TÉMA: Je organizace běžeckých závodů českým koníčkem?

Česká republika patří v Evropě k zemím s největším počtem běžeckých závodů v poměru k počtu obyvatel a počtu aktivně běhajících lidí. Nejvíc startovních příležitostí je na jaře od poloviny března do poloviny června a potom od konce srpna do poloviny listopadu.

Baštou běhů zůstává hlavní město s nejbližším okolím, následují Královéhradecký a Pardubický kraj, třetí místo v pomyslném žebříčku zaujímá Brno a Jihomoravský kraj.

Pokud v závodních termínovkách najdeme kolem 800 – 900 běhů mimo dráhu, pak skutečný počet je ještě o 10–20 procent vyšší – nejsou v nich totiž zahrnuty akce s ryze místním významem, běhy pořádané jinými sportovními odvětvími (lyžařské přespolní běhy) ani akce nezávodního charakteru – běhy s převážně humanitárním cílem, jako byly donedávna Běhy Terryho Foxe (nynější Běhy naděje).

Nabídka startovních příležitostí je rok od roku bohatší, ročně vzniká nejméně 50 nových běžeckých závodů a zaniká jich maximálně dvacet. Tento vývoj je příznivý, stagnace nebo dokonce pokles počtu běhů by signalizovaly snížený zájem běžecké komunity o závodění, naproti tomu příliš skokový růst znamená vždy určitou módnost, která nemusí mít dlouhé trvání.

Česká republika se pyšní dvěma závody s více než sto ročníky – jsou to známé Běchovice (letos proběhl již 113. ročník) a Praha – Brandýs (v roce 2009 se konal 106. ročník). Následuje písecký Běh kolem Ameriky (84. ročník) a kolínský Drozdův běh (83. ročník) – celkem máme u nás téměř tři desítky závodů starších padesáti let. Takovou bilancí se nemůže pochlubit žádná jiná evropská země!

Je to důkaz velké obětavosti pořadatelů, kteří dokázali udržet své běhy za krajně nepříznivých podmínek (Běchovice dokonce navzdory oběma světovým válkám) nebo při velkých společenských změnách (období 50. a 90. let minulého století). V řadě míst se pořadatelství předávalo doslova z generace na generaci. Pro většinu našich organizátorů nebyl a není rozhodující počet účastníků, tím méně požadavek ekonomického profitu, nýbrž snaha o aktivní naplnění volného času spřízněných duší v duchu hesla „dnes pořádáme my něco pro vás, zítra zas vy pro nás“.

Proti sousedním zemím je v Česku mnohem větší procento organizátorů, kteří jsou sami aktivními závodníky. To je důležitý prvek celkového charakteru našich běhů, které jsou většinou oproštěny od zbytečné okázalosti a závodníci je hodnotí podle atmosféry, respektive splnění několika základních požadavků, k nimž patří zejména plynulé odbavení při prezentaci, kvalitní a dobře značená trať, zajištění základního občerstvení a v neposlední řadě pak rychle vydané výsledky bez chyb. Naproti tomu není – jak se stále mylně traduje – hlavním měřítkem pro účast nebo neúčast běžců na konkrétním závodě množství a hodnota věcných nebo finančních cen – přes 90 procent závodníků totiž tuší, že vzhledem ke své výkonnosti nemají na získání cen šanci.

Hlavní příčinu značného množství poměrně malých závodů s počtem účastníků maximálně do 150 dospělých osobně vidím v racionálním chování lidí, kteří dávají z časových a ekonomických důvodů přednost cestování do vzdálenosti nejvýše několika desítek kilometrů od svého bydliště. Pravda, jsou výjimky: v dobách Československa to býval start na kultovním Mezinárodním maratonu míru v Košicích, dodnes je to početná účast moravských a slezských závodníků na Běchovicích. Převážná většina běžců však závodí výhradně v rámci daného regionu. Postupně tak vznikaly a získaly velkou popularitu krajské a okresní běžecké seriály – některé se konají již více než tři desítky let.

Menší závod – zvláště v terénu – lze připravit s relativně malým počtem pořadatelů, je kolem něho podstatně méně administrativy včetně nezbytných povolení a celkové náklady jsou v poměru k počtu startujících nepatrné. Názorným příkladem jsou závody typu pražských seriálů SABZO nebo Poháru běhů do kopců, ale rovněž brněnský Letní „Kocourkův“ běžecký pohár. Většinou se při nich vůbec nepočítá s udělováním cen vítězům a veškeré náklady se pohybují v řádu stokorun. Tomu odpovídá symbolické startovné jako příspěvek na režii akce. Ve velkých městech se osvědčilo pořádání menších závodů převážně ve všední den odpoledne a je prokázáno, že zájem bývá v tomto případě dokonce vyšší, než kdyby byl závod o víkendu. Pražští organizátoři si kromě toho vycházejí vstříc a snaží se pokud možno zabránit termínovým kolizím.

V posledních pěti letech zaznamenáváme stálý vzrůst jak počtu závodů, tak i startujících. To je nejlepším důkazem, že české běžecké hnutí má nejen více než stoleté kořeny, ale že tyto kořeny jsou zdravé a že o budoucnost běhu v konkurenci mnoha dalších sportovních aktivit nemusíme mít obavy. Zdá se dokonce, že ani tak často připomínaná hospodářská krize nebude mít v tomto směru vážnější důsledky.

Ivo Domanský
(výkonný tajemník Sdružení organizátorů běžeckých závodů)

Jiný pohled na pestrou nabídku domácích běžeckých závodů mají běžci, jinou organizátoři a jinou sponzoři, chcete-li mecenáši. Ti první si přejí, aby závodů bylo co nejvíce, aby za nimi nemuseli příliš dojíždět a aby za nízké startovné dostali patřičnou odměnu věcnou i zážitkovou. Ti druzí si musí rozhodnout, kam chtějí kráčet. Pakliže jim jde o to uspořádat závod pro nadšence, opravdu nepotřebují mnoho. Sjede se tak do stovky běžců, odběhnou si, posedí u pivka a jedou domů. Horší to je, když jejich počet začne přerůstat nějakou mez, o které se původně pořadateli ani nesnilo. To se pak začnou objevovat dosud nepoznané náklady spojené s nutností časomíry, regulace dopravy, dostatečným zázemím, pozávodním úklidem, objevují se požadavky závodníků na značení trati, občerstvení, neběžeckou zábavu, věcné ceny, výhry, tombolu… Jednomu jde z toho hlava kolem.

V tuto chvíli stojí pořadatel na rozcestí. Hřeje jej u srdce rostoucí zájem o jeho akci, ale současně mrazí z toho, jak dál závod pořádat. Pokud má ambice pokračovat v růstu, nezbude mu, než se začít otáčet po sponzorech. A tady narazí na velký handicap českého běhu – velkou mezeru mezi tím, co od sponzora žádá a co sponzorovi nabídne. V případě středního závodu o zhruba pěti stovkách startujících jde rozpočet na pořádání závodů do desítek tisíc, leckdy i vysoko nad sto tisíc. Pokud se počet závodníků přehoupne přes další kritické hranice, náklady najednou nerostou lineárně, ale skokově. Lehkou matematikou si spočteme, že na startovném pořadatel tolik neutrží, naopak jeho zvyšováním by rozpoutal vášnivé a hlavně negativní diskuse na běžeckých fórech. A to je to poslední, o co by stál.

První, na co se sponzor zeptá, je-li mu nabídnuto partnerství, je počet startujících. Aby firma poslala na závod svůj tým prodejců, zaplatila jim alespoň malou odměnu, pokryla náklady na benzín a na obstojné vybavení prodejního místa, potřebuje od závodníků něco utržit. Nežádají mnoho, protože obchodníci v běhu jsou zvyklí na poněkud jiný přístup sportovce, než u jiných sportů. Ale i tak – kdyby třeba v případě akce o dvou stech účastníků (to už je nadprůměr!) si koupilo třeba boty jen deset z nich (rovněž nadprůměr!), prodejce má tržbu kolem 15000 Kč. A s tím sotva pokryje zmiňované náklady, o generování zisku na další rozvoj nemůže být řeči. Jestli vám v tom chybí částka na sponzoring onoho závodu, nemýlíte se. Není tedy divu, že na českých závodech mnoho obchodníků nevidíte, a jsou-li, soustředí se na hrstku největších závodů.

Druhou možností, která by sportovním firmám zněla zajímavě, je přítomnost médií. Pochopitelně hlavně televize, v níž bude jejich logo vidět ve spojení s během. Bohužel, ani toto moc nefunguje, jak jsme viděli například u Běchovic. Zatímco ti nejlepší bojovali o mistrovské tituly, mediální partner ukazoval ze záznamu vodní lyže. Možná špatná volba mediálního partnera, možná jen obecné vnímání vytrvalostního běhu jako méně atraktivního sportovního odvětví než klání na vodních lyžích (v září…).

Jak z toho ven? Pořadatel bude těžko přemlouvat závodníky, aby si nakoupili od přítomných obchodníků více. Může tedy usilovat o větší počet startujících a působit na jejich rodinné příslušníky (rovněž zákazníky!), aby nezůstávali doma. Může lovit začínající běžce z řad mladých, kteří spíše tíhnou k novinkám na pultech. Hovoříme o propagaci, doprovodném programu, celkové popularizaci běžeckých závodů.

Jako závodník si žiji v přepychu. V termínovkách najdu skoro tisícovku akcí, přidám-li cestovatelské choutky, počet možností se násobí. Čím mne tedy pořadatel lapí? Kdo a jak o mne stojí? Co dělá pro to, abych si ho všiml a rozhodl se investovat do cesty k němu? Jak a přes co mne oslovuje? Sází na letitou tradici nebo hledá nové cesty? Potkám se tam spíše s „náctiletými“ nebo s těmi nad padesát?

Radek Narovec
(autor má obchodní podíl ve vydavatelství stojícím za behej.com a behy.cz a časopisem Běhej)