Tři okruhy ve Stromovce, každý o délce 2,3 km jsem zaběhl v tempu 4:01, 3:52, 3:36. Celkem tedy 7 km v průměrném tempu 3:51 min/km. To byl docela příjemný příslib pro plánovaný sobotní test při Tesco Grand Prix.

Dobře se mi běželo i ve čtvrtek, kdy jsem kromě pravidelného ranního běhání vyběhl ještě ve čtvrt na deset večer. V tu dobu ostře foukal vítr a vše nasvědčovalo tomu, že příjde déšť. Rozhodl jsem se tedy nahradit kvantitu kvalitou a místo 12km volného běhu jsem se do toho trošku opřel. Jenže déšť ne a ne přijít, a tak jsem nakonec zaběhl celých 14 km. Naplno jsem ale běžel pouze 10 km, které jsem zaběhl za 40 min. Zbytek tvořil krátký rozklus a 3km výklus. Měl jsem z toho obrovskou radost, protože to bylo poprvé, kdy mě noha netrápila.

V pátek jsem absolvoval pouze ranní běh a stejně jako každý z posledních dnů, důkladnou rozcvičku. Musím říci, že za mnoho vděčím právě jim. Nikdy dříve jsem necítil vliv rozcvičky na kondici i regeneraci tak bezprostředně, a tak i motivace „ztratit“ touto činností cca 20–30 minut dobrovolně vzrostla.

Ve zbytku dne jsem kromě práce stihl absolvovat ještě masáž u svého fyzioterapeuta. Taková rána jistoty před sobotním závodem. Přeci jen ve mě hlodal červík pochybností, jestli jsem svým čtvrtečním „závodem nanečisto“ neudělal klasickou „začátečnickou­“ chybu.

V sobotu mě čekal náročný program. V tréninkovém plánu jsem měl dopoledních 6 km volně a večer 10km závod s rozklusáním a výklusem. Upřímně, zdálo se mi to trošku přehnané, a tak jsem dopoledne vybíhal s přesvědčením, že dám jen své obligátní ranní kolečko a rozcvičku. Na Ladronce jsem ale v závěru prvního kola potkal jiného maratonského nadšence, a tak příjemně uběhlo i to druhé.

Zbytek odpoledne jsem se už jen snažil vyladit organismus na závod. A nebylo to jednoduché. Břicho jsem měl nafouknuté k prasknutí, neustále ze mě odcházela nějaká bublina, ať už horem nebo spodem. Říkám vám, nikdy si nedávejte před závodem (byť s předstihem 5 hodin) tlačenku obloženou cibulí. Mám za to, že právě ta cibule mě zle potrápila!

Na start jsem se tedy postavil s jedinou ambicí. Zaběhnout závod pod 40 min a přidat další stavební kámen k základu pro mé maratonské snažení. Kdesi na konci špalíru startujících postával v tu chvíli můj syn Matěj, který se chtěl navzdory věkovému limitu závodu zúčastnit i bez čísla. Jeho ambice byla pokořit 50 minut, ale to jsem osobně považoval za nereálné. Přesto dostal za úkol zkusit držet 5 min/km, dokud to jen půjde.

Start! První stovky metrů byly neuvěřitelně náročné. Takovou tlačenici jsem ještě nikdy nezažil. To vám byl fartlek jako řemen. Každou chvíli protáhnout krok, zadrobit, uskočit prudce stranou, vyrovnávat bodyčeky soupeřů… Okolo mne se prohnal Honza Kervitcer mladší (syn našeho trenéra), a to v tempu, které jsem nebyl připraven akceptovat. Byl jak vystřelený z praku! Na prvním kilometru jsem poprvé odmáčkl mezičas a 4:44 mě dost zaskočily. Na druhou stranu jsem se velmi rychle zklidnil, když jsem pozoroval, že stejně se diví i ostatní okolo mě. Nicméně jsme asi všichni trošku přidali. Na druhém kilometru byl mezičas 3:15, takže tady už bylo mé podezření ze špatně postaveného kilometrovníku, rovno jistotě.

Od toho okamžiku jsem běžel jen na pocit. Dařilo se mi se prokousávat kupředu. Zatímco zezadu se přede mne posunuli jen dva běžci, v druhé půli závodu jsem sám zdolal 27 soupeřů. Rozhodně jsem se za nikým nevezl. Na sedmém a půltém kilometru jsem proti sobě zahlédl Matěje, jak se statečně prodírá chumlem běžců, kteří právě minuli půlku závodu. Vypadal dobře a dokonce jsme na sebe i zamávali, což myslím dodalo sebevědomí nám oběma. Když má totiž člověk myšlenky na to usmát se na fotografy, gestem poděkovat podporujícím divákům a hledat v poli běžců malého jedenáctiletého kluka a mávat na něj, znamená to, že ve vás zbývá ještě docela dost sil. I proto jsem se do závěru závodu dal ještě víc.

Na devátém kilometru jsem před sebou zahlédl dalšího člena KERTEAMu – Jirku Procházku -  a napadlo mě, že nic lepšího jsem si nemohl do závěru přát. Protáhl jsem krok a už u Rudolfína jsem se posunul před něj. Radši jsem o sobě nedával moc vědět, aby mi to náhodou nechtěl vrátit, protože byl také ve velmi dobré formě. Na rohu Pařížské mi pomohlo povzbuzení jedné z divaček, která konstatovala prostou pravdu, že už je to jen kousek.

Do teď si pamatuji ten soustředěný, ale nikoliv křečovitý výraz, se kterým jsem pak vykroužil poslední zatáčku a před sebou uviděl ozářené Staroměstské náměstí s tradičním modrým kobercem. Zdolávat někoho ve finiši je velmi náročné, protože každý už ze sebe mačká i to co v něm normálně není. Všichni okolo mě běželi na krev. Přesto jsem měl pocit, že ještě na modrém koberci bych mohl jedno místo získat. Když má pravačka dopadla na modrý koberec, měl jsem před sebou ještě 10, možná 15 metrů soupeře, přesto ve mne chytly saze, probudil se závodní duch a nevysilujíce se dýcháním jsem vyprázdnil veškeré zásoby ATP.

A povedlo se! Neznám krásnější pocit z běhání, než někoho zdolat na cílové pásce. Na druhou stranu musím projevit účast s oním nešťastníkem, který patrně ve snaze mi v mém úmyslu zabránit doslova vlétl do cíle, protože jsem ho pak viděl kousek za cílovou čarou ležet na zemi. Doufám, že se mu nic nestalo a příště bude mít více štěstí.

Na oficiální časomíře prý bylo 38:01… bože, já už mám ty pitomý časy snad doživotně rezervovány!:-( Na druhou stranu, real time se zastavil na optimistických 37:48, takže jsem hned smazal tu ošklivou smsku s tím, že si nebudu kazit radost. Trošku jsem začal prochládat, ale synovi jsem slíbil, že na něj v cíli počkám, a tak jsem měl příležitost v cíli uvítat i kolegy z behej.com a své další parťáky z KERTEAMu. Mr. Martin Pulkrábek a Mr. Petr Rada, vážení, doběhli tuto desítku se ctí za 39:25 a 40:59. Možná si řeknete, co je na tom, ale tito borci minulý týden zaběhli nejtěžší maraton světa – z Interlakenu na Jungfrau! Klobouk dolů.

Můj syn doběhl v čase 51:28 a s tímto časem by se pohyboval někde okolo poloviny výsledkové listiny. Je to pro něj obrovský úspěch. Zlepšil si osobák o cca 5 minut a na trati předběhl cca 900 běžců. Také za svůj výkon sklidil uznání i mnoha z těch lidí, které stihl předběhnout ještě v Pařížské ulici. Pokud ho někdo z vašich příznivců na trati vyfotil, budu nesmírně vděčný za jeho fotky. Budou na významném místě v jeho deníku. Matěj běžel v brčálově zeleném triku Adidas.

Na závěr musím za všechny poděkovat divákům, kteří si vybrali tento podnik a dali mu tak přednost před koncertem Kabátů. Vytvořili moc příjemnou atmosféru! Děkuji také trenérovi a jeho ženě, kteří si přišli prohlédnout výkony svých svěřenců, a také našim dívkám. Ty už měly závod odběhnutý a přesto zůstaly, aby nás podpořily!

Jan Kervitcer, trenér Honzy Prokopa:

Honza už je tedy nejen v plném tréninku, ale má za sebou i první kontrolní závod, který absolvoval výborně, přesně dle plánu ve stupňovaném tempu, v reálných časech to bylo prvních 5 km za 19:16 a druhých 5 km za 18:42. Bylo to tedy běžené opravdu s velkou rezervou na pohodu.

Tento týden zahájil pro jistotu ještě kontrolním vyšetřením na ultrazvuku u MUDr. Barny, které potvrdilo, že zranění už je zcela vyléčené, nic by tedy nemělo bránit plnému tréninkovému zatížení.

Tento týden by měl vypadat takto:
Pondělí: volný den – vyšetření ultrazvukem
Úterý: 10 km volný běh
Středa: 9,2 km st – 4 okruhy Stromovka 4:05–4:00–3:55–3:50
Čtvrtek: volný den , pouze ranní běhání
Pátek: dráha nebo silnice : 2000–1500–1000–500 pauza do 3 min 7:40–5:30–3:30–1:40
Sobota: Závod – Baroko půlmaraton – Plasy u Plzně (pouze tréninkově místo dlouhého běhu)
Neděle: 12 km volný běh
Pondělí: dráha : 8×1 km m s intervalem 6 min mezi starty v tempu 3:50–3:20/km
Úterý: volný den (jen ranní běhání) nebo 10 km lehce

Na titulní fotografii Jan Prokop v cíli závodu společně s redaktorem behej.com Mirkem Kratochvílem