Tehdy jsem si natrhl stehenní sval a téměř nikdo z lékařů tomu nevěnoval pozornost. Všichni byli přesvědčeni, že pokud jsem schopen po takovém úraze chodit, není to tak vážné, aby bylo na ultrazvuku vůbec na co koukat. To neznamená, že jsme s tím nic nedělali. Můj fyzioterapeut mi už tehdy pomáhal nohu uvést do pořádku a po 14 dnech jsem se byl schopen pomalu vrátit do tréninku.

Od té doby jsem to cítil jako své slabé místo téměř pořád. Na druhou stranu, díky hloubkovým (léčebným ne diagnostickým) ultrazvukům a pravidelným masážím jsem byl schopen absolvovat všechny své naplánované závody. A s úspěchem. Vždyť loňské jaro jsem si také posunul své osobáky na půlmaratonu a maratonu. Doufám tedy, že toto léto to bude podobné.

Možná se ale ptáte, co se přesně stalo nyní? Po konzultaci s panem Kervitcerem – mým trenérem – a panem Ježkem (fyzioterapeut), můžu jednoznačně prohlásit, že mé zranění je důsledkem přetížení. Za normálních okolností plného tréninku by byla zátěž druhého týdne bezproblémová, ale po třech týdnech, kdy jsem běhání moc nedal, to bylo moc. Samozřejmě jsem četl všechny ty poučky, že po pauze by se mělo začínat na poloviční kilometráži a postupně přidávat, ale naivně jsem si myslel, že už mám v nohách dostatek naběháno, abych si mohl dovolit začít i s větší kilometráží. Byl jsem přesvědčen, že postačí, když ty kilometry naběhám při nižší intenzitě. Myslel jsem si, že mi pomůže i to, že zátěž rozložím na dvě tréninkové dávky denně. Evidentně se ale potvrdila poučka „Stokrát nic umořilo vola." Bohužel, za toho vola jsem tu teď já.:-) Snad se z této mé zkušenosti alespoň někdo poučí.

Musím si přiznat, že svou roli sehrála i má zodpovědnost vůči tomuto projektu a má ješitnost. Pokud by má příprava probíhala tak jako loni – neveřejně, určitě bych se nesnažil najít čas na stoprocentní splnění tréninkového plánu za každou cenu. Prostě bych si vnitřně odůvodnil, proč jsem nešel běhat, když pršelo. Takhle jsem šel běhat okamžitě, jak byly podmínky schůdné, a to i za cenu toho, že to bylo místo oběda. Já měl ale před sebou plán, který hovořil o tom uběhnout za týden 100 km, a nechtěl jsem v pondělí všem oznámit, že jsem za celý týden uběhl jen 60. Přitom tato kilometráž, rozložená do sedmi dní (místo do pěti) by byla úplně ideální pro zahájení objemové přípravy. Ta by tak mohla v dalších týdnech nabývat na objemu.

Zhodnocení mého tréninku z pohledu mého trenéra Jana Kervitcera se dnes dozvíte mým prostřednictvím, protože se tento týden věnuje skupině běžců v běžeckém kempu na Babylóně. Jeho závěry jsou v zásadě stejné.

Mohlo by se zdát, že to byla chyba tréninkového plánu, ale pravdou je, že trenér netušil, že mé klidové tři týdny byly skutečně týdny téměř bez běhání. Přeci jen pracuje s klukama, co si pojem klidový týden vykládají jinak:-). Zatímco oni klidovým obdobím nazývají klidné běhání s nižší kilometráží bez závodů, tak já si skutečně hodil kopyta nahoru. Trošku to přeháním, protože i na dovolené jsem si šel párkrát zaběhat, ale za celé ty tři týdny jsem naběhal sotva 20 km, což se prakticky rovná nule. To samo o sobě neznamená nic tragického, ale musí se s tím při zahájení tréninku počítat.

Trenér je přesvědčen i o tom, že veřejná povaha mého tréninku zabránila tomu, abych byl schopen správně interpretovat signály svého těla. Svou roli sehrálo i samotné běhání v nižší tepové frekvenci. Pocity únavy nejsou tak intenzivní, a proto je tak snadné přetáhnout strunu. Trenér navrhuje, abych návrat do tréninku neuspíšil a až ho znovu zahájím, měl bych v klidu jít jen 30 km rovnoměrně rozložených do celého týdne.