Proč nejsme nejlepší?

Někteří lidé běhají zatraceně rychle a druzí zase vydrží běhat šílené vzdálenosti, které jen ujet na kole je problém. Takových mimořádných jedinců sice nebylo a není moc, ale jsou tu a zřejmě i budou. Jak je to možné? Odpovědí se zabývali odborníci z různých oborů, kteří zkoumali, měřili, počítali a také pitvali … ty nejlepší i ty normální a přinesli závěry poplatné době i vývoji poznání. Postupně byly vytvářeny ideální vzory a vhodné prototypy běžců pro dané disciplíny, ale i pro veškerá odvětví sportu, kterým by se měl adept, aspirující na post nejvyšší, podobat. Zkusme se tedy podívat na celou problematiku podrobněji.

Tak to, co je vidět na první pohled na každém z nás, tomu odborníci říkají anatomická stavba a zkoumají se antropometrické parametry – celková stavba těla, výška, tvar a poměr délky končetin, váha, osvalení, také stavba a poměry kostí, svalů, tuků a dalších proporcí. Zjištěné parametry se pak porovnávají s daným vzorem somatotypu běžce. Výsledkem je vhodnost, nebo nevhodnost  naší „figury“ pro běh a určení, kam by se teoreticky dala zařadit. Přehnaný optimismus, ale ani pesimismus, zde není na místě! Pokud nám například nebude stačit rám zrcadla či dveří, pak je možné změnit úhel pohledu a vybrat si jinou disciplínu a pořád máme šanci dosáhnout na  vrchol, protože to důležitější, co potřebujeme, není vidět!

To, co není vidět, tomu odborníci samozřejmě přikládají největší význam. Jsou to  fyziologické a funkční předpoklady – metabolismus, biochemické reakce, funkce a kapacita kardiovaskulárního systému, plicní a ventilační kapacita, VO2 max., koncentrace hemoglobinu, skladba svalů a svalových vláken a další a další parametry. Funkce  a rychlost nervosvalové reakce dává pak odpověď na pohybovou aktivitu i kreativitu (rychlost, tempo, vytrvalost).

To vše se dá zjistit, změřit, dopočítat a opět zařadit do vhodné, nebo nevhodné kategorie typů. Dobré je také vědět, že až 90% těchto parametrů je dáno geneticky!

Nyní je na místě otázka: „A co tedy mám dělat, když chci běhat, a to dobře?! Co mě limituje a determinuje v tom, abych byl nej …?“ To, co bohužel neovlivníme, je matka příroda, často macecha, která nám dává do genů vše „dobré“ po rodičích, prarodičích a všech prapředcích. Tady asi není také co řešit, realita bývá mnohdy nelichotivá, ale … pokud jsme začali běhat mladí, máme obrovskou možnost leccos změnit. Také pohled náš i okolí na některé nedostatky v tomto věku je poměrně optimistický, vždyť se z toho dá vyrůst. Ale každý máme bohužel nějaký strop daný „svým genotypem“. Také obdobná situace nastává u běžců, kteří již dospěli, a něco jim chybí. Vrhnou se do běhání, kde nechybí snaha, tvrdý trénink, vůle a ono to moc nejde. Tak někde zde jsou pak hranice kategorií rekreačních, kondičních, výkonnostních, vrcholových a výjimečných běžců.

Co dodat? Prďola, který má běžecké predispozice, bude pořád lepší, i když tomu běhu moc nedá, než ten, kterému příroda nenadělila. To je sice fakt, ale trochu optimismu nám určitě dodá známý a stále platný axiom – existuje tolik výjimek, které se vymykají všem doposud uznávaným standardům a vzorům, aby opět posunuly hranice jejich platnosti. No a nemusíme chodit moc daleko pro příklad, takovou výjimkou, i když ne zrovna běžeckou,  je určitě všem dobře známý borec světové extratřídy, skokan, maličký Švéd Holm. Naprosto nevhodný, téměř nikam nezařaditelný somatotyp, a jak to umí! Tam, kam skáče, člověk ani nedosáhne…

Závěrem, článek považuji za takový úvod k tématu/-ům, která bych raději přenechal povolaným – vždyť není od věci vědět a znát, jaké jsou optimální anatomické parametry běžců, a jaké máme, či nemáme fyziologické predispozice k tomu našemu běhu. Touto formou nepřímo oslovuji Aleše, Vládi, Vojty a jiné odborníky a profíky, aby nám řekli víc.

Ať vám to běhá, jako kdybych nic neřekl. Všechny zdravím!