Tenhle závod není pro mladý?

S mými rodiči jsme měli vždycky jednu věc společnou – byli jsme radikální. Rodiče byli radikální sportovci a já radikální anti-sportovec. Ve škole jsem byl dokoce kvůli stálým neúspěchům v míčových hrách označen za dysbolika.

Jak ale čas plynul, tak mě rodiče svými utrženými trofejemi a řečmi o tom, že jsem „shnilej“ nakonec vyprovokovali k tomu, že jsem se několika závodů zúčastnil. Byly to myslím „Night Grand Prix“ a Běchovice. Docela jsem si to užil, i když jsem teda opravdu doběhl jen s vypětím sil. Akorát mě zarazila jedna věc, na kterou si pořád vzpomínám. Jeden z kolegů běžců si mě na Běchovicích dobíral, že jsem se od minule zhoršil. Mně to přišlo nefér, ale trochu oprávněný – fakt jsem od minule vůbec netrénoval.

Byla tam jasně cítit různá míra oddanosti tomu sportu. Všichni měli strašně vychytanej gear na měření rychlosti a dráhy běhu pomocí GPS a podobné high-tech záležitosti. Pořád řešili, kdo na tom jak fyzicky je, jaký má časy, jaký používá vybavení atd. Vládla tam síce strašně pohodová atmosféra, všichni byli moc hodný a milí, ale já jsem cítil, že tam úplně nepatřím.

Nedokážu si na běhání ujet tímhle způsobem. Ten samotnej běh je opravdu skvělej zážitek. Když doběhnu, tak je to ještě lepší. Takovej endorfinovej nářez opravdu způsobuje jenom máloco. I ten pocit při závodě, pohybovat se s tou masou lidí, která se žene dopředu, a cítit tu atmosféru, to je opravdu síla. Když o tom tak uvažuju, tak důraz na výkon asi není vůbec to hlavní ani u lidí, o kterých teď mluvím jako o fanaticích. Bez toho požitku z běhu by to určitě nedělali – když se něčím fakt zabejvaj, tak v tom chtěj bejt dobrý.

Já ale asi moc nezapadám – nesedí mi to, protože mi kultura pohodových sportovních lidí byla od vždycky cizí, protože mě bavily jiný věci. Byl jsem vždycky spíš na hraní na kytaru, rockový festivaly, různý cestování, zevlování a klidně i vysedávání po hospodách. Běhání je fakt úlet, ale ta kultura kolem toho mi asi připadá moc málo „hipísácká“. No co, možná jsem se jenom špatně díval. Vsadím se, že některý z těch lidí si určitě ujížděj minimálně na nějakejch jogínskejch záležitostech.

Já teda určitě ještě na nějaký běh půjdu, fakt mě to docela bavilo, akorát si tolik neužiju ty společenský záležitosti kolem. S běžci jako s kulturní skupinou prostě nebudu mít nikdy moc úzký kontakt a navíc to pravděpodobně budu flákat. Příště zase zaběhnu pomalejc než posledně a budu za zevláka. Akorát si teda říkám, jestli takový přístup není moc i na Traged tým… :)