Poslední takový případ nastal v malém středočeském městě Žebrák, kde se léta běhá tradiční pětadvacítka. I letos to všem nandali borci tmavé pleti, jejichž jména však nenajdete ve výsledcích renomovaných závodů. Reakce předních domácích závodníků, zejména mužů – raději se na start ani nepostavili.

Někdo vyzývá pořadatele k přesměrování penězovodů směrem k motivaci českých běžců. Jiný by nechal vše na libovůli pořadatelů, protože přece utrácejí vlastní peníze, respektive peníze od sponzorů, které k podpoře závodu získali. Střední názor by pak rozdělil peníze na přilákání kvality ze zahraničí i z domova.

„Chci dělat závody s patřičnou kvalitou. Jinak nedostanu podporu od města, nezaujmu novináře a tím ani sponzory. A když tu kvalitu prokazatelně český běžec nemá, kde ji mám brát?“ říká Jan Rýdlo, který se snaží hájit tradici Českého běžeckého poháru, jehož je závod v Žebráku součástí. Přitom zatímco ze Žebráku si vítězové odvážejí odměny, za umístění v poháru nedostanou kromě pocty nic. Zato černé expresy dostávají často i startovné.

„Loni v Nasavrkách jsem nezaplatil nikoho z ciziny a co se stalo? Stejně nikdo z domácí špičky nepřijel. Raději nechali ležet osm tisíc korun na silnici,“ dodává s povzdechem. „Naši běžci se přímým soubojům vyhýbají. To naprosto nechápu. Takový Kocourek nebo Tesáček nikdy neříkali "tam nejedeme, tam je někdo lepší“. Beru to jako neúctu běžců vůči pořadatelům, ale i divákům, mezi nimiž mohou zrovna být budoucí hvězdy. Jen si vezměte, jak mladí fandili Honzovi Kreisingerovi v Pardubicích, kde srdnatě bojoval s běžci tmavé pleti!"

Běžcům nyní až na výjimky chybí manažerské zázemí, neumí si vyjednat sponzory, kteří by jim umožnili trénovat a regenerovat profesionálně. Na dnešní byť jen evropskou špičku už není možné dělat běh po práci. Dřívější systém managementu skrz státem financované oddíly se víceméně rozpadl. Mezi těmi, které zbyly, se vede někdy až nechutná bitva plná závisti. Je v tom moc osobního, leckdy trenér na truc nepošle svěřence na závod, za kterým stojí konkurent, říkají – bohužel mimo záznam – někteří pozorovatelé.

Pravda je, že se už ani na vrcholných domácích kláních nesetkáme vždy povinně s těmi nejlepšími. Například Jan Kreisinger loni vynechal mistrovské Běchovice, aby dal přednost menšímu závodu v Německu, leč s lepší účastí co do dosažených časů. „Není to neúcta k Běchovicím, ale abych se posunul kupředu, musím běhat s někým lepším, a to nyní doma nemám,“ řekl tehdy závodník, kterého lze jen těžko vinit z arogance.

„V západní Evropě šlo před deseti lety téměř o invazi černých běžců. Ze zahraničních pramenů vím, že v současné době zde operuje až sto padesát afrických běžců, a to ještě v tomto počtu nejsou závodníci z Maroka, Alžírska a Tuniska, kteří závodí převážně ve Francii. Před ekonomickou krizí byly prý tyto počty až dvojnásobné,“ říká nestor českého běžeckého závodění a dlouholetý vydavatel populární termínovky závodů Ivo Domanský.

Upozorňuje tak na skutečnost, které se těžko vyhneme – po Evropě cestuje kvantum závodníků lepších, než nyní vidíme doma. Máme se před nimi uzavírat a hlavně – pomohlo by to posunout výkonnostně domácí naděje? Jejich úroveň je nejen o parník za evropskou špičkou, ale dokonce za i časy, kterých dosahovali čeští či českoslovenští vytrvalci let minulých.

„Je jistě zážitek, když mohu startovat v silně obsazeném závodě s mistry svého oboru a nejezdit je hledat někam po světě. "Pouták“ je však také zapotřebí na zazávodění si o lepší umístění. V současnosti je u nás tolik závodů, že si mohu soupeře téměř vybírat. Nehledě k tomu, že mohu kdykoli vycestovat na závody do zahraničí. Každý jsme jiný. Někdo potřebuje silné soupeře, jiný se zase cítí lépe mezi sobě rovnými," říká žijící legenda Vlastimil Zwiefelhofer.

Jiní lakonicky doplňují, že odsuzovat běžecké kočovníky z Afriky nebo východu znamená i odsuzovat ty české vytrvalce, kteří se hodně podobně vydávají za penězi na méně známé závody v západní Evropě.

„Ideální by bylo vyhodnotit zvlášť české a zahraniční borce, ale kde na to mají pořadatelé brát peníze? Po roce 1990 byli v podobné situaci Rakušané, kam začali jezdit kvalitnější běžci z Československa, Maďarska a Polska a po otevření hranic v roce 1992 především vynikající vytrvalci z tehdejšího SSSR. Nějakou dobu to fungovalo tak, že dávali zvlášť peníze domácím a zahraničním, pak je to přestalo bavit,“ říká Domanský.

Běžecká veřejnost by si rovněž měla uvědomit, že ne každý závod má stejnou filozofii. Zcela jednoznačně se k otázce peněz pro cizozemce staví Radovan Šabata, šéf týmu zajišťujícího Počerady – Louny, pěkný závod na severu Čech, jehož se tradičně účastní i handicapovaní sportovci.

„Mnoho sponzorů se dívá na náš závod trošku jinýma očima. Je tam potlačena snaha co možná největšího sportovního výkonu a je vyzdvihována ta druhá stránka sportu, jako součást životního stylu, integrace a přátelství,“ říká Šabata a dodává: „Ale co diváku dá, když kolem něj proběhne pět černých závodníků a pak čeká dlouhé minuty na další pole závodníků? I my dostáváme mnoho nabídek ke startu u nás. Všem říkám, že je moc rádi u nás uvidíme, ale musejí přijet za své peníze a pak si případnou odměnu za kvalitní výkon vyběhat.“