Letos jsme s Tomášem Ondráčkem nechali výběr podzimního maratonu na poslední chvíli a podle toho to taky dopadlo, letenky už žádné v rozumné ceně nebyly a všude už přemrštěné startovné. A tak jsme postupně psali pořadatelům blízkých maratonů a čekali, kdo se ozve. Frankfurt – nic, Drážďany – taktéž, navíc čas plynul. 

Jako snad poslední možnost byly Benátky a tam nám na e-mail odpověděli. Trať nevypadala na papíře až tak zle, bylo to koncem října, a navíc bonus 150 euro, pokud člověk zaběhne pod 2:30. Dokonce nám nejen odpustili startovné (které bylo 70 euro), ale zařadili i mezi béčkové elitní běžce (v našem případě spíš céčkové) s čísly 43 a 45, a tak už nebylo co řešit. 

Cesta do Itálie byla autem v pohodě, kolem Benátek plno kempů s chatkami, takže ubytování taktéž bez problémů. Trošku nás ale zarazil teplotní rozdíl, u nás pět stupňů, tam patnáct. Zašli jsme se zaregistrovat do expa, které bylo trochu poslabší. Sice zde bylo pár výrobců bot, ale třeba koupit gely nebo tyčky už nešlo, nikdo tu nic takového neprodával, navíc součástí maratonu vůbec nebyla pasta-party. Ale zase kromě funkčního tílka jsme dostali ve startovním balíčku i čepici. 

Pokud se podíváte na mapku maratonu, tak zjistíte, že se startuje z vesnice Stra blízko Padovy a jen cíl je v Benátkách. To znamená trochu logistický problém, na start běžce dováží autobusy, autem se tam už ráno, pokud člověk nezná všechny možné objížďky, nedá dostat. 

Potřebovali jsme zjistit, jestli existuje i speciální autobus pro elitu, který by nás tam vzal. A tady nastal problém, v expu nikdo nic nevěděl a navíc neuměl anglicky, nejdřív si nás posílali jako pingpongový míček a když už jsme tam otravovali dlouho, tak nám nějak vysvětlili, že nás se to netýká (což, jak jsme později zjistili, nebyla pravda) . Já byl v klidu, ale Tomáš se toho, jak se na start dostaneme, docela obával. 

Následující den jsme mohli spát díky časovému posunu o hodinu déle, což bylo super, protože k autobusům musel člověk poměrně brzo (v 7:00, start byl v 9:20). Na nástupiště jsme dorazili celkem včas a tam zažili pravý italský chaos. Pro přibližně tisíc lidí přijely dva autobusy, tady ani zkušenosti z české MHD nebyly nic platné. Pak dlouho nic a asi za dvacet minut přijel další autobus. A tady se stal zázrak, dveře se otevřely přímo před námi, a my nastoupili! Vůbec nechápu, co pak dělali ti ostatní chudáci, kteří na té zastávce zůstali. 

Dorazili jsme do Stra a nastal další problém, potřebovali jsme najít zázemí elitních atletů. Obyčejní bežci totiž museli odevzdat všechny věci, pokud se s nimi chtěli ještě setkat, do 8:30 a pak se postavit do koridorů. No peklo. Opět nikdo nic nevěděl a navíc neuměl anglicky. Pomalu jsme pochopili, že pokoušet se o komunikaci v angličtině je jen ztráta času, ale zase jsme zjistili, že ta správná fráze, kterou máme použít je „top runners“, na „top athletes“, či „elite athletes“ nikdo nereagoval. Nakonec jsme našli toho správného organizátora, který pochopil, co chceme a zavedl nás někam za řeku, kde jsme našli běžce tmavé pleti a měli v zásadě vyhráno. 

Teď už zbývalo jen to nejlehčí, odběhnout maraton. Rozklusali jsme se, rozcvičili, pak nás svolali, odevzdali jsme věci a začali nás odvádět na start. To byl super zážitek, naše skupinka pomalu šla, za řekou stál dlouhý had běžců natěšených na start, někteří z nich tleskají, my máváme. 

Pak pro nás přijela loďka, převezla nás na druhou stranu, já si stoupl do druhé řady a čekal na start. Počasí bylo nádherné, azurová obloha bez mráčku, bohužel spíše na koupání a ne na maraton, bylo mi jasné, že bude v poledne přes dvacet. Ale alespoň nefoukalo. 

Nervozita na startu vrcholila a pak bylo konečně odstartováno. Pozici jsem vybral dobrou, Keňani rychle zmizeli, ale nás spíše zajímaly elitní ženy. Kolem favoritky Aniko Kalovics se rychle utvořila asi patnáctičlenná skupinka, tam zapadl i Tomáš a já si zvolil hned následující skupinu s asi čtyřmi atletkami (byla tam i Caroline Kwambai, kterou jsem znal z Prahy). První kilák za 3:31, super chycené tempo. 

Do pátého kilometru jsem si lebedil, beželi jsme na 2:30, jak jsem plánoval, navíc trať byla naprosto excelentní – kvalitní asfalt, jen mírné zatáčky, a hlavně bombastičtí diváci. 

Báli jsme se, že když budeme probíhat venkovem, tak tam nikdo nebude, ale to byl naprostý omyl. Bohužel moje skupinka na šestém a sedmém zpomalila, a tak jsem musel udělat rozhodnutí a jít dopředu, šel se mnou i jeden Ital. Jenže ten mi pak rychle utekl, a tak jsem jen záviděl skupině kolem Aniko, kterou jsem viděl před sebou, ale samozřejmě ani nezkoušel ji doběhnout. 

Alespoň jsem si o to více mohl užít diváky, neuvěřitelně fandili, měl jsem na sobě repre-dres, takže to bylo nejen „presto“, „forte“, ale i „Republica Checca“ (sice jsme jako eliťáci měli kromě čísla i jméno, ale to jméno muselo být vzadu na dresu). 

Trochu jsem se bál občertstvovaček, naštěstí podávali místo kelímků celé láhve, což bylo díky počasí opravdu velké plus. Navíc na osvěžovacích stanicích byly i houbičky (slibovali podle současných trendů, že nebudou, že houbičku si běžec musí nést svoji, ale prvním běžcům je naštěstí nabízeli). Od dvacátého kilometru navíc byly k dispozici i Powerade ionťáky, opět v lahvích. Prostě luxus. 

Bohužel já na osmnáctém kilometru se stejným usilím měl čas najednou o 4 sekundy na kilometr pomalejší, a tak mi začínalo být pomalu jasné, že dnes nebude můj den. Na půlmaraton jsem se dostal sice ještě za 1:15:15, ale vůbec ne tak svěží, jak má člověk být, a tak jsem se začínal obávat, že si konečně vychutnám protrápený maraton. Navíc jsem už ztratil z dohledu vedoucí ženu, a tak měl před sebou jen jednoho Itala, který běžel zhruba stejným tempem jako já. 

Pomalu jsme se blížili k Benátkám a venkov se začal měnit v město. Navíc trať se začala měnit k horšímu, objevily se opravdu velké mosty, kterými se přebíhaly snad dálnice, a to mi neuvěřitelně rozhodilo tempo. Na třicátém kilometru jsme vběhli do parku, a tam to bylo taktéž utrpení. Neustále ostré zatáčky doleva, doprava, výběhy nahoru a dolů a navíc nikde ani kousíček stínu. 

Teď už mi bylo jasné, že jsem v háji, že už i na osobák mohu zapomenout, trať se navíc pravděpodobně ještě zhorší, a tak už půjde jen o to se ctí dokončit. Kupodivu mě stále nikdo nepředbíhal, tomu jsem nemohl uvěřit, spíše jsem některé „trosky“ dobíhal. 

Trať konečně opustila park, ale jen proto, abychom se dostali na další nepopulární místo, dlouhý most, který spojuje Benátky s pevninou. No alespoň tam nebyly zatáčky, bohužel ani žádní diváci. Na 37.kilometru jsme konečně vběhli do Benátek, a mě už konečně začal někdo předbíhat (2 Italové a jedna Keňanka). Záviděl jsem jim, hlavně jednomu z Italů, že ještě běží. Já už věděl, že v mém případě přijde tempo tak 4 minuty na kilometr. Na 39. kilometru jsme přebíhali první benátský most. Bylo na něm položeno dřevo, takže to naštěstí nebyl výběh do schodů a ze schodů. 

Nějaký sadista u něj položil ceduli „16 mostů do cíle“. Překvapivě jsem zjistil, že horší než mosty jsou ostré zatáčky doleva a doprava. Navíc po 40. kilometru se objevil další bonbónek, průběh staveništěm. Běželi jsme chodbou širokou tak metr, po stranách ve výklencích stáli hasiči, navíc to bylo opět zpestřeno zatáčkami. I já při své pomalosti jsem měl problém je vybrat, vůbec nechápu, jak to zvládli Keňani. 

Odpočítávání mostů se blížilo k nule, doběhl jsem zase zpět Keňanku, která mě předběhla. Asi jí tady tento finální mostový úsek vadil víc než mě. Pak se objevil poslední most a za ním cílová rovinka. 

Už jsem viděl, že to nedám ani pod 2:35, ale ono mi to bylo jedno, stejně šlo už jen o to, abych doběhl. V cíli jsem toho měl dost, zabalili mě do ručníku a odvedli do stanu pro elitu. 

Tam už byl Tomáš, který konečně zaběhl maraton tak, jak se má, a tak si zaslouženě odváží nový osobák. Já jsem konečně zažil, co to je nepovedený (dokončený) maraton, cítil jsem se samozřejmě hůř než loni v Amsterdamu, ale mohu být rád, že jsem to alespoň zkusil. 

Podmínky prostě nebyly ideální a asi jsem stejně na čas pod 2:30 neměl, i kdybych běžel ve Frankfurtu. Nep­říjemný bylo, že mě fakt všechno bolelo, ale i někteří černoši vypadali dost „jetě“. 

Po dlouhé době si nás koordinátor konečně začal odvádět na loď, která nás měla dopravit z Benátek. Tempem 100metrů/5 minut jsme se konečně doplazili na loď, zkoukli výsledky a alespoň z rychlíku obdivovali Benátky a zároveň ještě běžící maratonce. 

Přemýšlím, jak se asi v tom vedru cítí oni, když já, poměrně trénovaný, jsem úplně v háji, a to už to mám navíc dávno za sebou. Po vystoupení z lodi nás čekal opět téměř neřešitelný problém, jak najít autobus pro běžce, který by nás odvezl tam, kde jsme nastupovali.

Navíc kromě jazykové nevybavenosti jsme teď už téměř nemohli ani chodit. Nakonec jsme se dostali zpět do kempu, po čtvrté vyjeli a v jednu dorazili domů. 

Pokud si chcete maraton hlavně užít a máte raději spíše teplo, tak bych Benátky doporučil. Trať je problematická hlavně ve druhé části, díky těm velkým mostům a parku, závěrečné 3 kilometry s mosty samozřejmě také trochu zpomalí. O to víc je důležité nepřepálit první půlku. 

My jsme měli relativně bezvětří, nevím, jestli to je v Benátkách pravidlem. Trať odněkud někam je asi také trochu příjemnější, zase může být problémem, pokud máte s sebou fandící příbuzné, kam je umístit. Atmosféra je ale bezvadná a Benátky samy o sobě nádherné.

Výsledky:

• 1. Joseph Kimosop Lomala (Kenya) 2:11:06
• 2. Jacob Chesire (Kenya) 2:11:07
• 3. Kidane Gemechu Abdi (Ethiopia) 2:11:57
• 19. Tomáš Ondráček 2:28:47
• 34. Aleš Borek 2:35:04

Web závodu