Když jsem se na podzim roku 2000 vracel po dvouleté přestávce k závodění, věděl jsem, že budu mít podstatně horší podmínky k tréninku, než když jsem studoval či pracoval na úvazek 0,6. Tenkrát jsem si řekl, že musím maximálně zefektivnit vše, co dělám. Bylo jasné, že takové srandy, jako bylo 15 tréninkových jednotek během 6 dní, kdy jsem naběhal 251km a z toho 232km  v průměru 3:37 min/km, jsou nenávratně pryč.

Zajímavé je, že i přes takový čistě maratonský trénink jsem byl schopný běžet 5km za 14:19 min, ale maraton jen 2:18:10 hod. Důvodem je nejen to, že do maratonce musí člověk dozrát, ale i můj somatický typ. Vysoká postava vážící 73 kg mě nutí běhat silově. Když se k tomu přidá chyba, kterou jsem v devadesátých letech dělal (a v únavě nebo v obdobích bez formy někdy dělám i dnes) – předkračování před těžnici - výsledkem byly usilovné a udřené výkony. Zde je několik výroků mých trenérů a jednoho novináře: "Běžíš, jako bys řídil kamion… Jsi jako běsná sviňa… Ty před sebou tlačíš káru, nebo co?…“

Když jsem si tohle vše v hlavě přehrál, oblíkl jsem se a vyběhl na trénink. Řídil jsem kamion. Doběhl jsem, vzal video a našel záběry svého běhu z boku. Zastavoval ho a pouštěl, zastavoval a pouštěl. Pak mi to došlo. Nemůžu vytvořit správný běžecký luk, když  dopad je před těžnicí a já dřu na to, abych  těžiště dostal za oporu. Pak celkem logicky vystrčím zadek, abych těžiště snížil. To kompenzuji předklonem a už vypadám, jako když tlačím  káru. Přitom se snažím posunout  těžiště tam, kam ho potřebuji – tedy před odrazovou nohu. Pak se snažím těžiště jakoby obejít a přesunout část hmotnosti před něj. Výsledkem je obrovská rotace ramen – řídím kamion.

Zvedl jsem se ze židle, převlékl a šel znovu běhat. Dělal jsem extrémně krátké krůčky a snažil se o co největší frekvenci kroku. Zpočátku to bylo nepřirozené, ale časem jsem se novému pohybu přizpůsobil a začal se při běhu cítit lépe. Ani dnes neběhám úhledně, ale můj vnitřní pocit již bývá přirozenější a lehčí.

Časem jsem došel k závěru, že jediným východiskem, jak skloubit vrcholový trénink s pracovní zátěží, je pohyblivý tréninkový plán, který postupuje od kvantity ke kvalitě a ctí základní zásady pro trénink. To, že jste k tomu schopni použít svoji intuici, je nadstavba a další zefektivnění tréninkového úsilí – ale to vyžaduje určité životní postoje a pravdy.

Závodění je třešnička na dortu. Alespoň pro mě. Vím ale, že abych z něj měl opravdu radost, nesmím lpět na výsledku. Lpění na čemkoliv je podle buddhistických textů jedna z nectností – neboli činí nás nešťastnými. V tom je obrovská pravda, kterou jsem si několikrát ověřil. Život je hra a závodění dvojnásob. Bojujte, makejte, nedejte nikomu nic zadarmo. Když vyhrajete, užijte si to. Když prohrajete, užijte si to taky.

Nastupujte do důležitých závodů odpočatí, 3–4 dny před startem protočte nožky – stačí třeba jen 10×200 m s mk 100–200m běhané frekvenčně. Asi v tempu 5km, ale ani to moc neměřte, dejte na vlastní pocit. Poklusávejte, rovinkujte a den před závodem vložte jeden úsek, který je o třídu pomalejší než závod. Například před závodem na 10km proběhněte 2–3km v tempu půlmaratónu. Dobře se na  úsek rozcvičte a po něm krátce vyklusejte.

Před závodem se opět dobře rozcvičte, rozběhejte se rovinkami. Během rozcvičení se soustřeďte na své nitro, představujte si, jak poběžíte, myslete na taktiku. Pokud chcete zkusit běžet začátek zadrženě (což bych Vám doporučoval), představujte si, jak běžíte víc vzadu než normálně a jak postupně pomalinku přidáváte na úsilí a předbíháte své soupeře.

Vlastní závod je zkouška naší odolnosti, vůle, taktiky i schopnosti prodat vše, co v nás je. S uměním prodat vše se člověk asi musí narodit. Prostě někdo to umí přirozeně a někdo se to nikdy nenaučí – to je moje zkušenost. My ale nelpíme na výkonech, proto nás to netrápí. Pouze se o to budeme pořád a pořád pokoušet, tedy hrát si a hrát si.

Běhejte, závoďte, protože to máte rádi. Kdyby se z toho vytratila radost, dejte se zkrátka v životě jiným směrem.