Spartathlon je pro tebe vrcholem sezony. Přizpůsobuješ tomu ostatní závody celý rok nebo budeš ladit až ke konci?

„Je to můj hlavní bod zájmu pro tuto sezonu. V únoru jsem dával dohromady koleno po operaci potrhaného menisku a pak se připravoval na MČR 100 km, které proběhlo na konci března. Podařilo se obhájit vítězství a dokonce se na dvě minuty přiblížit k osobáku. Což jsem dva měsíce po té operaci považoval za úspěch. V květnu jsem se pak ještě pokusil vylepšit osobák na 100 km a dostat se pod magickou hranici sedmi hodin. Což se povedlo tak napůl, osobák jsem stlačil na 7:04, ale sedmička na začátku času zůstala. Takže s touto vzdáleností mám pořád nevyřízené účty. Bohužel jsem asi zvolil ne zrovna dobrý závod – 100 km v Nitře. Velmi klikatý okruh parkem v délce 1,6 km, kde v každém kole bylo několik ostrých zatáček a jedna prudká vracečka. A to celé 60×. Od té Nitry se ale postupně připravuji na Spartathlon. Vše ostatní už bylo pod vlivem přípravy a bez nějakého ladění na závody. Bral jsem je spíš jako kvalitní součást přípravy.“

Jak vypadá trénink na takovýto závod? Je to víc o kilometráži nebo kvalitě? Kolik měsíčně naběháš?

„Můj trénink je pořád experimentování. V podstatě každý rok běhám trochu jinak a svou cestu stále hledám. Letos jsem v první části roku zařadil víc tempových běhů pro závod na 100 km, teď v létě zase přidávám na počtu kilometrů a délkách tréninků. Pro tak dlouhý závod, jako je Spartathlon, není vůbec důležité, jestli člověk uběhne maraton za 2:30 nebo třeba 100 km pod osm hodin. Rozhoduje to, jak se tělo a hlava vypořádá s únavou, která v průběhu závodu přijde, protože ona prostě přijde. Takže teď v létě jsou hlavní částí tréninku dlouhé běhy, které se opakují několik dní po sobě. Prostě tak, aby se v nohách nastavovala únava jako při závodě. Mým cílem je tedy naučit nohy pracovat hlavně s únavou a bolestí. A to je to, co na Spartathlonu rozhoduje. Kdo vydrží snášet únavu déle a líp, ten vyhrává. Kilometráž není nijak závratná, pohybuje se cca na 150–200 km/týden. Je v tom ale několik tempových běhů, mnohdy závody, takže to není jen o klusání. Teď v srpnu se ale budu hlavně učit běhat pomalu. Tempem 5:30/km v podstatě vůbec neběhám, maximálně ráno, když se probudím. Proto v srpnu a září musím zařadit i tohle do plánu. Je to totiž tempo, kterým se běhá v druhé polovině Spartathlonu, a pokud ho nohy neumí, je to pro ně hodně nepřirozené a bolí to o to víc.“

Trpíš Bechtěrevovou nemocí. Jaký je tvůj aktuální zdravotní stav?

„Jsem zdravý úměrně svému věku a kilometráži. Poslední rok ale cítím, že tělo potřebuje víc péče. Takže jsem začal pravidelně zařazovat saunu, naučil jsem se protahovat, vyválet nohy na masážním válci, objevil jsem skvělého maséra Karla Kuchynku, který je tak skvělý, že neváhá a přijede za mnou s lehátkem i do práce a pěkně mi nohy prohrábne v čase, který mi vyhovuje. Ono se to nezdá, ale je to neocenitelná pomoc. Ty roky předtím mi tělo jen dávalo, od loňska tak nějak cítím, že ani já nejsem terminátor a že bez údržby mechanismu to půjde rychle dolů.“

Dal jsi teď během měsíce tři stokilometrové závody, půlmaraton a desítku. Všechno jsi vyhrál, až na Krakonošovu stovku, kde jsi byl druhý. Jak se to dá stíhat? Zvládáš mezi závody vůbec trénovat nebo jenom vyklusáváš?

„Na Krakonošce už mě právě dohnala únava, kterou jsem celé jaro kumuloval. Mezi těmi závody jsem běhal, v podstatě neustále, denně. Nebylo to sice nějaké extrémní, ale nějaká tempa proběhla a dlouhé běhy taky, týdenní kilometráž se pohybovala stále okolo 150–200 km. Jsem rád, že jaro je za mnou a můžu teď zase místo závodů cíleně trénovat. Pokud je příprava spojená se závody, neustále se něco upravuje a přizpůsobuje, a to není ono. Kromě té první stovky v Nitře jsem všechno odběhal bez nějakého ladění. A proto mě nejvíc překvapil výkon na 10 km. Na nic takového vůbec netrénuju a rychlost neběhám. Ta desítka byla navíc čtyři dny po Krakonošově stovce a já si dal skoro osobák. 33:42 nebylo zlý. Měl jsem radost.“

Pozn.red.: Celý rozhovor naleznete v novém čísle tištěného Běhej.com, které vyjde 11. srpna.