Z hlediska sportovních maratonských výsledků byl pro mě nejlepší rok 2001. Myslím si, že je docela zajímavé, proč tomu tak bylo. Větší roli, než vlastní trénink, sehrála změna, která se udála uvnitř mého já. Byl to začátek, který, doufám, bude mít pokračování až do mé smrti. Pokud se vám, milí běžci, bude zdát, že jsem k sobě příliš tvrdý, vězte, že to píšu s laskavostí a chápajícím úsměvem vůči sobě.

Maratonu jsem se věnoval naplno 18 let, dosáhl jsem různých výsledků. Každý výsledek byl dosažen jiným způsobem, protože jako pozorovatel sám sebe musím říct, že těch 18 let jsem prošel několika druhy tréninků, myšlení a fázemi vývoje, že by to dalo na knihu. Nelze vše popsat pár řádky, ale zkusím to napsat tak, abyste pochopili.

Začínal jsem jako orientační běžec a do svých 21 let jsem moc netrénoval, běhal a bloudil jsem si v lese a končil jsem jako junior někde okolo desátého místa v republice. To už jsem měl pěkných pár let v hledáčku maraton. Tahle trať mě prostě přitahovala. Nevím, proč tomu tak bylo, ale každý z ní měl strach. A já si chtěl dokázat, že to zvládnu. Myslím, že někde uvnitř jsem si chtěl zvednout sebevědomí.

A právě nízké sebevědomí ve sportu mě provázelo v první fázi mé maratonské cesty. Můj první trenér, dnešní primátor Jihlavy, Jarda Vymazal byl velmi rozumný. Kvantita a kvality byly velmi dobře vyvážené a z prvního maratonu za 2:43:59 (Strahov 1991) jsme můj osobní rekord za dva a půl roku vylepšili až k času 2:23:16 (Vídeň 1993).

Ročně jsem tehdy naběhal bez problémů už 8500 kilometrů a týdně jsem míval dvě až tři kvality. Byl to způsob, jak dlouho vydržet se zdravím a kousek po kousku se zlepšovat. Byla to moje cesta, mně ušitá na míru, to jsem ale tenkrát nevěděl. Moje sebedůvěra v nějaké lepší výkony byla nízká a i v této době jsem byl přesvědčen, že můj strop je někde okolo 2:22.

Uvědomoval jsem si, že nemám příliš talentu už pro svůj nevhodný somatotyp a výkon pod 2:20 bylo něco jako nesplnitelný sen. Jarda byl čím dál více zaměstnaný a já pořád více mimo Jihlavu, naše bydliště, a tak jsem poprosil pana Krejčího z Chotěboře, zda by mě trénoval. Vychoval Rudu Jůna s osobákem 2:16:34, a tak měl moji plnou důvěru.

Nastal čas „bestiálních tréninků“ v dobrém slova smyslu. Říkával: „Musíš trénovat, když chceš něco zaběhnout.“ A tak jsem dřel a dřel. Od úterka do neděle, někdy až 15 tréninkových jednotek za těchto šest dní a šel jsem z kvality do kvality. Postupně jsem se zlepšoval, začal si více věřit a v roce 1995 se mi podařilo stlačit osobáček pod onu hranici 2:20 (Košice 2:19:35) a pak ještě na 2:18:10 (Hamburk 1997). Vše jsem odběhal na multivitamínu a prakticky bez regenerace, cítil jsem se unavený a vyčerpaný. Byla to jen dřina a křeč – relativně kvalitní křeč, ale to nemění nic na podstatě věci. Chci tady zdůraznit, že křeč to byla čistě kvůli mému přístupu k celé záležitosti, nebyla to vina mého trenéra.

Opustil jsem tuto cestu a na jaře 1998 jsem nejdříve vybouchl ve Ferraře (2:25:25) a potom v Hamburku (2:29). Skončil jsem. Byl jsem na dně, znovu jsem nevěřil ve vlastní síly. I když jsem od sebe nečekal nijak zvláštní výkony, chtěl jsem si udržet nějaký standard, bylo to pro mě důležitější než vlastní sportování, jedinečná atmosféra velkých maratonů. Byl jsem, jako když na penězích závislý bohatý člověk zchudne. Fuj, když si na to vzpomenu a vžiju se do svých tehdejších pocitů, není mi dobře. Ano, opravdu, sport byl pro mě nástrojem na hledání „vyššího“ společenského postavení (?), uznání, zlepšení sebevědomí. Řekl bych, že to byl hlavní cíl uložený někde v podvědomí. Muselo to zkrachovat a je dobře, že se tak stalo.

Dva roky jsem se hledal, chvilku trochu trénoval, pak jsem zase nic nedělal. Hádalo se ve mně to malé děcko, které si dupe, že chce být v novinách, a opravdová láska ke sportu. Na jaře 2000 mě zlákal pražský maraton. Neměl jsem natrénováno prakticky nic, posledních pět kilometrů jsem se plazil přes 4min/km, a tak čas 2:27:57 nebyl vůbec špatný. Poprvé v životě mě porazila žena, ale já se cítil dobře, zvítězil sport. Tenkrát jsem si ten rozdíl ještě neuvědomoval.

Dozrával ve mně přirozenější vztah ke sportu, k okolí, ale i ke mně samému. Byl to zlom a zároveň nový začátek. V následujících sedmi letech od jara 2001 do jara 2008 jsem běžel deset maratonů, osm nejlepších výkonů s průměrem 2:18:38.

Na podzim 2000 jsem začal trénovat s myšlenkou, že se nic neděje. Budu si běhat podle svých možností, kvalitku půjdu, až to stihnu, ale pak do ní dám všechno. Naběhal jsem spoustu kilometrů, tempových běhů a výběhů do kopce a v březnu jsem se vydal před závěrečnou přípravou na Prahu a ještě nedoladěn na maraton do Ferrary.

Bylo mi úplně jedno, kolik poběžím. Chtěl jsem si ten závod užít, běžet na dobrý pocit a to se mi také povedlo. Rozběhl jsem to opatrně a pohodově, v duchu svého předsevzetí, a vůbec jsem nečekal, že poběžím tak „rychle“- 10 km za 33:11 a půlmaraton za 1:09:43. Jenže to nebylo všechno, postupně jsem zrychloval a 10 km mezi 25.-35. km stlačil pod 32 minut (31:54 min). Sice mi pak trochu došlo, ale výsledný čas 2:17:53 byl osobák!

Pokračoval jsem v tréninku, jen tak mimochodem si proběhl těžkých 15 kilometrů v Golčově Jeníkově za 47:20 a v květnu stál na startu maratonu v Praze. Stál jsem tam svobodný a lehký. Nic mě netížilo, protože můj vztah ke sportu nebyl v té době patologický a podle toho to i vypadalo. V teplém počasí a bez problémů jsem si doběhl opět pro osobák, tentokrát v čase 2:17:11. Nutno zde podotknout, že jsem ale mistrovství republiky nevyhrál. Honza Bláha zde běžel vynikající výkon – 2:15:54!!!

Mně to bylo ale jedno, cítil jsem pohodu, radost uvnitř a v budoucnu jsem pak stejnou pohodu cítil i po nezdařených výkonech (za což jsem považoval i časy okolo 2:18, protože to znamenalo nesplněné limity pro olympiádu, mistrovství světa nebo Evropy).

Zdálo by se, že je vše v pořádku, ale nebylo. Ještě jeden „blbej“ výkyv sebevědomí čekal na mě a hlavně na mé okolí. Tentokrát na druhou stranu a ještě dnes se v duchu za to omlouvám.

V roce 2004 jsem poprvé v životě uvěřil, že bych se mohl dostat na olympijské hry. Makal jsem a první pokus o limit se rozbil o velmi silný vítr v Bonnu (2:19:54). S pohodou v sobě jsem pokračoval dál a chtěl se o to pokusit v Praze. Tehdy jsem si vyjednával podmínky pro start na PIMu sám, ale za způsob, jakým jsem to udělal, se stydím ještě dnes. Měl jsem za to, že mi nedávají podmínky, jaké bych si zasloužil. Byla to pitomost. Arogance, s jakou jsem to prezentoval, nepatří nikam, natož do sportu, a rád vás ušetřím podrobností. Ještě že jsem dostal na frak, Róbert Štefko běžel fantasticky a doběhl celkově třetí v čase pod 2:13, Mulugeta Serbessa zde běžel životní výkon (už se k tomu nikdy nepřiblížil) a doběhl v rámci Mistrovství České republiky druhý za 2:18:01. Na mě tedy zbylo třetí místo (2:18:48).

Naštěstí jsem si to vše uvědomil a k tomu mi pomohl i Ivoš Piták, se kterým jsem tehdy konzultoval přípravu. Vyváženost a nadhled, který jsem si vybudoval ve vztahu ke svému sportovnímu výkonu, bylo potřeba se naučit i v životě, jako i spoustu dalších vlastností, které nás ve svém důsledku dělají šťastnými.

Naštěstí život nás odmění, když uděláme pokrok, anebo nám dá přes prsty, když něco děláme špatně. V březnu 2008 jsem naposledy běžel maraton pod 2:20 (Řím 2:19:01) a od té doby mi není dovoleno plnohodnotné přípravy pro různé zdravotní potíže. Co asi dělám špatně? Myslím, že vím a pracuji na tom.