji mezi ně i ty veteránské, vynořuje se mi z této celoživotní perspektivy na běchovickém piedestalu ještě jiná postava. Snad ji dobře vystihne následující text, který byl původně napsán před startem 105. Běchovic pro deník Sport.

"Ano, blíží se 105. Běchovice. Kdo je nejlepší běžec jejich historie, jejich král? Asi nikdo by si nevsadil na traťového rekordmana, Labana Chege z Keni… Tento jinak jistě vynikající běžec z první světové desítky v půlmaratonu se v Běchovicích mihl jako exkluzivní import při 100. ročníku, časem 28:33 překonal o pouhé dvě vteřiny legendární rekord, který vydržel plných 21 let, ale součástí běchovické tradice se nestal.

Je králem předchozí rekordman Vlasta Zwiefelhofer? Jistě by si to zasloužil – v onom roce 1975 svedl památný souboj s jiným naším vynikajícím běžcem, Stanislavem Hoffmanem, v té době už trojnásobným vítězem. Všem ostatním utekli o více než minutu a v cílové rovince svedli bitvu do posledních metrů. Dosaženým časům 28:35,2, resp. 28:36,0 se dodnes(!) nikdo z českých vytrvalců ani nepřiblížil… V zájmu spravedlivosti je třeba dodat, že v onom roce 1975 jim pomohl i příznivý východní vítr, který je při Běchovicích velikou vzácností. Oba sokové zde nakonec dosáhli shodně čtyř vítězství a řadí se tak mezi velikány závodu.

V počtu vítězství je ovšem předstihl Lubomír Tesáček, který dosáhl v letech 1982–86 dosud nepřekonané série pěti výher v řadě; později k nim přidal ještě dvě stříbrné medaile a vévodí tak historickým tabulkám medailistů. Je snad on běchovickým králem?

Pro někoho možná – pravý běžecký „fajnšmekr“ má však jasno: králem je přece Přemysl DOLENSKÝ! Kdo to je, zeptají se možná někteří mladší borci… První poválečný mistr republiky na 800 m a 1500 m si zkusil na konci sezóny 1946 své první Běchovice a překvapivě je vyhrál. To předurčilo jeho další osud… Stejný muž se postavil na start i o 54 let(!) později – to už mu bylo 80 let – a opět vyhrál, samozřejmě v příslušné věkové kategorii. To by možná nebylo až tak šokující, kdyby Přemek „mezitím“ nenasbíral dalších 24 medailí! Jako jediný člověk v historii Běchovic vyhrál všechny existující kategorie a jeho celková bilance je zcela bezkonkurenční: 11 zlatých – 10 stříbrných – 5 bronzových. To se mu povedlo v rámci jeho celkových 37 startů (v tomto aspektu mu patří historicky 6. příčka). Pečlivá statistika registruje i rekordy podle věku – ani zde nemá konkurenci a nikdo nebyl v historii Běchovic rychlejší ve věku 55, 64, 66, 67, 68, 69, 71, 76 a 79 let (v kategorii osmdesátníků je historicky kupodivu „až“ druhý). 55 let trvající vrcholová (ano!) kariéra je unikátem nejen atletickým a nejen českým.

Jelikož letos Přemkovi unikla zlatá medaile na mistrovství Evropy veteránů v půlmaratonu v jeho kategorii o pouhou minutu, dá se předpokládat, že jej poslední zářijovou neděli uvidíme na startu opět a že jeho běchovická bilance není ještě uzavřena. Jak ho poznáte? Jako jediný veterán zdvíhá kolena mílařsky ostře vzhůru… jako v roce 1945.“

Článek nebyl „samozřejmě“ otištěn a publikoval jsem jej až o rok později po smrti Přemka v časopise „Běhy mimo dráhu – Maratón“ s těmito dvěma post skripty:

„P.S. Sportovní „experti“ ze „Sportu“ článek neotiskli, ani se nenamáhali jakkoli reagovat. 6. hanspaulská „liga“ ve fotbale, či golf v JAR mají v tomto periodiku přednost… Nešť – prognóza před startem 105. „Běchovic“ se vyplnila: Přemek opět vyhrál svou kategorii a jeho medailová bilance se zastavila u čísel 12–10–5.

P.P.S. Psáno po 2. 4. 2002: Přemek zemřel (nečekaně jej zaskočila apoplexie, lidově mrtvice) – určitým biologickým procesům přeci jen zabránit neumíme… Král zemřel – vládne však dál: následníka trůnu není nikde vidět…“

Co dodat v roce 2011? Na svých tehdejších slovech nemusím příliš měnit. Některá statistická data se sice změnila, ale Přemek stále vede pomyslný souhrnný žebříček medailistů (za všechny kategorie) a prostudujete-li pozorně přehled nejlepších tří veteránů v jednoročním intervalu, najdete jej tam stále ještě 15krát – takové zastoupení nikdo jiný nemá.

Měnit netřeba, doplnit však ano: ze sportovního hlediska byl Přemek dokonalým profesionálem: zážitkem bylo sledovat jej už při rozcvičení, které trvalo déle než hodinu a obsahovalo i sadu gymnastických cviků – neviděl důvod měnit to ani v 80 letech. Také toto vše předával do posledních dnů žáčkům v soboteckém Sokole.

Byl znám vysokou tréninkovou kilometráží – i po sedmdesátce se v některých měsících blížila k tisícovce km… Troufám si odhadnout, že za celý běžecký život (cca 55 let vytrvalecké přípravy bez větších výpadků) musel naběhat nejméně 200 000 km. O tom, jak si považoval „Běchovice“, svědčí i taková maličkost, že některé své články se sportovní tematikou podepisoval „Přemysl Dolenský, řečený běchovický“…

Ke startu v roce 1991 a 1996 přivedl i svoji vnučku Vítězslavu. Jeho běžecký akční rádius se ovšem neomezoval jen na „Běchovice“ – nesmazatelně se zapsal do historie i mnoha dalších běžeckých podniků. Zmiňme jen ty zahraniční: v roce 1999 už měl 7 zlatých medailí z veteránských mistrovství Evropy, na těch světových byl však „jen“ dvakrát stříbrný. Pořádání mistrovství světa v běhu do vrchu v Janských Lázních bylo příležitostí získat onu kýženou zlatou. Navíc jeho „závodní“ váha 57 kg jej k úspěchu v kopcích přímo předurčovala.

Co všechno pro to Přemek udělal, si můžete přečíst v jeho článku „Život tropí hlouposti“, kde najdete i další zajímavosti z jeho života . Povedlo se – „král Běchovic“ se stal i králem světových vrchů (v kategorii nad 75 let). Bylo mu 79 let…

Přes celoživotní výkonnostní aspirace si uchovával smysl pro fair play. Dobře to dokládá situace po doběhu „Běchovic“ v roce 1947: Přemkovi tehdy zabránili v „čistém“ finiši cyklisté z týmu soupeře a neukáznění diváci (píšu o tom též níže v jiné souvislosti) a skončil „jen“ druhý. Po doběhu byl mnohými vyzýván k podání protestu. Neučinil tak. Ve své kronice glosuje celou situaci takto: „Nikdy jsem závod žádnými protesty nevyhrál. Boj je boj a tak tedy – sláva vítězi…“

Z lidského hlediska byl člověkem vskutku renesančním. Jeho velkým koníčkem bylo malování – ano, amatérské, ale i zde dosáhl nemalých met: po několika výstavách skupinových se v Sobotce roku 1998 dočkal i samostatné. Možná mu malování trochu kompenzovalo jeho profesní technické zaměření – jako absolvent automobilové průmyslovky pracoval celý život v boleslavské Škodovce.

Rád a dobře psal – vedle zmíněných článků byl pilným „písmákem“ na poli nejen sportovním. Byl nekompromisní k nešvarům všeho druhu a otevřeně je pranýřoval. Vyjádřil bych to obratem: nedovedl se neangažovat. Svůj úzký vztah k „Běchovicím“ projevil i tím, že od svého „velkého“ vítězství v roce 1946 začal postupně sbírat materiály o všech vítězích a podařilo se mu získat i jejich fotografie. Chtěl vše vydat jako knihu, nejlépe k 100. výročí závodu, ale… nezájem byl příliš studený.

Protože jsem měl už v 90. letech podobné publikační cíle, brzy jsme se sblížili. V jednom dopise mi napsal (když jsem mu poslal své statistiky a naznačil jedinou šanci napsat knihu společně): „Měl jsem vždy jistý odstup od všech statistik, ale tento Tvůj pohled je zcela nový a nikdy bych byl netušil, že může být i zajímavý… Dle mého soudu ta Tvoje práce bude jednou něco jako Guinessova kniha pro Běchovice.“ „Guinessovka“? Proč ne, i když bych rád i něco přidal – říkejme tomu „hledání souvislostí“…

Jeho zaujetí „Běchovicemi“ spolu s malířskými vlohami jej přivedlo i k nápadu vytvořit obraz, kde by byli jmenováni všichni vítězové závodu i hlavní osoby organizace závodu. Píšu o něm podrobněji v závěru knihy.

Tato kniha je tedy také holdem tomuto vynikajícímu člověku i běžci.

Na titulní fotografii Přemysl Dolenský při svém posledním startu na Běchovicích v roce 2001 ve věku 81 let – a jak jinak, vítězném.