Ledovec Aletsch, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, který je více než 900 metrů hluboký a až 1000 metrů široký, se elegantně vine v délce 23 kilometrů kolem majestátních tří a čtyřtisícových vrcholů.

Letošní dovolenou jsme zahájili na jihu Švýcarska v kantonu Ticino (Vall Maggia a Vall Verzasca). Místní příjemné středomořské klima mělo pozitivní vliv na odpočinek a relax před závodem. V sobotu jsme se přesunuli přejezdem přes dva horské průsmyky Gotthardopass (2 108 m. n. m.) a Furkapass (2 429 m. n. m.) co nejblíže k místu běhu do malebné horské vesničky St. Jean.

V neděli ráno odjíždíme lanovkou ze stanice v Bettenu do Bettmeralpu. Klidná, vysoko položená vesnička Betten na nás působí tajemně a pohádkově i po dvou letech. Start samotného závodu byl z Bettmeralpu (1 950 m. n. m) a cíl v Bettmerhornu (2 643 m. n. m). V hale stanice lanovky Bettmeralp si hned prohlížím trasu závodu. Z vystavené mapy s profilem trati bylo zřejmé, že se nebude jednat o snadný běh.

Vyřídila jsem registraci, vyzvedla startovní číslo s čipem a pak už jen čekala na start své skupiny. U registrace si nešlo nevšimnout udivených pohledů pořadatelů, že jsem z České republiky a že se chci zúčastnit celkem náročného závodu. Nechápali asi, kde jsem u nás trénovala.

Obsadila jsem hned první lavičku před budovou stanice lanovky, kde už byla připravená startovní brána. Všude se to hemžilo běžci. Snažila jsem se je moc nevnímat a soustředila se na připínání startovního čísla, nazouvání běžeckých bot a rozcvičování. Při tom jsem si všimla, jak někteří mají velmi vypracované svaly, a trošku jsem znejistěla a říkala si, že já se jim přece nemohu vyrovnat, především v přípravě, v získaných zkušenostech a také v naběhaných kilometrech vysoko v horách. Já jsem u nás loni vyběhla jednou na Praděd, což je proti možnostem jejich tréninku úsměvné. Ve Švýcarsku jsou perfektní podmínky pro vysokohorský běh a každý si má z čeho vybírat.

Neměla jsem představu, jaké to je běžet ve vyšší nadmořské výšce, než je u nás, a co to se mnou udělá. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než to zažít až při běhu a nějak se s tím poprat.

Krátké rozloučení s rodinou, poslední odpočítávání do startu od pořadatelů a vyběhla jsem na svůj první vysokohorský půlmaraton, aniž bych tušila, co mě čeká.

Po proběhnutí Bettmeralpem se pokračovalo lesem, na závěr s prvním prudším stoupáním a náhle se nečekaně otevřel nádherný výhled na jezero. Pohled na klikatícího se hada běžců v dálce přede mnou byl fascinující. Na úzké cestičce s kameny a potůčky směřující dolů k jezeru bylo obtížné rychleji běžet a přitom skákat přes kameny a zároveň uhýbat rychlejším běžcům. Za jezerem trať stoupala do další alpské vesničky Riederalp.

Z Riederalpu jsme vybíhali těžší úsek na hřeben ledovce. Zvolila jsem střídavě krátký cupitavý krok s vyšší frekvencí a rychlou chůzi. V místech, kde se běžet prakticky nedalo, jsem pila a sbírala síly na další neúprosné stoupání. Z hřebenu následoval seběh do zalesněné části, kde začal pravý alpský běh se vším všudy – úzká cestička s kameny jen pro jednoho, strmý sráz vlevo, stoprocentní opatrnost nutná!

Adrenalinový běh tak pokračoval dalším stoupáním až na hřeben do Riederfurka. Dále už se otevřel úžasný panoramatický výhled na ledovec Aletsch, ale následovala také tvrdá realita nekonečného stoupání k cíli.

Sil ubývalo a bylo nutné je šetřit, protože podmínky běhu byly stále tvrdší a v té výšce už jsem začínala pociťovat i chlad. A potom mě čekaly poslední stovky metrů velmi strmého stoupání. Sem tam pár schodů, mizí jakákoliv cestička, jen prudký skalnatý svah, velké kameny. Míjela jsem hromady neroztátého sněhu, překračovala potůčky vody z něj proudící a mokrá hlína s drobným kamením mě nabádala k opatrnosti před uklouznutím. Byla ještě větší zima, ale snažila jsem se ji nevnímat a bojovala dál sama se sebou a myslela na to, že moje rodina už netrpělivě očekává mé proběhnutí cílem. Cíl už byl na dosah, poslední metry jsem finišovala rychlým během.

V ten moment už začali hlásit z amplionu mé jméno: „Julia Morpho from the Czech Republic.“ Hřejivý a dojemný pocit! Obrovská radost! Byl to prvotřídní a jedinečný běh podél nejdelšího a největšího ledovce v Alpách, který stál za tu dřinu. A odměnou mi byla magická okolní příroda, čistý vzduch a úchvatný výhled na Alpy na vrcholku Betmerhornu. Na tento parádní běžecký zážitek se nedá zapomenout!

Po prohlídce ledovce Aletsch s rodinou jsme se vyfotografovali z několika přístupných vyhlídek a vydali se na cestu zpět lanovkou do místa ubytování, kde na nás už čekala výborná francouzská večeře. Před námi byly další dny krásné dovolené, koupání v jezerech a vysokohorská turistika.

Když to teď zpětně hodnotím, jsem šťastná, že jsem neměla žádné zranění a mohla tak ve zdraví dokončit závod. V cíli jsem potom viděla několik „dobouchaných“ a špinavých běžců, lokty a kolena odřená do krve. Volila jsem spíš bezpečný běh. Než abych víc zrychlila a riskovala, radši jsem některé běžce pustila před sebe. A to se mi vyplatilo! Po tomto běhu mám cennou zkušenost, kterou využiji pro další alpský běh v příštím roce.

Atmosféra byla neopakovatelná, všichni diváci na trati fandili a dobrovolníci na občerstvovačkách mi doslova strkali pod nos nakrájené banány a doplňovali ionťák do lahve. Super!

Byl to pro mě jeden z nejzajímavějších, nejkrásnějších a nejdrsnějších půlmaratonů, které jsem dosud běžela. K tomu už není co dodat. To musíte běžet a prožít. Švýcarsko mě opět nezklamalo. Thanks Switzerland!

Děkuji také své rodině za perfektní organizaci a podporu, bez které bych tento běh letos neuskutečnila.

FAKTA O ZÁVODĚ

• Datum konání: 27. června 2010
• Datum konání závodu v roce 2011: 26. června
• Počet účastníků celkem: 1852
• Celkem mužů: 1255
• Celkem žen: 597
• 1. místo muži: Cesar Costa – 1:34:38
• 1. místo ženy:Daniela Bahr Gassman – 1:51:36

WEB ZÁVODU