Lenka: Nejlepší je běhat v lese nebo v parku. O tom není pochyb. Když ale takový běžecký terén není nablízku, doporučuji sednout na kolo a k takovému terénu se vlastní silou dopravit. Nebo se dá dojet autem, případně MHD. Sice je to časově náročnější, ale zvládnout se to dá (mluvím z vlastní zkušenosti).

Peggy: Mám ráda trasy, které jsou v přírodě, ale přitom na dohled od civilizace. Nedokáži si představit, že bych běžela dvě hodiny v tmavém lese po úzké pěšince. Líbí se mi polní cesty, kde se mohu rozhlédnout. Na delší výběhy chodívám na svůj oblíbený dvoukilometrový okruh v polích. Znám na něm už každý kámen. Mám ráda, když si mohu na křižovatku položit láhev vody a nakrájený banán v krabičce. Občerstvovačka je tak neustále po ruce. Výhodou okruhu je, že to můžete zabalit, pokud začne pršet, a stále jste blízko autu. Chodívám i na cyklostezku vedoucí podél řeky. Vede krásným údolím. Zkrátka se potřebuji při běhu kochat. 

Josef: Nemyslím, že v České republice existuje nějaké místo, kde není vhodný běžecký terén. Běhat se dá všude. Někdy může být problém najít vhodné místo pro určitý typ tréninku, například běhání kopců, když všude okolo je samá rovina. V takovém případě ale hobík tento typ tréninku bez problémů nahradí něčím jiným a ambiciozní běžec nebo profík si za vhodným terénem dojede.

Jarka: Myslím, že se dá běhat kdekoliv. Já za nejkrásnější považuji lesní a polní cesty. Běhat kolečka někde v parku nebo se nechat vést táhlou asfaltovou cestou mi připadá fádní. Mít tak možnost se proběhnout pokaždé jinou přírodou – to je ta „třešnička na dortu“, odměna za snahu. Ale kdo chce běhat, vystačí si i s během kolem sídliště. O to víc si pak bude vážit občasných výletů za během do přírody.

Hanka: Bydlím ve městě, takže většinou běhám po betonu, občas štěrkové cestičky, výjimečně les. Myslím, že fajn je to střídat. Beton je nejjednodušší, naopak les mi dává zabrat, mimo jiné kvůli členitějšímu terénu. Dá se běhat i ve fitku na běhátku, ale to chce opravdu hodně silné vůle.

Anna: Naprosto zásadní problém.

Katka: Po pravdě řečeno, když jsem někde, kde se moc dobře běhat nedá, raději neběhám. Je to ale také tím, že je běh pro mě spíše doplňkem k dalším aktivitám. Nejraději běhám v přírodě, kde je čerstvý vzduch, členitý terén, nikde ani noha… Hlavně brzy ráno, to si doslova užívám. Pak záleží na tom, kolik máme času. Z města se dá dojet někam do parku nebo na periferii. A když není čas ani prostor, je nejlepší chodit do fitka na běhací pás (nebo si ho pořídit domů).

Jan: Nejraději běhám po zpevněných cestách, v přírodě, daleko od aut. Občas mám možnost běhat v horách a to má také své kouzlo. Neznám ale místo, kde by se běhat vyloženě nedalo. Bydlím v centru velkého města a když chci běhat v přírodě, hromadnou dopravou jsem na okraji města za chvíli.

Tonda: Vzít auto a zaběhat si jinde? Třeba z Fojtovic na Cínovec.

A co vy? Musíte za svým během dojíždět někam daleko? Nebo cestou na běžeckou trasu překonáváte nějaké obtížné překážky? Svěřte se ostatním čtenářům. Co kdo z vás musí podstoupit, aby si mohl zaběhat?

Mezi spoluautory jsme chtěli mít někoho, kdo má své běžecké začátky ještě v čerstvé paměti. Tonda tento požadavek splnil beze zbytku. Vždyť začal běhat teprve 20. září. Tehdy začínal od čisté nuly. Jak sám tvrdí, v začátcích po minutě běhu potřeboval pět až šest minut na to, aby popadl dech. V době vzniku seriálu už na tom byl o poznání lépe. Poměr běhu k lapání po dechu změnil na pět minut ku dvěma. To je jeden z důvodů, proč se jej zatím nikomu nepodařilo vyfotit při běhu. V současnosti nemá žádné závodní ambice, ale jeho cíl je jasný. Chce zvládnout souvislých třicet minut běhu, aby se sám mohl nazývat „skoroběžcem“. Držme mu palce, to nejtěžší má ještě před sebou.