Děláš na našem webu jazykové korektury. Jak ti tvou práci ulehčují tví kolegové z redakce?

„No, jak kdy… (úsměv) Ale snaží se, chyb není zas tolik. A když je nejhůř, zavolám na pomoc kolegyni češtinářku. Někdy se nám nepodaří všechno zkoordinovat tak, jak bychom chtěli, a článek vyjde dřív, než stihnu korekturu udělat. To jsem pak ráda, když při dodatečné korektuře žádnou chybu nenajdu.“

Kdy jsi začala pravidelně běhat a co tě k tomu přimělo?

„Opravdu pravidelně jsem začala běhat v roce 2006, to jsem se rozhodla, že zkusím uběhnout půlmaraton. A tak jsem na začátku března, po skončení zimní běžkařské sezóny, začala poctivě trénovat. Miloš Škorpil byl už tehdy u nás v rodině nějaký ten čas silná autorita, a tak jsem se poctivě řídila jeho tréninkovým plánem. Manžel mě už nějaké dva roky lákal, ať si jdu taky zaběhat. Po několika víceméně neúspěšných pokusech jsem nakonec podlehla jeho soustředěnému nátlaku. Dneska jsem ráda, že tehdy byl vytrvalý. I když byl i zákeřný a třeba k Vánocům mi koupil mé první běžecké boty. A pak mě silně oslovila běžecká komunita. Nikdy předtím, při žádné jiné sportovní aktivitě, jsem se nesetkala s tak vstřícnými a přátelskými kolegy. Během pár týdnů jsem získala řadu přátel, s nimiž se pravidelně potkávám a zažívám spoustu skvělých okamžiků.“

Víme o tobě, že jsi celoživotní sportovkyní. Běháš ale relativně kratší dobu, takže nemáš optiku ostřílených veteránských běžců. Ti často nelibě nesou nové proudy v běhání, demonstrované například technikou vybavenou mládeží nebo pestrobarevným oblečením. Jak to vnímáš ty?

„No, nevím, jestli ti ostřílení veteráni to berou tak negativně, já jsem se s tím snad ani nesetkala. Mě to nijak nebere, nebo spíš jsem ráda, když vidím hýbající se mládež. Na tu techniku si taky trochu potrpím, jsem ráda, když vím, jak daleko a jak rychle to bylo. A když mi to ještě namaluje obrázek v počítači… (úsměv) Hudbu do uší moc nemusím, radši vnímám svět kolem sebe. Ale párkrát jsem si MPtrojku vzala na maraton a mělo to něco do sebe, pomohlo mi to. A pestrobarevné oblečení? To mám taky ráda, ráda si pořídím něco pěkného. Za posledních pár let se výběr ve sportovním oblečení, nejen v tom běžeckém, docela vylepšil. Jak říká moje kamarádka a kolegyně průvodkyně z Adventury, když si obléká cyklistické šatečky nebo sukýnku a tílko s výstřihem: “Když už ujedu sto kilometrů za den na kole, ať při tom aspoň k něčemu vypadám!“

Co ti dává běh? Prozradíme na tebe, že učíš na střední škole angličtinu. To musí být stresové zaměstnání, že?

„Sport, nejen běh, je pro mě důležitý, i když běh je už nějakou dobu u nás doma sport číslo jedna. Ale kromě běhu jezdíme na kole, na běžkách, na inlinech. Podle sezóny a chuti všechny sporty střídáme. Při všech se odreaguji, odpočinu si. Řekla bych, že hlavní pro nás je užít si to. Systematicky se snažím práci hodit za hlavu s koncem vyučování, nebo spíš s odchodem ze školní budovy. Při sportu si vyčistím hlavu. Taky mám dobrý pocit, že jsem fit, netrápí mě žádné neduhy, nic mě nebolí (doufám, že to vydrží).“

Občas si posteskneš na adresu svých žáků, respektive jejich „vztahu“ ke sportu. Sama ale říkáš, že ten, kdo pravidelně sportuje, se projevuje jinak i při vyučování nebo dokonce mimo školu. Můžeš to prosím rozvést?

„Často slyším otázku: "Co učíš? Tělocvik, viď?“ Obvykle odpovídám, že naštěstí ne, že bych “tu línou pakáž” nesnesla. Je to samozřejmě trochu nadsázka, ale na druhou stranu, když to vidím a slyším kolegy tělocvikáře… Připadá mi tragické, když děti tráví veškerý volný čas u počítače. Ve škole někteří celé přestávky nedělají nic jiného, než že hrají počítačové hry. Žijí snad opravdu v nějakém virtuálním světě. Ti, kdo sportují, mívají férovější vztah k životu, umí se “kousnout”, překonat problém nebo překážky, vědí, že nic není zadarmo. Každý rok v červnu organizuji pro naše studenty týdenní cyklistický kurz, jezdíme pokaždé jinam, postupně jsme za 13 let zcestovali pěkný kus Čech i Moravy, dvakrát jsme byli v Nizozemsku. Rok od roku je složitější najít dost zájemců. Loni do Nizozemska jsme měli jen 22 dětí, rok před tím do Krušných hor jich jelo asi 25, kapacita je přitom 40. Před lety, když jsme začínali, bylo “vyprodáno” během dvou, tří týdnů…"

Kromě běhu děláš i běžkařské laufy a v létě jezdíš na kole. Nestydíš se ani zajít do posilovny a připojit se k lekci aerobiku s mladšími generacemi. Působíš dojmem moderní ženy!

"Nevím, jestli zrovna tohle jsou hlavní rysy “moderní ženy”. S manželem razíme zásadu, že “život začíná po padesátce”. Synové nám odrostli, vnoučata zatím nejsou, a tak máme spoustu času pro sebe. Téměř systematicky hledáme zajímavé akce, prakticky žádný víkend netrávíme doma. Když vyrazíme na nějaký vzdálenější závod, jedeme na celý víkend, vezmeme s sebou i kola a objedeme zajímavá místa v okolí. I dovolené plánujeme tak, aby to byl hlavně zážitek. Většinou jedeme na dlouhou cestu na kolech. Objeli jsme toho po Evropě spoustu. No a v posledních letech k tomu občas přihodíme nějaký pěkný běžecký závod, který je “při cestě”, jako třeba Samsonman halbmaraton, Gletscher Maraton, nebo letos maraton na ME veteránů. Občas vyrazíme vyloženě za závodem někam do ciziny, ale i tam se snažíme strávit pár dnů navíc. Byli jsme dvakrát na Vasově běhu, na maratonech na Jungfrau a v Aténách, teď přemýšlíme, kam příště.

K té posilovně – není to typický aerobik, říkají tomu “bodybuilding”, jde v podstatě o posilování zejména těch svalových skupin, na něž se obvykle zapomíná, na závěr hodiny se důkladně protáhneme. Považuji to za skvělý doplněk právě k běhu, který zatěžuje pořád stejné svalové skupiny, takže tohle je dobrá kompenzace jednorázového přetížení. No a v mém věku je nás tam nejmíň polovina, takže tam za exota rozhodně nejsem." (úsměv)

Na závodech tě často vídáme ve tvé kategorii na bedně. Kde se v tobě bere ta chuť prát se o prvenství?

„To je asi někde v genech! (úsměv) Nevím po kom, ale mám to tak odjakživa. Když se můžu s někým “prát” o výsledek, víc mě to baví. Ale když to nevyjde, není to žádná tragédie, neberu to zase tak vážně, jak to může možná vypadat. Ale samozřejmě mě těší, když se mi podaří zaběhnout dobrý čas.“

Máš oblíbené běžecké závody či série? Co se ti na nich líbí nejvíce?

„No, to je problém vybrat. Akcí, které bychom rádi stihli, je spousta a často se kříží. Prostě se nedá stihnout všechno. Nevzpomínám si na žádný závod, po kterém bych si řekla: “Tak sem už nikdy!” A těch fakt pěkných je spousta. Pravidelně jezdíme do Bakova na půlmaraton, tam je pěkná a náročná trasa přírodou, startovní pole není početné, atmosféra skvělá. Pardubický vinařský půlmaraton je zase rychlý městský závod, mívám tam celkem dobrý čas a je tam o závodníky skvěle postaráno. Kde vám dají ve startovním balíčku dobré víno? Náročný, ale krásný je Silva Nortica Run, ale tam už druhý rok řešíme problém s tím křížením akcí, ve stejném termínu pořádají liberečtí skauti, naši přátelé, své RUPRNO (triatlon kanoe – 5 km, kolo – 53 km, běh – 12 km). Na konci zimy nedočkavě vyhlížíme Kbely a Pečky, to je pro nás takové vítání jara. Běháme pravidelně závody Mizuno Running Cupu, vyhovují nám destinace, máme chalupu ve východních Čechách a tetu v Brně. Několikrát jsme běželi půlmaraton v Drážďanech, ten má úžasnou atmosféru a nejen krásnou, ale i rychlou trať centrem města, pokud na to má člověk sílu, je pořád na co koukat. Mohla bych pokračovat ještě pěkně dlouho – Počerady-Louny, Benešovský půlmaraton Pojizeřím, Hronov-Náchod, Běh Kerteamu v Chuchli, PIM půlmaraton i maraton, Kladenský maraton… On i seznam závodů, které jsme ještě neběželi, ale rádi bychom je někdy dali, by byl dost dlouhý.“

Máš na kontě úctyhodných 13 maratonů. Do kdy je chceš běhat? Ptám se na motivaci běhat takto dlouhé běhy.

„Motivace? Uběhla jsem maraton – to zní dobře, ne? Ale potřinácté už to nikdo nebere zas tak vážně. Občas mě ta otázka taky napadá, protože každý maraton bolí, některý víc, když se to podaří, tak trochu míň, ale bolí všechny. Ale když jsem doběhla ten první, věděla jsem, že poběžím znovu. Ten pocit v cíli je nesdělitelný, pokaždé trochu jiný a člověk ho chce zažít znovu. Běhám teď obvykle dva za rok, to není nic extra. Ale na víc se necítím, regenerace mi trochu trvá, přes léto jezdím na kole, tak toho moc nenaběhám a bez pořádného tréninku bych se zbytečně trápila. A nejvíc jsem si užila jednoznačně ty maratony, na které jsem pořádně natrénovala. Do kdy je budu běhat? Dokud to půjde rozumně, dokud čas bude odpovídat vynaloženému úsilí. Vážím si všech, kdo s maratonskou tratí bojují třeba šest hodin, ale tak dlouho bych se s ní asi prát nechtěla. Jde spíš o poměr “cena/výkon”, než o absolutní čas strávený na trati. Běhám na běžkách třeba Blatenskou desetihodinovku, tam strávím na lyžích daleko delší dobu. I když je pravda, že běžky nevyčerpají tolik jako běh.“

Ve statistikách Běchovic ti patří jedno kuriózní, leč cenné umístění. Prozradíš, jaké to je?

„Miloš Bednář, oficiální statistik Běchovic, je neuvěřitelný systematik. Díky jemu jsem se dověděla, že jsem loni na Běchovicích zaběhla třetí nejrychlejší čas ve svém věkovém ročníku v celé historii závodu. Miloš totiž sleduje nejlepší tři výsledky nejen v pětiletých kategoriích, ale i po jednotlivých ročnících. Jsem tam jen na chvíli, předběhnou mě rychlejší, tuším i, kdo to bude. Ale stejně mě to těší, zvlášť proto, že jsem ten čas zaběhla pár týdnů po operaci štítné žlázy a před závodem jsem nic moc čas nečekala.“

Jak relaxuješ? Umíš si sport odepřít?

„No, když se nemůžu nějaký čas hýbat, chybí mi to, zatím to nikdy nebylo na dlouho. Nejhorší to bylo před pár lety, když jsem si zlomila lýtkovou kost a skoro dva měsíce jsem nemohla prakticky nic. Jen rukama toho člověk moc nenasportuje. Přerovnala jsem tenkrát doma všechny skříně a zásuvky, přebrala stohy časopisů a spousty papírů. Ale zase fanaticky to neberu a třeba když je fakt šeredné počasí, docela ráda si dám pohov a do ničeho se nenutím. Ráda relaxuji v sauně. Často to po závodě vezmeme přes bazén, zaplaveme si, zajdeme do sauny a je nám skvěle.“

Máš nějaký osobní sen? Ať už sportovní či „civilní“?

„Jo, těch by bylo… Třeba bych si chtěla zaběhnout Boston, limit bych měla. Až budeme v důchodu, chtěli bychom s manželem projet cyklostezku kolem Severního moře, je to asi 6 000 km. Taky bychom se chtěli vypravit do Laponska na běžky. A v Adventuře, pro kterou jezdím jako průvodce cyklistické zájezdy, bych si ráda zajela nějakou tu “exotiku”… Doufám, že si většinu svých snů splním za pár let, až budu v tom zmíněném důchodu, teď je problém hlavně čas – mimo prázdniny se nikam daleko pustit nemůžu, nedostanu volno ze školy.“