Možno by bolo dobré porovnať tento článok s článkom z 10.12. od p. Korbela. Zdá sa mi, že údaje o zaťažení pohybového aparátu pri týchto dvoch technikách sú v týchto dvoch člákoch diametrálne odlišné. Alebo je to ešte o trochu inak? Možno by bolo dobré tieto dva články aj kriticky porovnať, prípadne vysvetliť, prečo sa tam tak odlišné výsledky objavujú. Inak, tento článok hodnotím veľmi dobre – je pre rekreačných bežcov veľmi dôležitý.

Vydání článku mě potěšilo. Navíc Aleš Tvrzník, aniž by o tom věděl, byl tak trochu mým učitelem běhu (knížka Běhání).
Přesto bych si dovolil s některými fakty a závěry článku nesouhlasit.
Především mám za to, že experiment, který měl poskytnout nezbytná čísla, nebyl naplánován zcela korektně vzhledem k účelu, totiž aby se dala čísla vyhodnotit a interpretovat.
Pokud po sobě bezprostředně následuje došlap jednou nohou na patu a druhou nohou na špičku, dochází zde k jevu, ke kterému běžně při běhu nedojde: vzhledem k tomu, že noha, která našlapuje na špičku, je fyziologicky o nějaký ten centimetr delší, nastane prvý kontakt této nohy s podložkou o něco dříve, čili zkrátí se letová fáze po odrazu nohy, která došlápla přes patu. Navíc fyziologicky delší končetina předpokládá zvýšení střední polohy těžiště o tutéž délku. Tomu logicky odpovídá vyšší zatížení nohy došlapující na špičku při odrazu. Vzhledem k mnohem větší energii tlumené a vydané během došlapu na špičku druhou nohou pak následuje podstatně delší letová fáze (taky tedy postupné zvýšení těžiště o mnohem větší hodnotu než během předchozí letové fáze). Z uvedeného experimentu nelze přímo vyčíst, jak dlouho trvala letová fáze po odrazu ze špičky, lze ji jen odhadovat na asi 400 ms, což je docela dost. Zdá se dokonce, že dvojice kroků se podle uvedených dat nemůže vůbec periodicky opakovat, že tedy pravděpodobně prvému došlapu přes patu nepředcházel odraz ze špičky druhé nohy, ale asi jen přes patu, navíc je otázka, zda předchozí krok byl ve stejné výšce podkladu.
Výše uvedená pochybnost ale nemůže vyvrátit skutečnost, že silové působení během došlapu přes špičku je větší, a to zejména proto, že k pohlcení a předání energie dochází v kratším čase. Obvykle. Zatímco časový průběh silového působení při došlapu přes patu bude ve většině případů téměř stejný, časový průběh došlapu přes špičku se může lišit podle toho, jak moc dojde ke zhoupnutí v patě a zda se pata dotkne podkladu. Jinými slovy, došlap přes špičku dává běžci širokou škálu možností, jak silové působení rozprostřít do času.
V článku uvedené maximální síly nejsou síly působící na náš pohybový aparát, ale jsou to síly mezi podrážkou obuvi a podkladem. Pokud podrážka tlumí, jsou veškeré síly působící na pohybový aparát ve skutečnosti menší.
Další otázkou je, zda 1,5násobné zvýšení silového působení na povrch chodidla je nutno brát jako negativní jev. Pokud je na to soustava ovlivňující chování chodidla připravena, tedy např. lýtkový sval dostatečně silný, nemusí to nutně znamenat problém. Experiment nepodává data o silovém působení v dalších částech pohybového aparátu. Přitom je známo, že při dopadu přes špičku se utlumí téměř vše, zatímco při dopadu přes patu pocítí náraz koleno (viz zmínka v článku o úloze mírně pokrčeného kolene), kyčel i páteř.
Na straně druhé by stálo za zkoumání to, zda prodlužování doby došlapu, i když zmenšuje vertikální silové působení na chodilo, nemá jiné negativní efekty. Prodloužení doby došlapu při zachování rychlosti znamená totiž zkrácení doby letové fáze. Ale během této letové fáze musí chodidlo dotýkající se podložky akcelerovat z nulové horizontální rychlosti na několikanásobek horizontální rychlosti těžiště těla, aby těžiště těla „dohnalo“. Toto zrychlení vyvíjí značné silové působení na páce nohy, a tak si dovedeme představit silové zatížení na kratší straně páky – v kyčelním kloubu.
Pozorováním závodníků – běžců jsem zjistil, že běžci, kteří na dlouhých tratích došlapovali více přes paty, si sice málokdy stěžovali na bolesti v chodidle (nanejvýš právě paty a achilovky), ale pokud toho naběhali víc, tak určitě mnohdy laborovali s kolenem nebo s kyčlí, někdy do té míry, že to znamenalo definitivní stop běhání. Ale důsledky přetěžování lýtek a achilovek tu byly také uváděny.
Svaťa Sedláček

Vy mě s těma patama a špičkama nedáte pokoj Včera to nebyl ani tak běh, jako „laborování“ a zkoušení běhat chvilku po špičkách, chvilku po patách, chvilku to bylo tak něco mezi tím, ale vypadá to, že to po špičkách je fakt rychlejší, jedinou nevýhodu to má v tom, že nevím, jak si člověk musí na tento nový styl zvykat, protože dneska mě bolí lýtka jako blázen
Měl bych akorát dva dotazy. Jednak mě není vůbec jasný ten závěr (jak už tady někdo uvedl), protože výsledky obou článků jsou diametrálně jiné. Vladimír Korbel uvádí ve své článku, že běh po špičkách je daleko šetrnější k pohybovému aparátu, že běh po patách rozhodně více zatěžuje klouby atd a v tomto článku je uvedený pravý opak, z toho jsem opravdu zmatenej.
Ještě by mě zajímalo co si myslíte o běhu po špičkách z hlediska „pohodlí“ nebo nevím jak to nazvat. Ale prostě mě přijde, že třeba uběhnout desítku po špičkách je dobrý, možná aji rychlejší, ale myslíte že z hlediska pohodlí a tak vůbec dobrý nápad běžet třeba půlmaraton touto technikou?? Že to nepřinese víc škody než užitku? (myslím z hlediska toho, že mě tato technika přijde náročnější a namáhavější, ale asi když tak člověk běhá nějakou dobu, tak mu to možná tak ani nepřijde a má to svoje výhody)

>> running-observer, 5. 1. 2008 18:44:38

Ahoj Sváťo,
předně díky za takto obsáhlý a velmi fundovaný komentář. Podle mého názoru mohou takovéto diskuse skutečně celou problematiku posunout dál, o což nám společně určitě jde, ale na druhou stranu odpovědět na všechny Tvoje argumenty bohužel přesahuje rámec této formy komunikace. V úvodu bych rád poznamenal, že v tomto případě skutečně nejde o závěry vědeckého výzkumy, nýbrž o experiment, jehož prvořadým cílem bylo jasně a přehledně přispět do diskuse na toto téma, kde poslední dobou zaznívají rozporuplné argumenty a logicky tak vedou k určitému názorovému „chaosu“ některých čtenářů. Na druhou stranu chci ale říci, že závěry tohoto experimentu korespondují jak s mými dalšími měřeními, tak i s výsledky renomovaných biomechanických laboratoří z jiných zemí. Můžu Tě ubezpečit, že v opačném případě bych určitě výsledky pouhého experimentu „ven nepustil“. Máš pravdu, že parametrů, které mohou ovlivnit výsledky měření, je celá řada a ani kombinace obou technik oporové fáze v rámci jednoho přeběhu není optimální. Tvoje argumenty jsou jistě zajímavé, ale z pohledu dosažených výsledků a závěrů zásadní význam nemají. Vedle biomechanického provedení oporové fáze hraje samozřejmě důležitou roli i nestejná aktivace různých svalových skupin, a tudíž diskutabilních věcí je skutečně mnoho, tak třeba někdy osobně….
Aleš Tvrzník

>> Kodlov, 6. 1. 2008 10:59:43

Ahoj,
ano je pravda, že to asi tak vyznělo, že se s prvním článkem Vladimíra Korbela v těchto otázkách názorově rozcházíme. Tuším ale, že on v těch dalších pokračováních upřesnil, že v prvním článku měl v souvislosti s chybnou technikou při běhu po patách na mysli vrcholové závodníky. V čemž už se shodujeme.
Běh přes špičky na desítce, popř. i půlmaratonu bych doporučil jen v případě dobré kondice příslušných svalů a šlach (lýtka a achilovka), odpovídajícího strečinku a regenerace. V žádném případě bych tedy tuto techniku nedoporučil začátečníkovi nebo příležitostnému joggerovi, pro kterého by to nebylo moc „pohodlné“ jak při běhu, tak i druhý den po něm.
Aleš Tvrzník 

>> Aleš, 7. 1. 2008 14:53:17

Ahoj Aleši, těším se, doufám, že si pro prodebatování najdeme vhodnou příležitost.

Pokud to vezmu za sebe, tak pro obecnou vytrvalost jdu přes paty, ale jakmile zrychlím, tak se mi nohy samy přehodí na špičky.
A to jsou moje rychlosti zááávratné, úplně automaticky jsem šel přes špičky při prvním pokusu o „intervalový“ tréning – 100m úseky orientačně za 25–28s, přes paty by to snad ani nešlo. OV běhám těsně pod 6 min/km, volně, přes paty, to by zase nešlo přes špičky. To jen pro upřesnění mých rychlostí.


Že by rozumný kompromis? 

>> dan67, 10. 1. 2008 20:58:47

Je to tak. Na rychlost se musí přes špičky (přes paty by to ani nešlo – šlo by to, ale závodník by ztratil dost času, jelikož přes paty je běh pomalejší) a na vytrvalost přes paty. Vytrvalci by to zase přes špičky nevydrželi. Je to náročné a namáhavé, což sprintéři do 1 minuty musí vydržet, pokud chtějí uspět.
Myslím si, že to je jednoznačné bez jakýchkoliv dlouhých teorií. Vycházím z dlouleté běžecké praxe.
Nikolaos Tsametis, Ostrava.

Jelikož mezi běžci stále neutichají diskuse a polemiky o technice došlapu, rozhodl jsem se opětovně k těmto otázkám „rozložit na stůl“ některá fakta. Tentokráte se jedná o výsledky konkrétních biomechanických měření naší laboratoře.

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že se tu složitou, drahou a stejně ne úplně průkaznou teorií ověřuje něco, co je jasné každému začátečníkovi, resp. to vychází z naší anatomie. Vytrvalostní běhy se dají smysluplně běhat zásadně jen přes paty. Naproti tomu rychlost, sprint zase jen přes špičky. Zkusil jsem si to kdysi samozřejmě taky naopak…a právě proto nechápu, jak vůbec někdo může o tomhle teoretizovat :)

>> Messtor, 08. 06. 2011 10:31:05

vytrvalostni behy smysluplne jen pres paty ?

cez paty sa da behat, da sa to len ked predslapujes – everstriding, co vobec nie je zmysluplne naopak je to vcelku nezmyselne zaradovat do behu brzdiaci prvok = zapriet pred sebou patou do cesty aby ma kazdy krok spomalil.

Ked chces behat zmysluplne tak nerobis nic spomalujuce, takze pekne zmysluplne dosliapnes pod seba (nie pred seba) co sa neda cez patu

Ked si sam na sebe experimentoval tak si zrejme vychadzal z predpokaldu ze sprint sa bezi rychlo – tak si bezal bez brzdenia a z predpokladu ze dlhy beh sa bezi pomaly a tak si si kazdym krokom pribrzdoval predslapnutim a zapretim do cesty cez patu.

Ono stačí vyzkoušet, již několikrát zmiňovaný, běh na místě. Při došlapu po špičkách jako by tělo mělo tendenci běžet dopředu, zatímco při došlapu výrazně na patu je snaha o couvání.

A jak píše autor článku, záleží pak také na jedinci jaký má styl, ambice a jak je trénovaný.