Když jsem před 19 měsíci doběhl maraton v Římě po neúspěšném pokusu o limit na OH v čase 2:19:01, byl to pro mě jen další výkon pod 2:20. Dokázal jsem sice užívat atmosféru závodu a vše fascinující okolo sebe, ale výkon byl pro mě na prvním místě – přes to zkrátka nejel vlak. Od té doby jsem prošel dlouhou cestu, z hlediska sportovce trnitou, na jejímž konci je frankfurtský maraton a pod jménem Pavel Novák se již skrývá jiný druh sportovce.

Vše začalo nerozpoznanou mononukleózou, následovaly špatné výsledky, dlouhodobě oslabená imunita, nemožnost vrcholového tréninku. Když jsem se v srpnu letošního roku začal cítit lépe, byl jsem připraven podstoupit tvrdou přípravu směrem k podzimnímu maratonu. Přípravu, na jejímž konci bude výkon, na který jsem byl zvyklý, a vše zpočátku nevypadalo vůbec špatně.

Po bezproblémovém objemu v nízkých intenzitách jsem začal stavět pilíře budoucí formy. Jenže rychlé úseky, stupňované tempové běhy a podobně jsou vlastně útok na imunitu a můj domeček z karet se zhroutil. Jeden kvalitní trénink znamenal 3–4 dny různých obtíží. Když to bylo jen pálení v krku, mohl jsem si gratulovat. Začal jsem ubírat objem i intenzity, jinak to prostě nešlo, ale protože jsem byl pevně rozhodnut maraton na podzim běžet, začalo hledání jiných cílů.

Rozhodl jsem se, že se připravím podle toho, jak se budu cítit, vložím do toho všechnu svoji zkušenost, aby byl výsledek co nejlepší, a pojedu si do Frankfurtu užít závod. Radost z účasti na takové akci se pro mě stala tou hlavní myšlenkou.

Do Frankfurtu jsme s Leošem Pelouchem a Honzou Žandou přijeli v sobotu odpoledne, ubytovali jsme se, najedli a k večeru se šli krátce rozcvičit. Nálada byla skvělá, ostatně jako vždy. Dělali jsme si srandu jeden z druhého, ale zároveň spřádali taktiku na druhý den. Leoš měl velmi malé možnosti k tréninku, z 60–100 km týdně se nedá očekávat lepší výkon, ale chtěl jsem po něm, aby se snažil běžet ideálně.

Už několikrát prokázal, že cit pro tempo má, při svých nejlepších výkonech okolo 2:25 dokázal běžet oba půlmaratony vyrovnaně, někdy dokonce druhou půlku rychleji. Věděli jsme z toho, co se podařilo odtrénovat, že v závěru bude zpomalovat. Šlo tedy o to, o jaké zpomalení půjde. Honza si po naší tříměsíční spolupráci přijel pro čas pod tři hodiny, což jsem považoval za velmi reálné.

Hotel jsme měli 300 metrů od startu, což nám velmi usnadnilo všechny předstartovní procedury. Po krátkém rozcvičení jsme se odebrali na pokoj, převlíkli se do závodního dresu, navěsili na sebe všechny potřebné doplňky, navlíkli na sebe stará trika, která nás měla udržet do startu v potřebné teplotě, a doklusali na start deset minut před výstřelem. Start byl u Festhalle, kde byla den před tím Nudelparty, neopominutelné Marathon Expo a kde byl zároveň i doběh. Všechno důležité dění se tedy odehrávalo na jednom místě, což považuji za velmi dobrý organizátorský tah. Prvních 11 km a posledních 7 km trati dokázali organizátoři natočit v přilehlých ulicích, čímž výrazně napomohli perfektní divácké kulise.

Stojíme na startu, už jsme se pro povzbuzení poplácali, řekli si makej a každý už zůstal sám se svými myšlenkami. Konečně startovní výstřel a celý dav se hnul kupředu. Lavina černých běžců okamžitě spustila svůj koncert a začala se vzdalovat. Já jsem si celou první rovinku opakoval, s čím jsem sem přijel. Užij si to a předveď to nejlepší, co bude v tuto chvíli možné.

To je osvobozující postoj, žádný boj o vteřinky, prostě jenom běh na pocit, rychlost běhu není rozhodující. Leoš se drží po mém boku, tak ještě prohodíme pár slov. Vidím na něm, že má podobně pozitivní pocity jako já. Třetí kilometr jsme měli za 10:14, Leoš se na mě usmál a pronesl: “Je na čase se poroučet dozadu.“ Pobavilo mě to. Odpověděl jsem mu jen, ať maká a zůstal jsem „sám“.

Do dvanáctého kilometru jsem šel úplnou pohodu (10 km bylo za 34:18), potom se najednou přiřítila zezadu skupina s šesti černými běžkyněmi a několika pace makery. Úplně mě to překvapilo, před 3–4 km bylo za mnou bylo jen několik samostatně běžících maratonců a teď tohle. „Tak s vámi se svezu,“ pomyslel jsem si a přijal jejich tempo. Další kilometr byl za 3:19 min. Proběhlo mi hlavou, že kdybych chtěl ty holky zadřít, tak to udělám přesně takhle. Ony musely na začátku běžet po 3:30 a teď je dusí na 3:20.

Metu 15. km jsme proběhli za 51:14, takže díky této skupince jsem si dal alespoň jednu pětku pod 17 minut. Rychlost běhu se ustálila a 20. km jsme proběhli za 1:08:18, půlmaraton pak za 1:12:03. Stále jsem se cítil v pohodě, i když jsem věděl, že vzhledem k nedostatečné vytrvalosti to nemusí nic znamenat. Teď už se skupinka velmi ztenčila, rychlostní vložce na třetí pětce podlehly hned čtyři běžkyně, tempo běhu však povážlivě klesá. Na 24. km zjišťuje jeden pace maker, že jeho běžkyně je někde vzadu v nedohlednu, otáčí se a běží jí naproti. Špatná práce. 26. km je první přes 3:30 a tempo dále klesá, proto se rozhoduji na 29. km, že dále již poběžím sám, vyrážím vpřed a vracím tempo běhu zpátky pod 3:30 min/km. Třicátý kilometr probíhám za 1:42:58 hod.

Začínám už počítat každý kilometr, únava se stupňuje a okolo 35. km (2:00:11) již mám pocit, že jdu maximum, stále však běžím těsně pod 3:30 min/km, což mě trochu překvapuje. Okolo 37. km se začíná projevovat nedostatečná tempová připravenost a tempo začíná klesat. Metou 40. km probíhám za 2:17:53, hlavou mi probleskne, že je to můj třetí nejlepší maratonský výkon a že i čtvrtou desítku jsem běžel pod 35 minut. Únava je už opravdu velká, cítím se úplně vycucle, ale soustředím se na frekvenci kroku.

Konečně poslední zatáčka vlevo a vbíhám do Festhalle, kde je cílová rovinka. Vychutnávám si doběh, fandění diváků, atmosféru. Mám radost z výkonu 2:25:33 i způsobu, jakým jsem běžel.

Před dvěma měsíci bych byl z takového výkonu zklamán, dnes mám velkou radost. Překonal jsem maraton v nejlepším výsledku, jaký jsem mohl ze sebe dnes vydolovat. Prakticky po celé délce tratě bylo velké množství fandících diváků a teď tu stojím, čekám na první ženu, abych jí potleskem vzdal hold a uvědomuji si, že je to letos nejlepší český výkon.

V tomto desetiletí jsme s Honzou Bláhou, Róbertem Štefkem a Pavlem Faschingbauerem vždy drželi české maximum alespoň pod hranicí 2:20. Letos to asi nevyjde. Sahám dále do paměti a vzpomínám, že když jsem v roce 1995 poprvé zaběhl pod 2:20 (2:19:35), znamenalo to páté nebo šesté místo v tabulkách. Kam až český maraton a vůbec vytrvalostní běh musí spadnout?

Čekám na Leoše. I on dobíhá s radostí a je na něm vidět, že se popral s maratonskou vzdáleností se ctí. Posledních 5 km mu už spadlo tempo běhu skoro ke 4 min/km, dalo se to čekat, ale i tak jsme doufali v o něco menší zpomalení.

Honza doběhl dvě minuty po tříhodinové hranici. Nadával si, že mu vypověděla hlava. Držel konstantní tempo okolo 4:12 min/km až na 35. km, potom začal zpomalovat a on se rozhodl, že to zabalí. Šel pěšky, ale pak se zase vyburcoval, rozběhl se a světe div se, vrátil se téměř na předchozí tempo, poslední kilometr byl za 4:12. Ovšem dvojka mezi 37–39. km za 11:30 je vševypovídající. I to je maraton!

Cestou na hotel si vyprávíme své zážitky a plánujeme další maratonský víkend. Každý má své cíle, já taky – nové a pohodové.

VÝSLEDKY ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH ZÁVODNÍKŮ VE FRANKFURTU

LETOŠNÍ NEJLEPŠÍ ČESKÉ ČASY NA MARATON (MUŽI)

LETOŠNÍ NEJLEPŠÍ ČESKÉ ČASY NA MARATON (ŽENY)

LETOŠNÍ NEJLEPŠÍ SLOVENSKÉ ČASY NA MARATON (MUŽI)

LETOŠNÍ NEJLEPŠÍ SLOVENSKÉ ČASY NA MARATON (ŽENY)