Lenka: Bojovat s leností už teď nemusím. Když se mi někdy náhodou do běhání nechce, snažím se vybavit ten báječný pocit, který mě čeká po doběhu – spolehlivě zabere. A taky je fajn se nezapomínat odměňovat – sem tam nějakým tím novým běžeckým „tričenkem“ nebo Studentskou pečetí…

Peggy: Jsem docela dobrá v tom, plést si na sebe biče. Ten poslední bude měřit 42 kilometrů a něco. Bylo by hezké běhat jen tak pro radost. Jsem ale stavěná na překonávání met a překážek. Na začátku mého běhání bylo cílem dát desítku. Teď se chystám na maraton v příštím roce. Veřejně jsem svůj cíl vyhlásila a píšu o něm na svém blogu. Kdybych se na to vykašlala, už bych sem nemohla strčit ani nos. Jsou ale i dny, kdy jsem vyčerpaná, smutná a celkově psychicky vydeptaná. Pak hrozba maratonu moc nezabírá. V takových chvílích si opakuji větu, kterou mi kdysi napsala jiná běžkyně: Běhám, protože je lepší, když mě bolí nohy než hlava.

Josef: Lenost u mě vždy byla problém. Nejvíce mi ze začátku pomohlo, že jsem měl jasně daný cíl. Bez přesně vytýčeného cíle bych někdy lenost jen těžko překonával. Momentálně mi nejvíce vyhovuje, že mám daný tréninkový plán a nad tím, jestli poběžím vůbec, nepřemýšlím. Kouknu do plánu, tam je X km v mírném tempu, tedy jdu X km v mírném tempu. Než jsem si na tento systém zvykl, dost často se mi stávalo, že jsem začal přemýšlet a hledat výmluvy, proč zrovna dneska trénink nemůžu absolvovat. A i když bylo venku hnusně a vyloženě se mi nechtělo, stejně jsem vyrazil a ještě nikdy jsem rozhodnutí vyběhnout nelitoval.

Jarka: Pro mě finty neexistují. Jediné, co platilo na mě, bylo vybavit si ten hřejivý pocit, který jsem měla již tolikrát předtím po doběhnutí. Několikrát mě vylákala i nějaká nová hudba, kterou jsem si stáhla na mp3, takže jsem se těšila, až si ji poslechnu.

Hanka: Opravdu jsem zatím nepřišla na to, jak nad leností vyhrát nebo aspoň remizovat. Lidi, kteří mě znají, nevěří, že jsem líná, ale je tomu tak. Nejraději bych proležela celý den v posteli. To, že to dělám jen, když dostanu chřipku, je proto, že nemám problém se pro něco nadchnout. V tu chvíli zapomínám, že jsem líná. Kámen úrazu je, že tohle nadšení mi nevydrží věčně a je brzo střídáno nadšením pro něco dalšího. Takže záležitosti, které vyžadují "nepřerušované " vytrvalejší úsilí jako například běh, jsou problém. Pro běhání se obvykle nadchnu v pravidelných intervalech vždy znovu a znovu, ale také vždy znovu a znovu začínám od píky, protože dosažená fyzička v mezičase bezpečně zmizí.

Anna: Je to prostě o vůli. A taky to chce přijít na to, že ač jsem po celém dni utahaná a nejraději bych jen padla na gauč a už nevstala, když si jdu zaběhat, cítím se pak mnohem líp a odpočatá. Je pravda,  že teď do toho chladu se mi moc nechce. Ale vždycky se snažím nějak pozitivně motivovat. Říkám si, jak jsem skvělá, že tohle dělám. Takže z toho vyplývá: být na sebe tvrdá a hodná zároveň. Tvrdá v tom, že se vykopu ven, a hodná v tom, že se dokážu sama pochválit.

Katka: Lenost je pro mě asi to nejhorší. Občas se mi fakt nechce, ale pak se zamyslím nad tím, proč to vlastně dělám (fyzička, zdraví, dobrá nálada, vysportované tělo) a vyrazím. Pak mám z běhání dobrý pocit, takže jsem vlastně ráda. Taky mi hodně pomáhá, když mě vyhecuje můj „sparingpartner-otec“. Vždycky, když jde běhat on, nedá mi to, abych zůstala doma. No a nakonec mě také dost vyhecuje dobrá muzika, takže stačí, abych si něco pěkného poslechla. To mě nabije energií.

Jan: Pokud se mi několik dní po sobě nepodaří nebo nechce sportovat, představím si sporty v dalším ročním období, které budu chtít dělat. Představím si, jak budu chtít v zimě běhat na běžkách nebo v létě jezdit na kole nebo v kteroukoliv dobu jít na běžecký závod. Abych měl na tyto sporty sílu a výdrž, to je pro mě ta správná motivace k překonání lenosti.

Tonda: U mě to funguje tak, že sleduju své výkony. Mám tabulku a vidím, že to jde, že to tam je, že nejsem na odpis a že to má smysl. Vidím, že první týden jsem s vypětím sil uběhl 3×1 minutu a zbytek jsem odchodil. Teď nemám tabulku u sebe, ale tuším, že jsem šel rychlou chůzí asi 7 minut. Tento týden běhám 4×3 minuty a chůze je 4×5 minut, ale cítím, že už teď mám na víc a proto se těším, až budu běhat 4×4 minuty. Pomalu posouvat limity, to je ta finta.

A co zkušenosti vás čtenářů? Jak s leností bojujete vy? Neporadíte nám nějakou novou fintu?

Dalším ze spoluautorů seriálu je Josef. Ani on není čtenářům behej.com neznámý. Před rokem začal běhat s cílem jednou uběhnout maraton. Nebál se svěřit čtenářům o svém maratonském snu a tento svůj sen také dokázal přeměnit v realitu. Svůj první maraton uběhl po pouhých pěti měsících, přestože před tím vůbec neběhal. Nyní je z něj už zkušený lovec maratonů. Na běhání si nejvíce cení toho, že jej zbavilo nadváhy a že mu pomohlo seznámit se s lidmi, které by jinak těžko poznal. Jak sám říká, neběhá čistě pro radost. Stále se chce zlepšovat a dosahovat lepších časů, takže se považuje spíš za závoďáka než za hobíka.