Celosvětový fenomén maratonské turistiky jakoby se Čechům vyhýbal. Nemáme dost peněz jednou za rok vyrazit za humna? Nevidíme smysl v tom proběhnout se centrem evropské metropole či vystoupat do úchvatných vrcholků velehor? Je konkurence domácích závodů tak silná, že nám to za to nestojí?

Výsledkové listiny velkých zahraničních maratonů se hemží davy zahraničních účastníků. Japonci, Angličané, Němci, Italové… Čechů a Slováků poskrovnu, nedá moc velkou práci je dokonce během roku sledovat a zaznamenávat jejich zahraniční starty v běžeckých tabulkách, jak tomu činíme na behy.cz. A přitom ti, pro které se cestování za během stalo součástí života, nás přesvědčují o tom, že zůstat celý život doma je velké ochuzení sebe sama.

Asi nejlepším způsobem, jak v poli startujících při masovém běhu rozpoznat maratonského turistu, je sledovat tváře účastníků. Zatímco vpředu uvidíte tváře napjaté k prasknutí, šlachovitá těla a na rukou sporttestery, pohled na chvost pole na vaší tváři vyloudí úsměv. Pestrobarevné oblečení, uvolněné grimasy, mávání na diváky, dokonce i tanec a mohutné tleskání rukama.

Když jsem před několika lety vbíhal na První Avenue v New Yorku, nechápal jsem, že běžec přede mnou se najednou zastavil a začal se klanět špalírům diváků. Až jejich mohutný aplaus mi pomohl pochopit, že během se dá i ohromně bavit. Oboustranně.

Většina běžců-cestovatelů si nejprve odběhala své první maratony doma a teprve poté okusila ty zahraniční. Opačně se ubírala Michaela Mertová, letos druhá v domácích tabulkách nejrychlejších maratonů.

„Jako malou holku mne bavily víc kolektivní sporty, volejbal jsem hrála závodně od svých devíti let až do dorostu. A pokud to šlo, běhání školní patnáctistovky jsem se raději vyhnula. O mnoho lepší to nebylo ani na střední nebo vysoké škole. Až v roce 2000 jsem jako divák přihlížela ve Švýcarsku Jungfrau Marathonu a tamní atmosféra mne strhla natolik, že jsem začala nejprve občas a potom už cílevědomě běhat. Následující rok jsem se zúčastnila svého prvního maratonu v Praze,“ říká dnes skvělá vytrvalkyně.

Dalším motivem pro starty v zahraničí je i prostá dovolená nebo služební cesta. Běžci se mezi ostatními turisty poznají podle toho, že ležet u moře je nebaví a hory zdolávají spíše v maratonkách. Manažeři potom přibalují do zavazadel při služebních cestách funkční prádlo a pár běžeckých bot.

Mirek Hasal, spolupracovník behej.com/behy.cz, jako steward ČSA procestoval kus světa. Názvy a termíny zahraničních maratonů sype z rukávu, na řadu z nich si při pracovních zastávkách odskočil a učarovaly mu natolik, že si každoročně svůj běžecký deník plní minimálně třemi dalšími cíli.

Nudí-li vás katalogy cestovních kanceláří svojí nabídkou tuctové dovolené v hotelových komplexech, zkuste zalistovat “biblí” maratonských turistů: bezplatným čtvrtletníkem Distance Running, který vydává AIMS (Asociace mezinárodních maratonů a dlouhých běhů). Jeho aktuální vydání je k dostání například v pražském ústředí Prague International Marathon, jednoho z členů asociace, anebo je volně ke stažení na stránkách vydavatele www.inpositionmedia.co.uk.

Cestovat do místa vybraného maratonu lze několika způsoby. Nejpohodlnější je pochopitelně osobní auto, levnější variantou je vlak či autobus, za oceán pak samozřejmě letadlo. Zatím v plenkách jsou cesty přes specializované maratonské agentury, i když i v tomto se začíná blýskat na lepší časy. Jen během psaní tohoto článku jsme potkali tři skupiny zkušených maratonců uvažujících o nabídce svých zkušeností z městské i horské maratonské turistiky.

Proč vlastně některé běžce láká utrácet ročně desetitisíce za cesty do zahraničí, když běh je přece nejlevnějším sportem?

„Nelituji těchto výdajů, naopak se vždy po návratu těším na další takovou cestu. Maratonská turistika je relaxace i sportovní výzva v jednom. Maraton přitom neberu jako jediný cíl akce, ale jako jeden z nejpodstatněj­ších,“ říká Vladimír Novák, který má za sebou účast na maratonu v Barceloně, Římě či Athénách a v zimě zase vyhledává dlouhé závody na běžkách. Sám se přitom označuje za běžce pohodáře.

Maratonská turistika je rovněž vhodným řešením pro „smíšené“ rodiny, ve kterých je během poznamenán pouze jeden člen. Zatímco zbytek rodiny si vychutnává prohlídku městských pamětihodností či se kochá přírodou, běžec si užívá atmosféry velkého závodu.

V červnovém čísle časopisu Běhej přinášíme tipy na několik míst, kam si díky běhu můžete vyrazit za nevšedními zážitky. Představujeme závody v Rakousku, Švýcarsku, ale i ve finských Helsinkách či dokonce na vzdálené Kubě. Budeme rádi, když vás tato exkurze za hranice inspiruje k cestě na další místa světa a po jejich návratu se podělíte s čtenáři behej.com o své zážitky.

TÉMATU MARATONSKÉ TURISTIKY JSME VĚNOVALI BLOK ČLÁNKŮ V POSLEDNÍM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ