Na první pohled to zní jako další z mnoha manuálů, jak dávat správně pravou nohu před levou. Hlubší začtení do knihy však záhy ukáže omyl. Zaplesají především příznivci alternativních směrů, ale oslovit dokáže i přesvědčené běžecké „bušiče“.

Jak ukazuje autor na svém vlastním příkladě, vhodným přístupem lze zaběhnout i velmi solidní časy. Dreyer dal svůj první závodní maraton v 50 letech, a to až po rovných třiceti letech běhání. Ptáte se na čas? 3:04… Kuriozní je, že už předtím nakoukl do ultramaratonů. Jak by také odolal, když se na část života stal jeho domovinou americkou Boulder, kde svou lásku k ultratrailům získala i skvělá česká vytrvalkyně Anna Straková-Pichrtová.

Wikipedie popisuje Dreyerův ChiRunning jako jógu vsazenou do běhání. Sám autor slibuje, že změnou přístupu k běhu lze radikálně snížit (až zcela odstranit) pravděpodobnost zranění, snížit únavu a námahu svalů, ba dokonce běžet lehčeji a bez dřiny. Sci-fi?

Autor se v knize nebojí ukazovat paralely mezi běžeckých stylem (chcete-li přístupem k běhu) a životní filozofií. Jedno podmiňuje a ovlivňuje to druhé. To ostatně není žádným velkým objevem, sám autor přiznává, že „pouze“ aplikuje zkušenosti staré přes dva tisíce let.

Je velmi pravděpodobné, že se znovuotevře diskuse o „správném“ došlapu. Zatímco Born To Run dala klacek do rukou bosoběžcům a špičkařům ve válce proti patařům a výrobcům přetlumených bot, sám Dreyer se pro změnu podílel na vývoji boty pro došlap přes střed chodidla…

ChiRunning není knihou na víkend. Tři sta stran nelze zhltnout na jeden zátah. Je to příručka, kterou je třeba otevírat pravidelně, k mnoha pasážím se vracet a hlavně – doporučené věci cvičit v praxi. Tedy běhat…

Kniha vyšla poprvé (v originále) v roce 2004 (pět let od prvních autorových výukových kursů) a od té doby se dočkala několika dopracování. Nikoliv však přepracování, slibuje Dreyer. Vytknout ji lze určitě jistou nadbytečnost počtu stran (některá východiska se v úvodu opakují i pětkrát…), milovníci příběhů si také nepřijdou na své a vysloveně zklamáni budou ti, kteří čekají jednoduché rady na úspěch v podání hrdiny s nadlidskými výkony v běžeckém deníku.

Pokud však patříte mezi ty, kteří chtějí před, při, po a o svém běhu přemýšlet, zde máte tip na pěkný dárek!

Váhám, jak knihu vřele doporučit, aniž bych použil výraz povinná četba. Za ten mne někteří z čtenářů minule u Běhání s Keňany pokárali. Ne, rozhodně to není povinná četba. Ani to podle mne není žádná revoluce v běhání, jak hlásá podtitul knihy. Snad ukázka cesty návratu ze slepé uličky v podobě přeplněných čekáren fyzioterapeutů, to rozhodně ano.

Kdyby se ale aspoň malá část běžecké komunity zamyslela, jestli nejde běhat a žít s menším úsilím (rozuměj jinak než přes závit), patří Dreyerovi a jeho českému vydavateli velký dík!