Jarko, tvoje povolání instruktorky lezení je tak trochu netradiční. Jak ses k němu dostala?

„Mám tři děti, a když začaly odrůstat, začala jsem cítit potřebu zkusit něco jiného, dělat něco se sebou. Jednou jsme byli na vodáckém táboře a vedl ho nějaký horolezec, se kterým jsme lezli na malých skalkách. A tam se mi to strašně zalíbilo. Později mě ti lidé vzali na Suché skály zvané Sušky, kde jsem tomu úplně propadla.“

Kolik ti tehdy bylo let?

„Lézt jsem začala až v necelých čtyřiceti. Později jsem postavila za peníze z prodané parcely lezeckou stěnu na Brumlovce. O tu jsem pak bohužel přišla.“

Ale lezení nebyl jediný sport, který jsi dělala…

„Ne, prostřední dcera Kamila si koupila kolo a já si ho pořídila taky, abych s ní něco dělala. Kolu jsem doslova propadla! A to i přesto, že jsem lezla dost slušně a jezdila po celé Evropě. Holka pak s kolem přestala, narodily se jí děti, ale já nakonec jezdila všechny cyklistické maratony v Čechách – Krále Šumavy, Sudety nebo krásný závod Drásal.“

Jak se ti v cyklistických závodech dařilo?

„Nejlepší moje umístění bylo v roce 2004 právě v Sudetech při mistrovství republiky, kde jsem dojela absolutně mezi ženami třetí, přitom jsem už patřila do kategorie padesátnic. To bylo suprové.“

Lezení jsi však neopustila…

„Jezdila jsem pak ještě asi rok. Přišla jsem o stěnu a moc jsem nevěděla co, přišlo trochu nepříjemné období, ale nakonec jsem se z toho oklepala. Nastoupila jsem v Praze na Smíchově jako instruktor a dělám tu už pět let. Učím hlavně děti, ale i dospělé.“

Kde ty sama nejraději lezeš?

„V Čechách na Rovišti u Kamýku nad Vltavou a pak je krásné lezení na našich pískách. Jsme totiž speciální země na pískovcové stěny. Tohle lezení je krásné, ale také je dost o odvaze. A moc ráda lezu v Německu nebo v Arcu u Lago di Garda. Tam jsem si to oblíbila i na kole.“

A jak začalo tvoje běhání?

„Dcera Kamila běhat začala před čtyřmi, pěti lety. A já zase, abych s ní něco podnikla, jsem si s ní sem tam něco zaběhla. Ona potom, aby mě k tomu přitáhla, mi jako dárek koupila registraci na desítku We Run Prague, což byl v podstatě můj první závod. Taky jsem běžela Běchovice, Běh Voděradskými bučinami a Babice Salomon Trail Running Cup, kde jsem skončila v kategorii druhá. A před lety jsem absolvovala s Milošem Smrčkou koloběh z Řípu do Prahy.“

K lezení ses dostala až ve čtyřiceti, k běhu ještě později. Sportovala jsi už nějak předtím?

„Zamlada jsem sportovala hodně, dělala jsem atletiku, běh, dokonce s trenérem Jarmily Kratochvílové Kváčem. Měla jsem moc ráda zvířata a dělala jsem rok zemědělskou školu v Čáslavi, kde on trénoval. Já do té doby běhala v Tyršáku za Slávii a pak jsem běhala rok s ním. Byl tedy strašný ras. Ten mě trénoval tak, že jsem měla zánět achilovek a lezla po čtyřech. A tehdy tam také začínala Jarmila Kratochvílová, dokonce mám doma fotku, kde ji předbíhám.“ (smích)

Takže jsi vystudovala zemědělskou školu?

„Ne, nakonec jsem šla na zdravotku a později na pedagogickou fakultu. Tu jsem dělala dálkově, protože jsem už měla tři děti. Učila jsem taky sedm let na základní škole, ale zjistila jsem, že mi to nevyhovuje, tak jsem šla hned po revoluci na volnou nohu.“

Co si vůbec myslíš o veteránském sportu?

„Já bych řekla, že to je o pocitech. Dost jsem cestovala a všimla jsem si, že třeba v Německu nikdo věk neřeší. Jezdím totiž taky na kolečkových bruslích a tady, když vyjedu, na mě koukají jako na blázna. To samé když jedu na horském kole. Bohužel tu převládá názor, že když je ženské padesát, měla by si obléct nějakou šatovku a stát u plotny u hrnců. Myslím, si, že je to každého věc a co je komu do toho. Když jsem se v Praze, kde jsem dělala zdravotku, seznámila s manželem, hned jsem otěhotněla a ke sportu jsem se vrátila až v těch čtyřiceti. Největší životní formu jsem pak měla kolem padesátého roku. Bohužel, všechno nestíhám a trochu to flákám, ale bývala bych ji asi měla dodnes. Jenže chodím do práce a snažím se pomáhat dětem s vnoučaty.“

Jak nyní běháš?

„Snažím se jít dvakrát týdně, aspoň deset kilometrů. Nejradši běhám s někým, třeba s dcerou. Někdy běháme i se slepým běžcem Honzou Říhou, který bydlí nedaleko. Taky teď dělám s mým psem Jessinou dogtrekking, což je něco mezi chůzí a během, vyvenčím přitom psa i sebe. (smích) Beru to jako trénink, protože část trasy vždy běhám se speciálním sedákem.“

Jak to probíhá?

„Jdeme se psem s kamarádkou Evou, se kterou taky lezu, kolem třiceti kilometrů po Brdech. Nejvíc jsem šla v závodě padesát kilometrů. A skončila jsem druhá! Závody bohužel bývají často na Moravě a jsou hodně dlouhé, takže jsem je z časových důvodů omezila.“

Našla jsi nějaké spojení mezi během a lezením?

„Lezení je silový, anaerobní sport. Běhání je sport aerobní. Pro toho, kdo chce mít dobrou fyzičku, se to navzájem dobře doplňuje. A sama znám lezce, kteří i dobře běhají.“

Co další běžecké závody? Chytlo tě to?

„Baví mě to moc, jsem totiž závodní typ. (úsměv) Mám to v krvi a vím to o sobě. Už ty maratony na kolech jsem jezdila na doraz, třeba po zranění, když jsem měla zlomenou páteř, to jsem pak v závodě i zvracela. Taky jsem velký trémista, před závodem jsem nervózní. Na kole jsem ročně najela kolem pěti tisíc a věděla jsem, že na to mám natrénováno. Běh ale takhle zatím nepojímám, nemám ještě velké ambice.“

Opravdu ne? Teď v zimě je přitom nejlepší období, kdy začít budovat formu na jarní závody.

„A to já musím, protože jsem nedávno dostala od dcery dárek k šedesátinám – registraci na závod s věnováním: Poběžíme spolu pražský půlmaraton, Tvá Kamča. Takže musím trochu natrénovat.“ (úsměv)