Ještě bych měl předeslat, že jsem kdysi jako dítě strávil na Kubě s rodiči osm let a v posledních letech se tam více méně pravidelně vracím, ať služebně nebo soukromě. V místních poměrech se tedy vcelku vyznám,  kubánskou španělštinou se taky domluvím, a tak jsem nejel úplně do neznáma.

Internetové stránky havanského maratonu fungují tak, jak na Kubě všechno. Občas ano, občas ne. A když ano, stejně se na nich nedozvíte, kolik je startovné, kde se přihlásit, případně kde si pak vyzvednout číslo. Dokonce ani kde je start. Dle mapky trati je patrné, že se jedná o dva půlmaratonské okruhy, ale start je o 5 km jinde než na fotografiích z loňského ročníku! Na havanský maraton se lze dostat třeba i s německou nebo kanadskou cestovní kanceláří specializující se na různé světové maratony, ale ty nabízejí balíček i s delším pobytem. To rozhodně nebyl můj záměr.

Chtěl jsem jen na víkend a na maraton. On line přihlášku se mi podařilo odeslat až po několika týdnech pokusů a ani mi nepřišla žádná odpověď. Zkusil jsem tedy na uvedenou e-mailovou adresu napsat dotaz, ale přišla mi pouze automatická odpověď, že doručení zprávy bylo odloženo. Zřejmě cenzura v novodobé podobě. Asi po týdnu mi odpověděla soudružka Gizela a prosila o potvrzení mé přihlášky a taky o datum narození, protože kolonka s tímto údajem v on line přihlášce nebyla. Ihned jsem odpověděl a ještě žádal další informace, ale odpovědi už jsem se nedočkal.

Odlétal jsem tedy ve středu s tím, že snad o mně vědí a pak se doptám. Večer jsem se ubytoval v hotelu, který byl pěšky přibližně stejně daleko od obou pravděpodobných míst startu. Druhý den ráno jsem se hned vyrazil proběhnout po místním nábřeží zvaném Malecon. Každé ráno je tu dost běžců, a tak jsem doufal, že se od někoho dovím, kdy a kde je prezentace. Vyhlédl jsem si před sebou běžícího černocha, pomalu ho dohnal a dali jsme řeč.

Myslím, že lépe jsem si vybrat nemohl. Kromě všeho ohledně maratonu jsem se dozvěděl, že je mu čtyřicet, je trenérem kubánských maratonců, běhá už jen tak pro radost, má osobák 2:21 na maraton a 1:07 na půlku, havanský maraton kdysi před lety i vyhrál a jako výhru za vítězství dostal zájezd na maraton v Madridu. Hezky jsme si popovídali a těch 8 kilometrů, co jsme spolu běželi, uteklo jak nic.

Odpoledne jsem vyrazil na místo registrace, ale za minutu bylo vyřízeno. Bohužel musím přijít až zítra. Dnes tu není soudružka, která má na starosti pokladničku, a neměl bych komu zaplatit. Alespoň už vím, že startovné pro cizince je 60 Pesos (asi 45 Euro), pro kubánce nic, že start i cíl je přímo zde, tedy v centru staré Havany před budovou Capitolia, a že v sobotu odpoledne bude „Pasta Party“.

Další den jsem se tedy dostavil znovu. Registrace probíhala v zamřížovaném podloubí jednoho domu asi na pěti stolech. Aby nevznikala tlačenice, dovnitř pouštěli jen po pár lidech a jen cizince. Proces odbavení jednoho běžce trval několik dlouhých minut papírování a na konci byla dárková igelitka Adidas. Uvnitř pak startovní číslo, účastnické tričko Adidas, poukázka na pasta party, brožura o havanském maratonu a dva velké papírové kalendáře.

Kubánci se registrovali pouze u jednoho stolu a přes mříž, dovnitř nikdo nesměl. Tlačenice tak vznikala za mříží pouze z jedné strany a to zapisovatelům nevadilo. Zaregistrovaní dostali samozřejmě také číslo, poukázku na pasta party, ale tričko a ostatní upomínkové předměty už ne.

Další den jsem se na stejné místo dostavil znovu, měly odsud v jedenáct dopoledne odjíždět autobusy na baseballový stadion Estadio Latinoamericano, kde měla probíhat pasta party. Po autobusech ani památky, zato zde vrcholil běžecký závod Maracuba. Tento se každoročně koná jako součást havanského maratonu a Kubánci jej vydávají za největší závod na světě. Ve stejnou dobu se totiž běží stejný závod snad ve všech kubánských městech a dohromady by se ho mělo účastnit přes milion lidí.

Závod už byl u konce a chystalo se vyhlašování výsledků. V tom jsem v davu zahlédl, že diplomy bude vítězům předávat Alberto Juantorena, jeden z nejpopulárnějších kubánských sportovců, světový rekordman na 400 a 800 metrů, olympijský vítěz z Montrealu a v současné době předseda kubánského olympijského výboru. Mám na něj vzpomínku starou přibližně 35 let, kdy s ním mám společnou fotografii na jednom z atletických závodů. On byl na vrcholu slávy a mě bylo asi deset let. A jelikož mám tuto fotografii uloženou v telefonu, napadlo mě, že bych mu ji mohl ukázat.

Počkal jsem, až skončí vyhlašování vítězů, prodral se davem až k němu a když se naskytla  možnost, tak jsem ho oslovil. Ukázal jsem mu fotku, moc ho to potěšilo, ale říkal, že na to bez brýlí nevidí. Dal mi tedy svoji e-mailovou adresu, abych mu fotku poslal. Stejně tak jako fotku, kterou jsme si spolu udělali.

Na Kubě je čas relativní a tak teprve kolem půl jedné přijely první autobusy, které nás měly odvážet na pasta party. Cesta trvala asi půl hodiny, když jsme zastavili před stadionem. U malých dveří nám trhali poukázky a po jednom vpouštěli dovnitř. Bylo zde několik místností, v každé několik plastových stolů s plastovými židlemi a tady jsme se usadili. Seděli jsme v jídelně pro zaměstnance stadionu! Byl jsem u stolu se dvěma holanďany a tak jsme si povídali. Měl jsem na tričku napsáno Praha, a tak se ptali: „Praha – to jsi z Německa?“ Omlouvá je snad jen to, že byli  z holandského karibského ostrova Curacao.

Po chvíli nám na stole přistál malý talířek se špagetami posypaný sýrem. Ty jsme snědli a za pár minut už jsme zase seděli v autobuse zpět. Tím skončila celá pasta party. Při té příležitosti mě napadlo, že než aby pořadatelé vezli kolem tisícovky běžců přes půl města na talířek špaget, bylo by jednodušší přivézt tisíc plastových talířků špaget do prostoru registrace. No, ale na Kubě je přece jenom všechno trochu jinak…

Večer jsem ještě zašel za jedním známým Kubáncem, se kterým jsem se seznámil úplně náhodně při mé poslední cestě na Kubu. Jezdili jsme po Kubě na kole a v Havaně mi praskl plášť zadního kola. A Reinaldo, před jehož domem jsme kolo tenkrát opravovali, nám velmi pomohl. Půjčil nářadí, uschoval doma kola a nakonec na černém trhu sehnal plášť na mé kolo, což je na Kubě naprosto nedostatkové zboží.

Teď jsem mu vezl z Česka tachometr a dva pláště na jeho kolo s tím, že po něm budu chtít, aby jel maraton se mnou na kole a udělal mi během závodu nějaké fotky. Vůbec netušil, že přijedu, a už vůbec ne, že mu přivezu takové „dary“, a samozřejmě souhlasil. Nainstaloval jsem mu na kolo tachometr, naučil ho ovládat můj foťák a domluvili jsme se na neděli. Start je v sedm ráno, lehce po sedmé bude čekat na druhém kilometru a až mě uvidí, tak se přidá.

V den startu jsem vstával už v půl páté a lehce po šesté jsem byl na místě. Byla ještě tma, udělal jsem si pár fotek, rozcvičil se a pomalu se šel řadit do davu. Podle loňských výsledků běželo maraton asi 200 běžců a půlku asi 1000. Startuje se pohromadě, dal se tedy očekávat přibližně stejný počet běžců. Chtěl jsem běžet na pohodu a závod si užít, což u mě znamená rozbíhat přibližně za 5 minut na kilometr, vydržet, co to půjde, což je tak alespoň na 25. km, a pak mírně zpomalovat, což vychází na výsledný čas kolem 3:40.

Teplota na startu byla kolem 20 stupňů, odpoledne kolem 30 a poměrně vysoká tropická vlhkost. Na Kubě jsem toho ale už naběhal hodně, i delší běhy, a tak bych s tím neměl mít problém. Asi 10 minut před startem jsem se šel zařadit do davu ke startovní čáře. Samotné odstartování závodu probíhá velice zvláštní způsobem. Na Kubě existuje jedno rádio, které se jmenuje Radio Reloj, neboli česky radio hodiny. Zde se nehraje, ale pouze se čtou zprávy. Dvacet čtyři hodiny denně. Do toho po sekundách ťuká metronom a každou minutu komentátor oznámí kolik je hodin: „Radio reloj, seis horas, treinta minutos.“

Takže když se blížil start závodu, dunění kubánské muziky z reproduktorů vystřídal zvuk tohoto rádia. Moderátor rádia kromě čtení jiných zpráv také mluvil o tom, že v sedm hodin bude odstartován havanský maraton a každá odpípnutá minuta do startu byla běžci bouřlivě aplaudována. Když konečně zaznělo „Radio Reloj, seite horas, exacto“, dav se dal do pohybu. Tak jak se na Kubě na čas moc nehraje, tak start havanského maratonu proběhl na sekundu přesně v sedm hodin ráno.

Vyběhli jsme z náměstí od Capitolia přes Paseo de Prado směrem k nábřeží Malecon. Tady už na mě čekal Reinaldo na kole a přidal se ke mně. Jelikož jsem vůbec netušil, co bude na občerstvovacích stanicích, měl na zádech i můj batoh s lahvemi Mattonky, jonťákem, několika banány a trochou soli. Držel se trochu zpátky, věděl, že ho oslovím, jenom kdybych něco potřeboval. Na občerstvovacích stanicích byly pouze igelitové pytlíky s vodou nebo žlutou limonádou a jinak nic. Vždy, když jsme probíhali kolem občerstvení, bral jsem si vodu od Reinalda a vodou z občerstvovaček se pouze poléval.

Na trati také byly dvě vodní sprchy zcela odpovídající kubánským poměrům. Postavené lešení, na něm obrovský barel s vodou, z něj trubka a z ní vytékala voda. Vedle přistavená cisterna, ze které se pak doplní voda do barelu, až vyteče. Zpočátku se mi běželo poměrně dobře. První pětka za necelých 25 minut, další necelých 26 a tady už jsem začal cítit, že něco není v pořádku. Musel jsem se hodně snažit, abych udržel stanovené tempo a bylo to čím dál tím obtížnější.

Vůbec jsem nechápal, co se to se mnou děje. Pocitově bylo i hodně teplo, od 15. kilometru mi už čvachtalo v botách. Na 18. kilometru jsem vložil i první asi dvousetmetrovou chodeckou vložku a běžet bylo čím dál těžší. Po průběhu půlmaratonem za 1:50 jsem zase kus šel. Říkal jsem si, že to přece nevzdám, když jsem sem jel takovou dálku. I kdybych to měl střídavě běžet a střídavě jít. Nakonec jsem se ani po dalších dvou kilometrech nemohl rozběhnout. Brněly mě prsty na rukou a žaludek jsem měl jak na vodě. Začal jsem už propočítávat, za kolik bych to dal, kdybych už jenom šel, vycházelo to něco přes pět hodin.

Po 25. kilometru to bylo ještě horší a už pomalu nešlo ani jít. Myslím, že jsem rozumně zvážil, že tady už není čas na nějaké hrdinství nebo sebepřekonávání. Že je také třeba myslet na zdraví. Zvlášť tak daleko od domova. Jediný, koho tu teď mám, je Reinaldo na kole a ten mě nezachrání. Takže jsem si na 26. kilometru sedl na chodník a byl definitivní konec.

Asi půl hodiny jsem tam ležel a přemýšlel nad tím, co se mohlo stát, jak to, že mi to dneska tak ukrutně nesedlo. Co jsem udělal špatně, co jsem měl udělat jinak…, no nic, čas to snad ukáže.
Když jsem se dal trochu dohromady, šli jsem pěšky s Reinaldem zpět ke mně na hotel. Cestou jsme si dali v jednom bufetu dvě studená piva, to se mi trochu ulevilo. Potom jsme se rozloučili a já slíbil Reinaldovi, že pokud to půjde, jednou se vrátím na reparát.

Došel jsem na hotel a asi na dvě hodiny jsem usnul na posteli, tak jak jsem byl, zpocený a špinavý. Potom jsem se vykoupal, zabalil si věci a už byl pomalu čas odjet na letiště.

Hned po příjezdu domů jsem zjistil pravděpodobnou příčinu mých potíží. Teplota a obrovské zažívací problémy, které jsem nikdy předtím nezažil, jsou zřejmě následkem špatné stravy nebo nějakého bacilu. Přestože jsem se snažil vyhýbat místní vodě, ledu a pochybným stravovacím zařízením, asi jsem všechno neuhlídal.

Každopádně je zde výzva jednoho z příštích ročníků havanského maratonu. Spoustu potřebných informací už mám.

Trasa závodu