Jan Prokop, ostře sledovaný běžec:

Do druhého týdne jsem vlétl poměrně svižně. Hned v pondělí jsem dal 15km ve Hvězdě. V úterý už jsem zahájil dvoufázový trénink. Podle plánu bych ho měl absolvovat 4× týdně.

Ráno jsem tedy běžel 3,5km a odpoledne na Ladronce 10,5km. Dohromady tedy 29km. Není to málo, ale do konce týdne čas strašně rychle utíká. Ve středu jsem se vypravil na horském kole na trénink do Stromovky. Žádné extra bláznění, prostě jsem potřeboval také trochu obměnit zatížení nohou. Po příjezdu jsem se už jen protáhl (zahřátý jsem byl dost) a vyrazil na trať s mými zkušenějšími kamarády.

Jak jsem se po tréninku dozvěděl, trenér si do nich rýpnul, že plán který pro mě připravil, by oni nezvládli, a tak mě dali pěkný kouř. Utahali mě už na konci druhého kola tempového běhu (po 4,6km), zatímco oni to dotáhli k plánovaným 6,9km. Bylo „hnusné“ dusno a já si říkal, že nemá smysl se přepínat. Jak se ukázalo, obě kola jsme šli rychleji, než bylo plánováno. Na konci prvního jsem již překročil TF 170 a druhé kolo jsem dokončoval s TF 182. V podobných podmínkách jsem minulý týden překročil dokonce 196. Mohl bych podle sebe předpovídat počasí, protože vždy když mi TF vyskakuje nad obvyklé hodnoty, přijde brzy déšť.

Tentokrát mě potkal ještě po cestě domů. Ze Stromovky jsem vyrazil Šáreckým údolím směr Džbán. Nebudu se tady kasat, průměr této jízdy rozhodně nebyl 30km/hod. Po tréninku bylo mým hlavním cílem se uvolnit a zregenerovat. Tepovka se tak pohybovala okolo 130. U koupaliště jsem dal v hospodě sklenici vody, tlačenku s chlebem a navrch jedno pivo a vyrazil směr Petřiny a Břevnov. Dohromady to dalo 8,5km běh + 30km na kole.

Ve čtvrtek byl plánovaný volný den, ale rozhodl jsem se zařadit alespoň ranní klus. Protože se mi běželo dobře, dal jsem nakonec 7km, ale skutečně ve volném tempu. Bylo mi jasné, že odpoledne už nepůjdu a také jsem měl obavu o počasí. Vždyť i s těmito km jsem měl na kontě 44,5km a to už jsem byl prakticky na konci týdne. Pokud by bylo jó špatné počasí, neměl bych moc dobré vyhlídky, že plán splním.

V pátek jsem po ranním běhu (už třetím tento týden) měl v úmyslu odpoledne překonat 60km metu. Úplně mě drtí, jak pomalu ty kilometry nabíhají, a to mi přijde, že se fakt snažím!

Navečer jsem přes protesty přítelkyně vyrazil. Bohužel mě po 7km začalo bolet loňské zranění. Pomalu ale nenápadně se začalo ozývat, až jsem na 8km musel přejít do kroku.
Je to obrovská smůla, ale jak se ukázalo, byl to vcelku logický důsledek relativní tréninkové pauzy a následného rychlého náběhu do tréninkového cyklu. Z obou posledních let to znám, ale tentokrát jsem neměl tu pauzu tak dlouhou a také jsem věřil, že když budu trpělivý a nepoženu se hned za rychlostí, obejde se to bez potíží.

Co to pro mě znamená? Nedokončil jsem už první úplný tréninkový týden a nemůžu to tedy vnímat jinak než jako svou prohru. Když nebudu přepočítávat km na kole, tak jsem uběhl 54km.

Pěkně jsem to zvoral. Měl jsem se vykašlat na celkový objem km/týden a ve čtvrtek dát regulérní pauzu. Sice bych také nesplnil plán, ale alespoň bych byl zdravotně v pohodě.
Takhle pro mě hned v úvodu začal boj i na druhé frontě. Pokusit se urychlit hojení svalu tak, abych se mohl vrátit do tréninku co nejdříve. Zajímavé je, že ten sval vydržel všechny důležité závody, leckdy i velmi rychlé a pak povolí při nevinném běhu v pásmu 150–160 tepů. Evidentně únavová zranění nesouvisí pouze s intenzitou zatížení. Snad tato zkušenost někomu z vás pomůže neudělat stejnou chybu.

V sobotu tedy pauzu a v neděli ošetření u fyzioterapeuta. Chodím k panu Vlastimilu Ježkovi, který se v uplynulých letech staral o basketbalisty mistrovského celku Nymburka. Jemu vděčím za to, že mé pauzy kvůli zraněním nejsou tak dlouhé, jako u ostatních amatérských sportovců. Aplikoval na přední část mého pravého stehna tzv. kineziotape. V podstatě velká náplast, nalepená po celé délce poraněného svalu, jejíž podstatu mi slíbil vysvětlit v úterý. Ukázalo se, že jsem si jeho léčivou schopnost představoval trošku jednodušeji. Uvidíme, když to pochopím, rád se podělím i o tuto zkušenost.

Komentář trenéra, Jana Kervitcera:

První týden přípravy má Honza úspěšně za sebou. Je výborné, že si postupně zvyká na pravidelný tréninkový rytmus a že si ověřil, že plánovaný objem se dá zvládnout. Velmi se osvědčilo ranní běhání, které mu výrazně pomohlo splnit plánovaný objem tréninku.

Chtěl bych se zde zmínit o tom, že podle stejného modelu tréninku se připravují i další moji svěřenci s obdobnými výkonnostními ambicemi:

Pavel Bolehovský (nejlépe 2:55:46 z roku 2004)
Petr Jindra (nejlépe 2:57:29 z roku 1993)
Jan Kaše (letos první maraton na PIM za 3:07:17)
Jakub Sládeček (nejlépe 3:00:40 v roce 2008)

Pokud nemají možnost běhat ráno, částečně si zvedají kilometráž v odpoledním tréninku.
Bude tedy možné později porovnávat, jak se to komu podařilo.

Plán na 2. týden se příliš neliší od 1. týdne a vypadá asi takto:
4 x ranní běhání + cvičení – cca 12 km
1 x tempový běh 7 km stupňovaně – TF 145–155 plus rozklusání a vyklusání – cca 13 km
1 x dlouhý souvislý běh – cca 25 km
3 x volné běhání v TF 120–145 – cca 33 km
1 x kolo 50 km silnice nebo 35 km terén – přepočteno na cca 17 km běhu
1 x volný den (cvičení, doplňkové sporty)
Celkem tedy cca 100 km