Počínaje filmovým Oskarem, přes Nobelovu cenu po Olympionika století a Atleta roku (o Zlatém slavíku nemluvě) – jde o mnoho a mnoho ocenění, která jsou udělována na základě vyhodnocení hlasování širší či užší skupiny osob. Někdy jde o lidi z branže, jindy o „demokratický“ vzorek čtenářů toho či onoho časopisu či o vzorek televizních diváků. Neodpustím si utrousit vlastní názor, že jde o vzorek těch všeobecných „kibiců“, kteří se z nejrůznějších pohnutek do dané akce angažují. Otázka je, zda jde o vzorek reprezentativní. Osobně si myslím, že ne.

Nicméně ať již jde o Českého Lva, Thálii či o Volejbalistu roku, jde o fajn akci, kdy se sejdou lidé, co se povětšinou rádi vidí a spojuje je stejný zájem. Zkrátka je to součást komunikace – řeči se vedou a voda teče. Co mě však leckdy napadá, je to, zda je to pravé ořechové tak konkrétně žebříčkovat to či ono, nebo ty či tamty.

Pomineme–li ten jistě zajímavý kulturní či vědecký svět a zastavíme se u sportu, zavání mi to  sčítáním „hrušek s jabkama“, jestli je víc zlato Báry Špotákové z olympijského oštěpu nebo zlato a stříbro dohromady Kateřiny Emmons. Přitom charizma osobnosti, které budiž také přihozeno na vahách, není ani jedné z nich odepřeno.

Teď na stránkách behej.com proběhla anketa s cílem vyhodnotit „Nej vytrvalkyni a vytrvalce roku 2008“. Duch ankety je uvozen zadáním: „…kdo vás v roce 2008 nejvíce zaujal…“, což je mi sympatické tím, že předjímá individuální různost pohledu a neklade omezení jen na strohou řeč časů a vítězství. Nominace – jistě vyvážená a správná – mi připadá jako porovnávání nesouměřitelného. A vůbec si kladu otázku, proč stanovovat pořadí mezi Míšou Dimitriadu s jejími fantastickými výkony na 24 hodin, Aničkou Pichrtovou, která by dle mého soudu bez nezaviněného pádu bezpečně splnila olympijský limit (i tak doběhla v čase, před kterým čapku z hlavy dolů) či Petrou Kamínkovou, která je jaksi nejrychlejší.

Stejně tak je třeba zafandit těm, kteří třeba udělali v daném roce největší výkonnostní skok a ukazují těm méně zakouslým, že to chce zkusit a ono to může jít (alespoň u někoho, že). U ankety „o mužích" proběhla na stránkách pořadatele behej.com symptomatická diskuse, jejímž těžištěm bylo srovnávání ultra běhů s těmi kratšími, a to v personifikované podobě „souboje“ o Róberta Štefka a Dana Orálka. Úsměv mi nad některými příspěvky diskutujících přecházel v úžas v okamžiku, kdy vrchu nabírala zapšklost a malost, příspěvky psané s nadhledem byly v menšině.

Jaký smysl má takové srovnávání mi diskuze neodhalila, jen mě utvrdila v tom, že hledat vítěze a stanovovat pořadí v takovéhle anketě je více než problematické. Osobně bych v rámci zadání: „kdo mě nejvíce mezi běžeckou komunitou zaujal“, rozšířil nominované osobnosti o běžce, kteří  jsou pozoruhodní něčím jiným, než „jen“ výkony.

Třeba Ladislav Tlustý z našeho kladenského Maratonklubu je jediným Čechem a jedním z mála na světě, kdo absolvoval všechny ročníky kultovního Jungfrau maratonu, tedy všech 16, ten poslední zatím v roce 2008 ve svých 68 letech.

Další významná postava našeho běhu, nesrovnatelná s čímkoli a kýmkoli, je Ivo Domanský, u něhož lze především oceňovat celoživotní přínos českému běhu. V roce 2008 (kdy oslavil své sedmdesátiny), ukončil po domluvě právě s behej.com vydávání „svého“ výsledkového servisu v podobě časopisu „Maraton, běhy mimo dráhu“, a to po 45 letech jeho existence. A věřme, že svůj „celoživotní přínos" Ivo ještě dlouho neukončí. Pro Iva je to jistě krok hodný zaznamenání, a to i pro jeho přístup a komunikaci s „nastupujícími generacemi“. Dále mě vždy obecně zaujme výkon veterána, který nejen že je konkurenceschopný s mnohem mladšími, ale dokumentuje svou přípravou životní styl, který zase považuji za pozoruhodný. A vzhledem k poměru veteránů a „mladejch“ na vytrvalostních štrekách by v tom jakémsi vytrvalostním běžeckém TOP někdo starší (třeba i nad 80) tvrdil muziku.

Abych trochu konkrétněji představil své myšlení a pojetí v souvislosti s tématem anket, dovolím si prezentovat „cenu ředitele závodu za počin hodný zvláštního zřetele“, která je tak trochu pro oživení, ale za reálné počiny, udělována při vyhlašování výsledků Rozdělovského čtvrtmaratonu (závod kladenského Maratonklubu). Důvodem pro udělení byla třeba účast závodníka na našem závodě čtyři dny poté, co se o víkendu zúčastnil 24hodinovky – a vůbec to nevyklusal.

Chci říci, že v určení konkrétního pořadí nevidím ten správný efekt (i když o vítězství nám jde vždy „až v první řadě„), ale spíš by se mi líbilo vypíchnout výkony a osobnosti  „hodné zaznamenání“, jakési TOP společenství – a je jedno, zda jich bude šest nebo dvanáct – a mezi těmito bych již pořadí nehledal. Jistě by se vedly diskuze, zda do takového výběru, kterému tleskáme, patří ještě ten či ona, nebo na druhou stranu dle názoru jiných ten či ona nepatří, ale to již nebude tak „vyhraněně akurátní“.

Na úplný závěr jsem si položil otázku, co tedy nejvíce zaujalo v roce 2008 mě?

Byla to fotografie Aničky Pichrtové po tom smolném pokusu o limit na olympiádu, kdy sedí s nataženýma nohama a ta oteklá je dvojnásobná té druhé. S tím doběhla a ještě to s nadhledem komentovala, s nadhledem, ze kterého jsem cítil životní optimismus a lásku k běhání. A zaujalo by mě to stejně, i kdyby její čas byl o hodinu pomalejší.

Pozn.red.: Již jsme avizovali, že anketa o vytrvalce bude mít následování.