Prolog

Ano, je ještě druhý konec světa – ten severní. Rychle si zvykám na pohled na zeměkouli „z nadhledu“. Není tam žádná země, jen oceán toho času, doufám, pořádně zamrzlý. A úplně nahoře, tam, odkud lze jít jen na jih, tam se (snad) odstartuje můj další závod. Je to hodně riskantní podnik. Vůbec není jisté, zda se do Arktidy dostanu, zda se závod bude konat, zda ho doběhnu. Je to můj první a zcela jistě i poslední pokus. Odpovědně, vědoma si toho, kam jedu, balím vybavení pro všechny možné situace. Nechybí goretexová souprava, dvě péřové bundy, několikero teplých a větruvzdorných rukavic, brýle, speciálně upravené běžecké boty s neoprenovými návleky, další boty s hroty do ledu, sněžnice, termoska, energetické tyčinky a gely jako speciální jídlo na závod. Nic mě nesmí překvapit, nic mi nesmí chybět. A 4. 4. 2010 nastupuji na Ruzyni do letadla směr Oslo a poté Špicberky.

5. 4. Špicberky – Longyearbyen

Na letišti v Oslo brzy najdu místečko pro spaní, odlétám totiž až v deset hodin dopoledne. Občas se kontrolně budím, pohoda, bez problémů nasedám do dalšího letadla. Máme mezipřistání v Tromso. Je krásné počasí, jasno, přelétáváme zasněžené štíty hor. Je vidět impozantní most, přes který jsem před osmi lety běžela maraton půlnočního slunce. Příjemné setkání po letech. Za další dvě hodiny jsem na Špicberkách v Longyearbyenu. Bez problémů k mé velké radosti najdu skupinu běžců, výborně. Teď ještě tašku s veškerou výbavou, ano, jednou se mi přece musí stát, že ta moje přijede až poslední… Nepřijela vůbec.

Stojím na 78. stupni severní šířky v šusťákách, tričku a flísce se šátkem z Marathonu des Sables. Letištní personál moje neštěstí nevzrušuje, zažívají to jistě často. Dozvídám se, že taška do mého odletu na Pól určitě nedorazí – z Osla totiž neletí žádný spoj. Jsem bez věcí – to je holá skutečnost. Propadám se do beznaděje. V nejhlubším zoufalství mě paní od zavazadel bere do jakéhosi skladu a vybavuje mě tím, co lidé zapomněli v letadle. Dopadám celkem dobře – mám něco jako péřovku i s kapucí, lyžařské kalhoty, nějaká dvě podivná trička, čtyři ponožky, naštěstí dobře vypadající rukavice a hodně hnusnou čepici – vše v rozpětí velikostí XS až XXL. Mám na to zbrusu novou tašku, taštičku – na mých pár věcí bohatě stačí. Alespoň něco, jsem na tom o poznání lépe, než před pěti minutami. Hned mě napadá, že nemám v čem běžet – bez bot to nepůjde.

Nadávám si, že jsem si nevzala sebou do letadla běžecké boty. Zase by mi chyběly pohory a je otázka, co by bylo horší… Organizátoři se mi snaží pomoci alespoň jazykově – to se musí stát zrovna mně, když se ani nedomluvím! Od Libora se dozvídám, že jeden člen expedice uvázl v Rize – asi má tašku, ale co je mu to platné. Já jsem na Špicberkách, mám pas, letenku, kreditku a foťák. Taky dva české celozrnné rohlíky se sýrem a leteckou deku.

Jako ve snách vystupuji z auta do hotelu Radisson (zdejší nejlepší) a je mi fakt na nic. Na pokoji dostávám od své spolubydlící Irky Emer hřející pytlíky. Hurá, alespoň něco. Za chvíli je briefing, tam zjišťuji, že musím někam za dvacet minut odevzdat zavazadlo. Beru to málo, co mám a s obrovskou nejistotou svoji minitašku odkládám na červený vozík ve skladišti čítajícím tři místnosti neuvěřitelné změti expedičního vybavení – bot, lyží, stanů, kontejnerů a beden. Zavazadla odevzdali všichni a jsou v pohodě, uklidňuji se. No, na letišti také všichni odevzdali zavazadla… a všichni je taky našli. Kromě mě.

Skladiště je předsunutou základnou ruské stanice BARNEO, která zabezpečuje náš pobyt na Pólu. Díváme se na film, který ukazuje, jak se stanice staví. Z letadla koncem března shodí vše potřebné včetně dvou traktorů a tří řidičů a tři dny se nepřetržitě upravuje přistávací dráha. Pak přistane letadlo a buduje se stanice. Na konci května se zase všechno bourá a odváží do Moskvy.

Vracíme se zpátky na hotel a já jdu do místního Sportcentra nakupovat. Ještě že mám alespoň nějaké oblečení z letiště, tady bych se moc neoblékla – navíc ceny jsou supervysoké. Platím kartou a ani nechci vědět, co stály moje běžecké boty, ponožky a obličejová maska. V mnohem lepší náladě se vracím zpět a na dalším briefingu fasuji dvě trika a startovní číslo 18. Se svou ztracenou taškou jsem známá osoba, všichni ale předpokládají, že všechno mám… Baví se se mnou Rumun, mladý kluk, který tady poběží první maraton – má číslo dvacet – tolik je mi podle něj prý let… ha, ha. Říká mi Arabela podle pohádky pana Vorlíčka. Vida, kam všude pronikla česká pohádka.

Při cestě z druhého hotelu, kde bydlí organizátoři – asi 30 vteřin chůze, se rozhlížím a dělám nějaké fotky. Hezké to tady rozhodně není, jakási stará zavřená těžařská osada, všude jsou haldy jak v Severočeském uhelném revíru, ještě že to zakrývá sníh. Ale tady nic nepoběžíme, ráno v devět hodin odlétáme ruským letadlem ANTONOV-74 k BARNEU, ruské arktické základně. Leží mezi 88. a 89,9. stupněm severní šířky, podle toho, kam led oddriftuje.

Jdu za plného světla spát a dělám inventuru – při vší té smůle na tom ale zas tak špatně nejsem. Hořce lituji české vlajky – tu tady nekoupím. Taky zjišťuji, že nemám na závod nic k jídlu.

6. 4. – Barneo

Ačkoliv si namlouvám, že jsem klidná, moc jsem se nevyspala – je tu na mě hrozné vedro, ačkoliv venku je mínus deset. Je to paradox – v poušti před rokem jsem v noci málem zmrzla, tady nemůžu spát vedrem. Po sprše je svět krásnější, dnes snad budu kousek od Pólu, konečně se těším. Žádné věci v hotelu nenechávám, vše beru s sebou, už tak mám věci po celém světě.

S mírnými obavami nastupuji do letadla – vypadá nově, to ale jen zvenku. Zevnitř to připomíná letadla, která létala za války. Okénka jsou jen v prvních dvou řadách, sedadla drží v podlaze jen na heslo, nedoporučuje se opírat se o opěradla – padají vlastní vahou dopředu i dozadu. Mírně zarezlý pás zapnu jen s největším úsilím. Nechci ani domyslet, co by se stalo v případě nehody. Sledovala jsem doma seriál o leteckých katastrofách… Přímo za mými zády (sedím v poslední řadě) leží na zemi hromada zavazadel. Celou dobu se bojím, že tam není moje náhradní taška.

Po nastartování motorů se snažím usnout, což se mi krátce daří. Vzbudí mě hlasitý, ale pravidelný chod (snad obou) motorů. Vzpomenu si na to, jak jsem podepisovala prohlášení o tom, že vím, že dopravní prostředky, kterými budu přepravována, nemusí být v odpovídajícím technickém stavu a že je nemusí nutně řídit osoby, které k tomu mají příslušná oprávnění. Raději znovu usnu. Po dvou hodinách začínáme klesat, a to hodně prudce. Představuji si horskou dráhu v Disneylandu a doufám, že i z této vystoupím. Přistání bylo nečekaně hladké. Ani nemohu věřit, že se kola (nikoliv lyže) letadla nezabořila do sněhu na přistávací dráze. Za mnou se otvírá nákladní prostor, je citelná zima, balím se do bundy a hned vidím, že sluneční brýle nebudu potřebovat. Venku je šedo a fouká, mínus 27 stupňů. S mými šusťáky má arktický vítr malou práci, zimu cítím až v kostech.

Poprvé vidím ruskou, ledovou, dočasnou, driftující základnu BARNEO. Rusové ji paradoxně nazvali po indonéském ostrově Borneo, ale aby se to přece jen lišilo, tak změnili jedno písmeno. Základna se skládá z několika modrých velkých stanů – na první pohled vše působí uspořádaně. Pojímám k tomu důvěru, orientace je snadná. V jídelně a společenské místnosti zároveň je příjemné teplo. Jsou zde klasické táborové lavice a stoly s plastovými ubrusy (taky je z dávných dob známe), jinak tady ale vládne technika, obří monitor, počítač, satelitní telefon. Ubytováváme se podle přesného rozpisu do stanů po deseti lidech. Každý má vlastní postel a erární spacák. Ve stanu je tak 5–8 stupňů, pohoda.

Po obědě (polévka neidentifikova­telného názvu i chutě) obhlížíme tábor a nastává focení u vlajek a rozcestníku ukazujícího směry a vzdálenosti do celého světa. Do Prahy je to 4 449 km, na Jižní pól pak 20 tisíc kilometrů. Poprvé si uvědomuji, že nejsme na pevné zemi, ale na ledu. Jeho síla je údajně mezi dvěma a pěti stopami. Zkoumám délku té své stopy a pomyslně násobím dvěma. Moc se mi to nezdá. Doufám, že mysleli stopu Yettiho (nebo také nožku japonské dívky…). Za hranice tábora nemůžeme z důvodu bezpečnosti. Po pravdě se mi tam ani nechce.

Do nekonečna se táhne rovný bílý led a sníh, který na obzoru přechází v polojasnou oblohu. Slunce zatím jen tuším. Jsem na vrcholku „glóbusu“, nahoře, na střeše světa. Podle GPS jsem od pravého geografického Severního pólu vzdálená 60 kilometrů.

Odkládám se na chvíli do postele, přikrývám se bundou z letiště a usínám. Probudí mě přehlídka běžeckých bot a vychytávek do sněhu, kterou uspořádali spoluběžci. Vyhrávají Salomony s návleky přes špičky. To kdyby viděli ty moje – taky Salomony s úžasnými neoprenovými návleky, to by čuměli. Bohužel jsou tohoto času neznámého pobytu. Smutně se dívám na své zbrusu nové adidasky vhodné tak na květnový pražský maraton. Ještě mohu zkombinovat své čtyři (nikoliv čtvery) nafasované ponožky – a že je co kombinovat, jedna je černá kráska k obleku, druhá podkolenka s pruhy, třetí sepraná šedá pracovní… Ještě že mám ty nové, koupené na Špicberkách.

Kombinace nových bot (prošla jsem se v nich v obchodě) a nových ponožek na extrémní maraton v minus třiceti stupních – to bude zítřejší realita. Se svou teorií, podle které „štěstí přeje připraveným“, taky asi daleko nedojdu. Vymýšlím tedy nové heslo: „Netradiční situace žádají netradiční řešení“. Jdu do toho. Rázně si zakazuji vzpomínat na to, co mám ve své ztracené tašce. Přestávám říkat „kdyby“ a přestávám se litovat. Zalézám do spacáku, venku skučí vítr, teplota klesla pod mínus třicet. Je noc, ale není tma. Baterka je tady nejzbytečnější věcí na světě.

Pokračování

Zajímá vás cokoli ohledně maratonských výprav Ivany Pilařové a chcete, abychom se za vás zeptali při besedě s Ivanou v maratonském Expu? Pošlete své otázky na redakce@behej.com, do předmětu zprávy uveďte slovo Pilařová a připojte vaše jméno a poštovní adresu. Jednoho z tazatelů vylosujeme a odměníme malým dárkem.

ČLÁNEK IVANY PILAŘOVÉ O MARATONSKÉM DOBYTÍ ANTARKTIDY SI MŮŽETE PŘEČÍST V DUBNOVÉM ČÍSLE ČASOPISU BĚHEJ.

WEB ZÁVODU