Bostonský maraton se poprvé běžel 19. dubna 1897, je nejstarším závodem na nejdelší klasické trati a jedním z nejslavnějších na světě. Touhou většiny vytrvalců, a to převážně amerických, kteří se nejvíce podílejí na početném startovním poli, je právě účast v tomto závodě. Jeho světovou prioritu uznávají i naši čtenáři, kteří jej v loňském roce v anketě vyhodnotili jako nejpopulárnější zahraniční maraton, přestože jen málo z nich v Bostonu startovalo.

V této souvislosti se mi vybavuje písemná diskuse s kamarádem, který už několik desetiletí žije v Kanadě. Běžel totiž v říjnu loňského roku maraton v Torontu a pochlubil se mi, že dosaženým časem splnil limit pro účast v Bostonu. Současně poznamenal, že v USA a Kanadě to dokáže jen pouhých deset procent maratonců, takže zdolání limitu je považováno za velký úspěch. Tak se totiž staví americká či kanadská veřejnost k ohodnocení výkonnostní úrovně svých maratonců a ti její názor přijali.

Nesdílel jsem kamarádovu euforii, protože jsou mi limity pro jednotlivé věkové kategorie známé a jejich splnění nepovažuji za nic mimořádného. Podle mého názoru jsou nastaveny pro závodníky ze současného českého pohledu jen s mírně nadprůměrnou výkonností. Vzpomínám si, že už před několika desetiletími byl start na MMM v Košicích podmíněn dosažením času hluboko pod tři hodiny, nebo pro účast na mistrovství republiky bylo nutno splnit limit 3:00 h. A to nám tehdy ještě v Otrokovicích v téměř třicetistupňovém vedru dali ještě další limit na pětatřicátém kilometru, asi abychom se moc neflákali… Kdo jej nesplnil, byl prostě z dalšího průběhu závodu vyřazen. Byl jsem prvním, kterého to potkalo – za stanoveným mezičasem jsem zůstal 12 sekund, a tak jsem předčasně putoval do sprch. Podobně jako Boston to byly závody výběrové, ale pro účast v nich bylo nutno bez ohledu na věk mít podstatně lepší výkonnost. Přitom zcela určitě žádného z těch, kteří stanovené limity splnili, nenapadlo, aby to považoval za nějaký velký úspěch. Někdo jistě namítne, že to bylo kdysi už hodně dávno a že dnešní pohled na tuto výkonnost je poněkud jiný.

Z informací mého kamaráda se mi přesto zdá, že současná veřejnost v USA a Kanadě sportovní hodnotu bostonských limitů přeceňuje. Zejména pro Američana, a to zvláště pro obyvatele Bostonu a okolí, je splnění limitu pro účast v nejstarším maratonu na světě považováno za velký úspěch, i když dotyčný v onom závodě nakonec ani nestartuje. Kvalita výkonnosti se prostě posuzuje podle splnění bostonského limitu. Kdo jej splnil, je borec…

Myslím, že se při tom ale zapomíná, že spousta lidí má zcela jiné sportovní zájmy než absolvování maratonu v nějakém stanoveném limitu. Vůbec se nebere na zřetel, že existují také jiné sporty nebo i běžecké disciplíny, které jsou určitě náročnější než zdolání dvaačtyřiceti­kilometrové vzdálenosti. A je docela možné, ba víc než pravděpodobné, že ve svých jiných sportovních aktivitách mnozí lidé dosáhli daleko lepších výsledků než ti, kteří splnili limity pro účast v Bostonu. O nich se ale na veřejnosti tolik nemluví, protože jejich sporty nemají zdaleka tak velkou popularitu jako maraton.

Je tomu tak proto, že u většiny populace stále existuje respekt ke každému, kdo dokáže maratonskou trať absolvovat, a tak jsou mnohdy i průměrné nebo mírně nadprůměrné výkony vytrvalců v očích laiků považovány za mimořádné. Onen legendární běžec, pokud ovšem vůbec existoval, se totiž trvale zapsal do povědomí velké části veřejnosti, která pak považuje nejen pouhé absolvování maratonu, ale dokonce ještě v určitém čase, za výkon vskutku mimořádný. Střízlivý pohled na tuto problematiku by však měli mít především sami běžci, ale jak se zdá, bohužel často přejímají názory laické veřejnosti a navíc se opírají o tvrzení, že jen jeden jediný člověk z deseti tisíc dospělých dokáže tuto trať zvládnout.

Jsem ale přesvědčen, že se toto přehnané hodnocení týká především některých zemí západního světa, zatímco u nás není absolvování maratonu považováno až za tak mimořádný sportovní výkon, a zcela určitě nikdo nepočítá, kolik lidí z běžné populace to dokáže. Neberme však Američanům či Kanaďanům jejich názory a postoje, respektujme je, mysleme si o nich, co chceme, ale pro zajímavost se podívejme, jak si na tom ve srovnání s nimi z hlediska plnění bostonských limitů stojíme v našich končinách.

Pro určitý přehled jsem zpracoval tabulku, v níž je uvedeno, kolik našich a slovenských vytrvalců v loňském roce stanovené limity pro účast v Bostonském maratonu splnilo. Nezdálo se mi totiž, že by to mohlo být jen těch uváděných deset procent. Tabulka mi dala za pravdu – kromě nejmladší a nejstarší kategorie mužů jsme dosáhli podstatně lepší úspěšnosti, z výkonu jedné ženy ve věku 60–64 let nelze dělat závěry. I celkové součty jasně ukazují vyšší procentuální plnění. A to navzdory tomu, že současná výkonnostní úroveň našeho maratonu není nikterak růžová. A tak odpověď na otázku, zda je nutno považovat splnění limitu pro účast v Bostonu za něco mimořádného, je zcela jasná – z hlediska současné úrovně českého i slovenského maratonu rozhodně ne. Jistě, je to solidní výkon, zvláště v těch věkově vyšších kategoriích, jehož dosažení vyžaduje určitou déletrvající přípravu, námahu a úsilí, ale s uznáním jeho kvality by se to přehánět nemělo, alespoň ne mezi samotnými běžci.

Tabulky nám uvádějí limity pro jednotlivé věkové kategorie, ve sloupci „počet závodníků (závodnic)“ jsou zaznamenány počty českých i slovenských vytrvalců, kteří v příslušné kategorii v loňském roce maraton bez ohledu na dosažený čas absolvovali. Sloupce „splnilo“ udávají počty splněných stanovených limitů, po nichž pak následuje procentuální vyjádření.

Limity jsou limity a procenta jsou procenta, i když při nízkých počtech startujících se jedná o matematické vyjádření s hodnotou značně ošidnou. Přesto mě dost překvapuje, že slovenští vytrvalci dosáhli podstatně lepších výsledků než čeští, a to jak v kategorii mužů, tak i žen. Na Slovensku běhá maraton méně lidí než u nás, ale vzhledem k jejich počtu kvalitněji. V obou státech však chybí kvalita v nejmladších kategoriích. Slyšel jsem už, že není zapotřebí mít kvalitní vytrvalce, hlavně že běhají masy. Ano, je rozhodně dobré, že se běhu věnuje hodně lidí bez ohledu na dosažený čas, pořád je to lepší, než kdyby seděli v hospodě. Pokud ale budeme tvrdit, že nepotřebujeme kvalitní vytrvalce, musíme potom přestat naříkat, že je náš vytrvalostní běh – maraton nevyjímaje – na kolenou.

Z toho, že za „velkou louží“ splní limity pro účast v Bostonu menší procento běžců než u nás, se ale vůbec neradujme. Jejich absolutní výkonnostní špička je nám vzdálená stejně jako někteří účastníci městských maratonů, na které čekají pořadatelé v cíli třeba i více než celý den. A právě velké množství „maratonských turistů“ v zemích západního světa způsobuje ono celkově nízké procento těch, kteří jsou schopni splnit bostonské limity.

Jak už bylo řečeno, jejich zdolání je bez jakékoliv diskuse sice měřítkem určité výkonnosti, ale v žádném případě si nemyslím, že je třeba tyto vytrvalce enormně vyzdvihovat. Každý máme svůj Mt. Everest a ten je pro každého z nás jinak vysoký a není vůbec závislý na nějakém plnění či neplnění limitů pro účast byť i v nejprestiž­nějším světovém maratonu. Pravda, mnozí z nás by jistě v tomto slavném maratonu rádi startovali, někdo však na to třeba nemá výkonnost, jiný zase peníze, ale nakonec přece jen velmi málo z těch, kteří obě podmínky splňují, se do Bostonu rozjede. My ostatní zůstaneme doma a budeme se snažit dosáhnout na maratonských tratích v rámci svých možností co nejlepších časů bez ohledu na nějaké bostonské limity. A i při jejich případném splnění si zachovejme skromnost, která nejen vytrvalcům svědčí. Přejme si, aby i veřejnost na nás takto pohlížela.

Počet splněných stanovených limitů

WEB ZÁVODU