V rodině Pechků neběhá jen tatínek František Pechek, syn Petr a dcera Jana. Pro mnohé, kteří Šárku Pechkovou (dříve Balcarovou), maminku úřadujícího mistra republiky v maratonu, pamatují jako naši přední vytrvalkyni a vítězku Košického maratonu, to však žádná novinka není. Loni se Šárka Pechková vrátila k závodění po dlouhé době téměř třiceti let.

Byla jste na vrcholu kariéry, když se vám narodil syn Petr a pak dcera Jana. Nikdy se vám po závodění nestýskalo? Nenapadlo vás se vrátit?

Běhání nahradila péče o rodinu. Manžel sportoval dál a neměla jsem nikoho, kdo by občas pohlídal děti. Postupně začaly děti taky sportovat, tak jsem jezdila jako doprovod s nimi a zajišťovala určité zázemí při závodech. Občas jsem zkoušela poklusávat, ale různé zdravotní problémy a nedostatek času mi v pravidelném běhání bránily. Účastnit se závodů mě tenkrát nelákalo.

V roce 1980, když ženy mohly poprvé oficiálně běžet maratonskou trať v Košicích, jste se stala první vítězkou Košického maratonu v čase 2:50:15. Co vás lákalo na maratonu?

Jsem spíš vytrvalostní typ, ale tenkrát běhaly ženy na dráze nejdelší trať jen 3 000 metrů. Delší závody byly jen na silnicích – od 10 do 25 km. Pak začaly ženy běhat maraton a to mě lákalo. Byla to výzva, jestli tak dlouhou trať vůbec vydržím. Z počátku běhalo maraton pár žen, tak nebyl problém se umístit na předních místech. Nyní je situace úplně jiná, běhá spousta žen a za dobu těch 30 let se časy nejlepších posunuly hodně dopředu.

Jak se tehdy, v době vašich nejlepších maratonských výkonů, lišila ženská a mužská příprava?

Příprava byla prakticky stejná, možná objemy běhali muži větší, ale rozdíl nebyl výrazný. Velkou výhodou v té době byla společná soustředění několikrát za rok. Muži sice mívali soustředění víc, ale některých jsme se účastnily i my ženy – já, Vlasta Rulcová a Jarmila Urbanová. Na soustředění jezdili nejlepší českoslovenští vytrvalci. Společně se totiž velké tréninkové dávky i tempové tréninky zvládaly mnohem lépe. Soustředění byla hrazena a mzda byla refundována, což v současné době již není a málokdo z vytrvalců má možnost na soustředění jezdit. A pokud se nějakého soustředění zúčastní, tak si musí vzít dovolenou a hradí si je sám a to běžce limituje. Bohužel se na soustředěních nesejdou nejlepší běžci. Taky proti době před 30 lety přibyla spousta závodů a ti nejlepší běžci se často ani nesejdou na závodech. Navíc v dnešní době tráví běžci spoustu času v práci a ve všední dny zbývá málo volného času na trénink.

Vidíte dnes nějakou výhodu oproti dřívějšku?

Například možnost závodit v cizině, ta byla dříve velmi omezená, i když ne zcela nemožná. Další výhodou dnešní doby je možnost sehnat kvalitní boty na běhání.

Co třeba výživové doplňky, které jsou dnes běžcům k dispozici? Mohou podle vás také pomoci?

Myslím, že výživové doplňky pomoci mohou, dodají rychle energii během závodu. Sama jsem je však nezkoušela. Ale jejich význam bych nepřeceňovala. Základem dobrého výkonu stále zůstává trénink a kvalitní strava.

Naznačte alespoň v základu, jak vypadal váš trénink?

V přípravném období, tedy v zimě, jsem naběhala přibližně 400–500 kilometrů za měsíc, běhaly se dlouhé běhy i tempové tréninky.

Neznám moc běžkyň, které by se po skončení kariéry znovu vrátily k závodění, navíc po tolika letech. Jak k tomu došlo u vás?

V únoru 2010 mi volali z Košic, že chtějí pozvat některé ženy, které kdysi vyhrály tamní maraton. Bylo to 30 let po prvním oficiálním startu žen na tomto maratonu. Při té příležitosti se měla běžet štafeta čtyřikrát čtvrtmaraton. Do Košic jsem se chtěla podívat, protože atmosféra při maratonu byla v Košicích vždy skvělá. Tak jsem začala s pravidelnějším klusáním, abych štafetu vůbec uběhla. A jelikož jsem se hodně pohybovala mezi běžci do vrchu, tak prvním cílem bylo vyběhnout na Radhošť. To se podařilo a postupně přibyly další závody v bězích do vrchu. Kopce běhá spousta veteránů a mají jednu velkou výhodu, že se mohou běhat volně a nikomu nepřijde divné, když závodník přejde do chůze.

Nutno podotknout, že hned ten první závod, Běh na Radhošť, jste vyhrála. V Českém poháru v běhu do vrchu jste bojovala s Blankou Paulů o prvenství v kategorii. Jak vypadá vaše současná příprava?

Řídím se pocity. Většinou si jen lehce pobíhám po lese a po kopcích, tak čtyřikrát týdně, pro radost. Když se mi chce běžet rychleji nějaký kopec, tak si ho vyběhnu svižněji, když chci běhat déle, tak běhám déle. Někdy se mi zdá, že nohy jen vleču, tak to brzo otočím. Ale musím upozornit na to, že to běhání je velmi pomalé, rychlost si raději neměřím.

Dřívější úspěchy jsou pro mnohé reprezentanty laťkou, pod kterou už nechtějí jít, proto se závoděním raději končí. Vy jste se nebála znovu začít.

Že nedosahuji úspěchů jako dřív a že jsem o hodně pomalejší, to mi nevadí, i když občas se divím a nechápu, jak rychle jsme tenkrát běhaly. Tohle je jiná etapa mého sportování a nedá se s tou před 30 lety srovnávat. Nevrátila jsem se k běhání na dráze a na silnici, ale běhám závody do kopců, které se tenkrát neběhaly. Takže se v podstatě ani o návrat nejedná. Výhodou běhů do vrchu jsou i veteránské kategorie pro ženy, což u mnoha jiných závodů na silnici není. A taky přátelská atmosféra mezi běžci a krásné prostředí, ve kterém se závody konají.

Letos jste se zúčastnila i veteránského mistrovství v běhu do vrchu v italské Paluzze a obsadila tam sedmé místo v kategorii. Máte v běhání ještě nějaké ambice?

V Paluzze to bylo fajn, fantastická organizace a skvělá atmosféra. Sedmé místo mě potěšilo, ale nějak neřeším, na jakém místě doběhnu. Musím mít ze závodu dobrý pocit a doběhnout do cíle v pohodě a ve zdraví.

Nabízí se otázka, jestli vás znovu neláká zaběhnout si maraton.

Návrat k maratonu nechystám, maraton mi nyní připadá strašně dlouhý. A představa, jak dlouho bych byla při mém současném tempu běhu na trati, je dost děsivá.

Profil

• Narozena: 18. 2. 1956
• Klub: VŠ Praha

Osobní rekordy

Dráha

• 800 m – 2:14,1
• 1 500 m – 4:28,6
• 3 000 m – 9:34,0

Silnice

• 10 km 36:53 – Sedloňov (Běchovice – 37:04)
• 15 km 58:32 – Nasavrky
• 25 km 1:36:23 – Český Krumlov
• Maraton 2:48:50 – Domažlice 1982