Přítel jednou týdně „chodí“ běhat, a tak mě párkrát vytáhl. Jenže můj indiánský běh ho dost brzdil a mé proslovy a nadávky ho štvaly snad ještě víc. Příště jsem to vyřešila po svém a místo běhu jsem si vzala kolo a jela vedle něj. Přece jenom je to o dost pohodlnější a nenáročné… A to byl asi můj poslední sportovní výkon.

Když jsem otěhotněla, byla to skvělá výmluva, jak se vyhnout sportu i dietám. Přece jako těhulka nemůžu vůbec sportovat, co kdybych si ublížila, no a hlídat se s jídlem také nemůžu, miminko přece potřebuje všechno (myšleno samozřejmě ironicky). Takže jsem se pěkně cpala a kila šla nahoru obrovským tempem. Z 62 kg, které jsem před těhotenstvím měla, se stalo v den porodu 82 kg. Rovných 20 kg nahoře, to bývá docela časté. Jenže v porodnici jsem nechala jen 8,5 kg, takže moje váha byla příšerných 73,5 kg. Naivně jsem si myslela, že díky kojení váha půjde rychle dolů, ale omyl. Měsíc po porodu se váha stále držela a ne a ne jít dolů.A v tu chvíli jsem si řekla: „A dost! S tím musím něco dělat!“

Běh se mi zdál jako dobrý sport na hubnutí, a tak jsem v říjnu 2010, měsíc po porodu, prvně vyrazila. První den 3 km bez pauzy! „Pane jo, jsem fakt dobrá,“ říkám si. Postupně jsem si začala přidávat a samozřejmě upravila i jídelníček. O měsíc později jsem si pořídila malého pomocníčka, vlastně dva. Hodinky měřící tep a také tabulku, do které jsem si zapisovala denní příjem a výdej energie. Aby vše perfektně sedělo, jídlo jsem si dokonce i vážila.

Na konci listopadu jsem už běhala 7–12 km a s váhou jsem šla dolů na 60 kg. Za dva měsíce shodit 13,5 kg je prostě paráda! V prosinci jsem byla nemocná, a tak na běhání jsem mohla zapomenout. V lednu zase bylo hodně sněhu a v tom se mi běhat nechtělo, tak jsem alespoň chodila do posilovny. I tak šla váha krásně dolů a na začátku února jsem měla už jen 55,8 kg. Únor byl super, počasí se umoudřilo a sníh lehce roztál, tak hurá ven. Po dvouměsíční pauze jsem si rovnou naložila o pár km navíc. Nějakých 18 km už pro mě nebyl problém.

Březen byl pro mě zlomový. Dala jsem si svůj první závod v životě a ten odstartoval moji „běžeckou kariéru“. Byla to Kbelská 10. Můj cíl byl jasný, doběhnout do 50 minut. A povedlo se 49:48. To mě nakoplo. Řekla jsem si, že příště budu lepší a začala trošku trénovat. Ale předsevzetí mi vydrželo jen jeden trénink a konec. Bylo to otravné a bralo mi to chuť na běhání.

V březnu se moje kilometry pohybovaly mezi 15–23 km a váha mezi 54–56 kg. Už začala jít lehce nahoru. V dubnu jsem se zúčastnila třech závodů. První byl Hervis půlmaraton, který jsem chtěla doběhnout do 1:50, ale to se mi o minutu a půl nepovedlo a já to tehdy strašně obrečela a řekla si, že už konečně musím na sobě začít makat. Bohužel mé nadšení opět za pár dní vyprchalo, tréninky byly ty tam a já se opět vrátila ke stylu běhu „lážo plážo“.

O dva týdny později se konal další, Pardubický půlmaraton. Tam se mi zadařilo, zlepšení o úžasných 9 minut. S časem 1:42:33 jsem byla maximálně spokojená a šťastná. Nadšení mi vydrželo ještě několik dní, a tak jsem si za tři dny (v úterý) plná nadšení a odhodlání dala 27,5 km. Domů jsem ale doběhla totálně vyřízená a nohama o zem spíš už jen šoupala. Ale co tě nezabije, to tě posílí že? Nezabilo, posílilo!

Další můj běh byl až v sobotu, kdy se konala desítka Kbely-Brandýs. Čas sice krásný, 46:51, ale 1,5 km před cílem mě přeběhla lepší běžkyně a tím mě připravila o třetí místo. To mě fakt vzalo! Špatná jsem z toho byla celý den a i ten následující.

Rozhodně to tak nenechám, říkám si. Chce to prostě víc trénovat! Vybrala jsem si běhat menší kopce. Je to záhul, ale když už nemůžu, vzpomenu si na tento špatný zážitek a to mi dodá sílu.

To, že za další dva týdny poběžím maraton, mě ani ve snu nenapadlo. V plánu jsem ho sice měla, ale až příští rok.

Šest dní před tím VW Prague Maratonem se mě večer přítel zeptal, zda ho poběžím. „Jsi se snad úplně zbláznil,“ říkám mu. „Na to nejsem připravená! Nejvíc v kuse jsem uběhla jen 27,5 km, tak přece nemůžu běžet maraton! To je hazard se zdravím! Ale jeho přemlouvání o tom, jak jsem dobrá, že mám na běhání talent a zvládnu to, mě nahlodalo a opravdu jsem o tom začala vážně uvažovat. Zabrousila jsem na běžecké stránky (behej.com) a hodila dotaz, co si o tom kdo myslí. Odpovědi byly jasné. Jdi do toho, zkus to! Váhala jsem ještě dva dny, ale nakonec v pátek se rozhodla a zajela do Expa přihlásit se. „No nejsem já tak trošku magor?“ říkám si v duchu. „Bez absolutní přípravy si dát maraton?!? Ale co, časový limit je 7 hodin, když nebudu moct, dojdu to!“ A s tím jsem do toho šla.

Nastal den D. Stojím nervózní ve svém koridoru a čekám na start. Výstřel neslyším, ale dav se už rozbíhá. Při průběhu startem naplno vnímám skladbu Vltava, kterou nám na housle hráli živě. Běžím Pařížskou ulicí a hudba se mi pomalu vzdaluje. Místo ní nastupuje jiná hudba, je to dupot ostatních běžců a úžasná podpora fanoušků všude kolem.

Běžím dál a snažím se hodně krotit své tempo, abych to hned na začátku nepřepálila. Běželo se mi krásně. Ovšem od 27. km krize. Na 30. km jsem už volala příteli, aby mě nějak podpořil.

Na 36. km mu volám znova, tentokrát s pláčem, že mě bolí ledviny a brní ruce. Kilometry ubíhaly neskutečně pomalu a já byla už zoufalá. Na 40. km na mě čekal na mostě. Zvládla jsem pouze jednou mávnout a opět jsem se plně soustředila na silnici. Když probíhám Pařížskou, už vím, že jsem to zvládla, a v dálce vyhlížím cíl.

Dobíhám k modrému koberečku a mám neskutečnou radost, že mi chybí jen pár metrů do cíle. Neskutečný pocit štěstí a dojetí. Usmívám se a přes slzy v očích ani pomalu nevidím na cestu.

Mám to za sebou! Čas 4:07:51. Jsem spokojená. Vyčerpáním si sedám na zem a chytám křeče do lýtek, pláču, brní mi ruce i pusa a dokonce v jednu chvíli nemohu dýchat. Přítel se ale o mě postaral, a tak mě to během deseti minut přešlo.

Hrdá na svůj úspěch odcházím směr stánek s rytím na medaile a poté rovnou k autu. Domů jsem dorazila totálně vyčerpaná fyzicky i psychicky, ale ten pocit při průběhu cílem za to prostě stojí.

Už teď se těším na příští rok a doufám, že si čas vylepším třeba i o 20 minut.