Nejraději takhle rozebírám, v duševním klidu, který mi trénink v setrvalém stavu přináší, další pohledy na zátěže, jež absolvujeme s celou tréninkovou skupinou. Tady mě také, při souznění s okolní přírodou, kterou nesmírně silně vnímám, napadají nové podněty a nápady pro další činnost.

Rád bych vás vzal dnes sebou a nebudu se příliš zaobírat duševním rozpoložením, nejsem Dostojevskij. Jen bych si přál, abyste, alespoň na stránkách webu, trochu prožili tuto trať se mnou. Vydám se tentokrát po okresních silnicích na mou obvyklou dvacetikilometrovou trasu přes dvě obce, ale lůnem Drahanské vysočiny. Sám a přesto nejsem sám. Běží se mnou vše, co kolem sebe potkám. Žádná samota, jen tiché a pokorné vnímání přírody, jejíž se právě při běhu stávám, aspoň já to tak cítím, větší součástí.

Z rodné vesnice vybíhám směrem na Křtiny. Již na konci prvního kilometru se ke mně přidává oblíbený objekt foťáků všech návštěvníků Nemojan. Věčný psí tulák, téměř dokonalý německý ovčák, ale s postavou jezevčíka. Neskutečná hříčka přírody, vzniklá zkřížením možná ani nezkřížitelného. Cape na krátkých nožkách chvíli se mnou, ale pak, když opouštím ves, zamíří u rybníka Chobot po polních cestách zpět ke svému domovu.

Na třetím kilometru mě láká odbočka do mé zamilované trasy po nádherných lesních, avšak asfaltových, cestách směrem ke Třem javorům a na Olšany, ale dnes jsem rozhodnut běžet jinudy. Lesní velikáni, kývající korunami v lehkém západní větru, mě tentokrát nezlákají. Příště určitě ano. Vybíhám první delší kopec a na čtvrtém kilometru míjím Pístovický hřbitov. Na silnicích je klid, pomalu se dostávám do setrvalého stavu a rozebírám si v duchu, co mě bolí a co ještě ne.

Přesto najednou. Znáte to. Zákon schválnosti. Za sebou slyším hučení motoru a proti jede stará vétřieska, naložená dřevem. Mohl bych si na to vsadit. Všichni tři se potkáme na jednom místě. Řidič náklaďáku divoce gestikuluje za oknem těžko ovladatelného, plně naloženého auta a snaží se mě vyhnat do kanálu. Zezadu troubí nějaký zakuklenec v audině a bezohledně se mě snaží vytlačit ze silnice. Jen zakroutím hlavou, přeskočím přes kanál na pole a po chvíli, až mě minou, se vracím zpět. Kam se ztratila ta dřívější slušnost lidí, kteří mi vždy za posledních 30 let, co tudy běhám, s úsměvem pokynuli, povzbudili a hlavně dali přednost, pokud jsme se měli náhodou potkat tři v jednom místě? To už se teď nenosí, pokládá se snad i za slabost neukázat aspoň na silnicích, když to jinde nedokážou, silná ramena v ještě silnějším autě.

Srovnávám si dech a myšlenky a kolem Račického hřbitova vplouvám do stejnojmenné vesnice, rodiště našeho nejslavnějšího gymnasty, olympijského vítěze Aloise Hudce.

Psi mě vítají štěkotem, jako obvykle. Ale na návsi je mrtvo. Nikde ani živáčka. Asi všichni vyspávají včerejší bujarý večer, případně i celou divokou noc.

Očima zabrousím k dominantě vsi, slavnému Račickému zámku, mistrně ukrytému v kopcích nad dědinou. Tiše skomírá bývalou slávou. Naposledy si na něj národ vzpomněl, když zde měl sídlit generální štáb československé armády v případě válečného konfliktu za první republiky. Děkuji bohu, že se tak nestalo, protože bych zde asi nebyl. Podle nedávno odtajněných materiálů se dal předpokládat kobercový nálet na všechny okolní vesnice, včetně Nemojan, kde měl mít sídlo štáb čs. letectva. Při známé a bezohledné důkladnosti německé armády pochybuji, že by to moji rodiče přežili.

Na osmém kilometru mě opět láká další odbočka, tentokrát do Rakoveckého údolí, chráněné rezervace s překrásnými přírodními scenériemi, které vznikly před miliony let ústupem ledovců.

Až odpoledne a na kole slibuji lesům, loukám i káňatům kroužícím s výstražným křikem pod blankytným podzimně modrým nebem. A zajedu si tudy až k rybníkům do Jedovnic. Mám tu trasu nesmírně rád a projel jsem ji snad tisíckrát a pokaždé je jiná, nádherně zajímavá. A překvapivě měří 42 km. No řekněte, není to náhoda?

Čekají mě poslední dva kilometry do otočky vedoucí lesem s dost prudkým stoupáním po cestě k serpentinám směrem na Ruprechtov. U hájenky mě zdraví velcí psi. Asi by se také chtěli proběhnout se mnou, ale to by nedopadlo dobře. Jsou velmi ostří.

Desátý kilometr. Konečně. Už mám těch kopců plné zuby. Po včerejšku necítím stehna a také mezičas nic moc. Otáčím se a pouštím tělo volně dolů. Společně se zurčící lesní bystřinou, která podél silnice spěchá do údolí. Seběhy mám rád. Uvolním se, odpočinu si a víc sleduji přírodu a také se už trasa tréninku začíná zkracovat.

Nevím, čím to je, ale zpět to ubíhá vždy lépe. Táhne mě to domů, asi jako koně do stájí nebo za vodou. Je pravda, že propocené oblečení mi taky připomíná plně napuštěnou vanu. Automaticky zrychluji tempo a skoro nevnímám zpětné proběhnutí Račicemi.

Jen kolem místního hotelu zavoní z kuchyně oběd pro hosty.

Ze zatáčky se vyřítí známá modrá dodávka a už z dálky na mě bliká. To Pepa Mazura, člen fotbalového týmu, který na olympijských hrách v Moskvě 1980 slavně zvítězil a získal zlatou olympijskou medaili, spěchá i s manželkou do svého motelu v Podomí. Asi na oběd. Copak jim kuchař připravil? Teď je mi to jedno, mám hlad, že bych snědl cokoliv.

Patnáctý kilometr prosvištím v neuvěřitelném tempu, je celý z kopce a vždy nejrychlejší. Po kratším stoupání sbíhám opět dolů a čekají mě poslední tři kilometry. Nějak jsem to asi přehnal. Začínám se trápit a cítím kdejakou nerovnost na silnici. Ještěže těch pár míjejících aut mě už nikam nevytllačuje. Jsem rád, že mohu běžet rovně a nemusím kličkovat. Tuším, že jsem tepovou hladinu neudržel, a tak se při mrknutí na hodinky rozhodnu jít aspoň rychlejší závěr. Moc to nejde. Míjím chatovou oblast u rybníka a s utrápeným výrazem se ploužím domovskou vsí. Úsměv, co tak pořád propaguji, mi na tváři nějak zkysl. No co. Poslední kilometr a jsem doma.

Opírám se o zeď domu, vydýchávám a pomalu protahuji lýtka a achilovky. Dostaly zabrat. O stehnech ani nemluvím. Dnešní dvacítka mi tedy moc nesedla, tak nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem vás vzal sebou. Moc jsem vám toho neřekl, ale snad vás moje zážitky od vašeho vlastního výklusu neodradí. Třeba také zjistíte, že při běhu nejste sami, ačkoliv se vám to možná někdy zdá.