Jednoho dne se náš generální ředitel náhodou dozvěděl, že běhám maratony. Rozhodl, že dostanu triko s logem naší společnosti a poletím na maraton do New Yorku. Registrace na rok 2000 byla již dávno uzavřena, takže jsem se hlásila až na maraton v roce 2001. Zrovna tehdy byl zaveden nový systém v přijímání přihlášek. Pokud běžec dosáhl v půlmaratonu nebo v maratonu ve své kategorii požadovaného času a zaslal o dosaženém výkonu důkaz, byla jeho přihláška přijata. Jinak byl zařazen do loterie.

Limit jsem měla s odřenýma ušima zaběhnutý, ale bohužel o rok dříve. Podmínkou bylo, že jej musím splnit v dané sezóně. A tak mi, jakkoli to při mé „turistické“ výkonnosti zní podivně, začal boj o vteřiny.

Na pražských závodech se mi limit splnit nepodařilo, a tak jsem vyrazila na půlmaraton do Domažlic. V době, kdy už jsem se naivně domnívala, že mám limit v kapse, přišel v posledním kole déšť a protivítr a já skončila 24 vteřin za limitem. Přihlášku jsem přesto zkusila poslat a pořadatelé nade mnou zřejmě přimhouřili oko.

Běhala jsem celé léto, abych se co nejlépe připravila, ale přišlo 11. září a najednou bylo všechno jinak. Čekala jsem, že závod bude odvolán. Organizátoři však nakonec rozhodli, že budou přijata přísná bezpečnostní opatření a poběží se. Do New Yorku jsem dorazila týden před maratonem, který se tehdy konal 4. listopadu. Byla jsem ubytována na Manhattanu velmi blízko Central Parku, tak jsem tam hned první den vyrazila na procházku. Víceméně náhodou jsem se záhy dostala k běžeckému okruhu kolem rezervoáru, který je zde mezi běžci velmi oblíbený.

Jeden z běžců se zrovna protahoval na schodech, viděla jsem z něj jen nápis přes celá záda – Philadelphia Marathon. Zeptala jsem se ho, v kterých místech v Central Parku je cíl maratonu. Ukázalo se, že je to velmi zkušený běžec, který měl ve svých 74 letech na kontě neskutečné množství závodů a dodnes pravidelně běhá a závodí. Provedl mě tenkrát po mnoha zajímavých místech New Yorku a seznámil mě i se svou ženou. Díky další šťastné náhodě jsem tak v New Yorku poznala zajímavé a milé lidi, se kterými si dodnes dopisuji.

Oba mluvili s nadšením o hudbě Antonína Dvořáka, ukazovali mi kresby Alfonse Muchy, ptali se na hry Václava Havla. Také chtěli, abych jim vyprávěla, jaké to u nás opravdu bylo před revolucí, takže jsem si mimo jiné zavzpomínala i na dobu, kdy jsem neuměla slovo anglicky, uběhla nanejvýš deset kilometrů a ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy na návštěvě u amerických manželů.

Za týden v neděli potom konečně došlo i na vlastní závod. Z atmosféry na startu mi chvílemi běhal mráz po zádech. Tehdejší starosta Giuliani mluvil o nedávné tragédii a závodníkům se v očích leskly slzy. Mnozí z nich měli na tričku obrázek někoho blízkého, který nepřežil a nápis, že běží pro něho. Na počest svých kamarádů běžely i celé oddíly hasičů. Kolem trati stálo neuvěřitelné množství diváků, kteří závodníky hlasitě povzbuzovali. Na tenhle maraton asi nikdy nezapomenu.