Ale postupně. V sobotu večer už bylo nad slunce jasné, že nedělní závod nebude procházkou růžovým sadem. Hlášené byly snad nejblbější podmínky, které mohly nastat. Teplota 4°C a déšť! V takovýchto podmínkách jsem ještě nikdy žádný závod neběžel. Možná to ale mohlo být i horší. Co třeba závod ve sněhové břečce?

Připravoval jsem se tedy na skutečně nevlídné kulisy mého maratonského pokusu. Pečlivě jsem si připravoval oblečení, předstartovní, závodní i následné živiny, ladil zobrazované údaje na zapůjčeném sporttesteru Garmin 310XT. Jediné, co jsem si nemohl dopředu připravit, byla strategie předávek energetických gelů, protože jsem neměl detailní plánek tratě. Registraci jsem totiž vzhledem k blízkosti Drážďan odložil až na nedělní ráno. Měl jsem proto ještě jeden důvod. Zpravidla se lépe vyspím doma, než někde v hotelu. Ze zkušenosti také vím, že v den maratonu stejně nemohu v důsledku stoupající hladiny adrenalinu dospat, takže mi ranní vstávání vůbec nevadilo.

Noc proběhla tak, jak už je u mě pravidlem. Ačkoliv odpoledne jsem byl již několikrát na prahu spánku a odkládal jsem ho až na večer právě proto, aby se mi lépe usínalo, nemohl jsem zabrat. V hlavě se mi tentokrát nehonily žádné časy, za což vděčím Pavlu Bolehovskému, který mi prozradil mnemotechnickou pomůcku na sledování tempa. Ta spočívá v triviálně jednoduché úvaze. 42 km děleno 3 hodinami se rovná 14km/h (ty drobné už jsou odchylka, kterou mají i sporttestery). Z toho vyplývá, že každých 7 km by mělo trvat 30 minut. Kontrolovat pak každých 7 km postupně nabíhající čas je pak doslova hračka. Moc mu za to děkuji! Důvodem mého neklidného spánku pro tuto noc byly tablety GT s minerály. Až v posteli jsem si totiž uvědomil, že mi v zavazadle chybí!

Samovolně jsem se probral ve 4:30 a znovu usnout se mi už nepodařilo. Opakované pohledy na hodinky to dosvědčily. Čas se ne a ne pohnout kupředu. Nakonec jsem tedy vstal v 5:00 a první kroky směřovaly do kuchyně pro zmiňované tablety. Pak následoval obvyklý předzávodní ranní rituál. Ostříhat dohola, osprchovat se, namasírovat nohy (tentokrát jsem i chodidla natřel hřejivou emulzí), nalepit preventivní tejpy na místa, se kterými jsem měl v posledních měsících nějaký problém, a pak vydatná snídaně. Vaječná omeleta se sýrem a pikantní omáčkou. Pro mnoho lidí možná nestravitelná kombinace, ale mně to doposud nedělalo žádný problém.

Přesně v 6:00 jsme vyrazili na cestu směr Drážďany. Na Klárově jsme ještě nabrali pozdějšího vítěze vloženého závodu na 10 km – Petra Pechka s jeho přítelkyní – a uháněli na start. Liduprázdné ulice mě nevědomky vedly k rychlejší jízdě, a tak se modlím, aby mi nepřišla nějaká ošklivá fotka od strážců pořádku.

Přejezd hranic znamenal potvrzení nejhorších obav. O hřebeny Krušných hor a skály Saského Švýcarska byly zapřené mraky, ze kterých poměrně hustě pršelo. V teplotě se meteorologové také nespletli. Byl jsem hodně nalomený, zda vůbec nastoupit, protože se mi zdálo nereálné v takovýchto podmínkách něco kloudného zaběhnout.

Ani jsem si nebral věci na převlečení a šel se loudat do maratonského expa. Tam jsem narazil na Petra Kostoviče z redakce behej.com, který zřejmě přišel zkontrolovat, jestli to nevzdám. Několika správně mířenými větami ve mně probudil chuť se s tím poprat. Přeci jen jsem tedy vyrazil pro peníze do vzdáleného bankomatu a zpět k přepážce registrace. V 8:45 tak byly kostky vrženy. Zašel jsem si pro „nádobíčko" a začal s převlékáním. Původně jsem měl vymyšlené dlouhé kalhoty, ale když jsem spatřil připravené borce KERTEAMu – všechny v krátkých šortkách – rozhodl jsem se uspořit pár gramů i na oblečení. Převlékl jsem se do krátkých šortek a trika s krátkým rukávem a na paže natáhl od kamaráda cyklisty půjčené shrnovací návleky. Díky Pavle, byla to jedna z nejužitečnějších částí oblečení. Nakonec jsem je za celou cestu nesundal. Všem ostatním je tak můžu vřele doporučit!

Trochu předstartovního stresu přineslo uložení zavazadel do úschovny, protože nikomu z nás nebylo jasné, kudy se do podzemních garáží dostat. Značení v kongresovém centru nás honilo od čerta k ďáblu. Deset minut před startem se nakonec zadařilo, ale nezbyl už čas na detailnější instruování mého doprovodu. Přítelkyně je totiž trošku na štíru s orientací, a tak byla zápletka jasná už od úvodu. Naštěstí jsem si nacpal jedinou kapsičku na šortkách k prasknutí (dva gely a dvě GT tablety od Enervitu – víc se tam nevešlo).

Na start jsem vyrazil zabalený do staré zimní bundy, kterou jsem těsně před startem zanechal při okraji koridoru pro německé bezdomovce. I toto byl docela dobrý nápad, protože jsem v okamžiku startu nebyl nijak prokřehlý. Důležité je možná zmínit, že jsem se tentokrát moc nevysiloval rozklusáváním. Jen jsem se protáhl a k mému překvapení zjistil, že rozsah pohybu je velmi dobrý.

V chumlu prvního koridoru jsme se dokázali najít, takže KERTEAM startoval v plné sestavě – Jan Kervitcer jr., Jan Kaše, Martin Pulkrábek a já – bok po boku. To samé bohužel nešlo říci o členech našeho doprovodu. Moje přítelkyně tady zřejmě doplatila na svou malou výšku, a tak po startu vyrazila nazdařbůh do prostoru tratě.

Po startovním výstřelu nastal jeden z hlavních úkolů pro sporttester – krotit mé tempo v úvodních kilometrech. Věřte, že to nebylo jednoduché, protože se před nás okamžitě hnali závodníci kratších distancí. Chtěl jsem dát první kilometr za 4:30, což se nakonec podařilo celkem přesně. Hodinky sice zaznamenaly 4:15, ale 1. km ohlásily cca o 100 metrů dříve. Díky tomu tak nabraly značnou část celkové odchylky (320 m) ve změřené vzdálenosti. Hned mi byl jasný důvod. Při velmi pomalé rychlosti, která provází přesun ke startovní čáře, totiž dochází k „těkání". Hodinky se zřejmě snaží vystihnout pravděpodobný směr a rychlost pohybu. Když stojíte na místě, zjistíte, že na displeji svítí aktuální tempo okolo 5min/km. Jakmile naberete rychlost, pak už tento prediktivní systém dokáže určovat tempo velmi přesně. Ačkoliv jsem neměl v úmyslu se ostatním vzdalovat, záhy jsem si uvědomil, že jsme pohromadě zůstali jen my dva s Kašíkem. Nohy chtěli v této fázi běžet rychleji, ale s vědomím, že Honza má v tuto dobu lepší formu než já, jsem se krotil tak, abychom se sobě nevzdalovali. Nebylo to ale stále tak, že bych byl pouze vpředu. Stále se to přelévalo +/- 10 metrů. Já běžel podle hodinek, a když se Kašík sunul přede mne, věděl jsem, že držím své tempo – lehce pod 4:10 a rozhodně jsem ho neměl chuť zvyšovat. Kupodivu se mi běželo dobře. V prvních fázích závodu se běželo většinou po větru anebo se bylo za kým skrýt. To platilo až do okamžiku, kdy se odpojili nejen běžci vloženého závodu na 10km, ale především pak ti, kdož mířili ke své metě půlmaratonu. Pak pole značně prořídlo a pro většinu ze závodníků se z toho stal sólový běh. Běh proti času, přírodním podmínkám, zdravotním komplikacím a především proti vlastní psychice.

První občerstvovačku jsem vynechal, na druhé si srknul vody a první gel jsem do sebe prozíravě vpravil až na třináctém kilometru místo desátého. Trošku jsem už tušil, že můžou být problémy s předávkou živin, kterou jsem si naplánoval na místo, kudy závodníci probíhají 30. a zároveň 35. km.

Na cca 15. km jsem přeci jen zahlédl svoji přítelkyni, naštěstí nedaleko od zbylých členů naší doprovodné skupiny, a tak jsem nabídku gelu (plánovaného na 30. km s díky odmítl. Ještě jsem ji stačil instruovat, kudy se dostane na ten 30. Km. Byly to 2 km proti proudu běžců, takže navigace byla snadná. Navíc tuto vzdálenost bylo třeba urazit za cca hodinu, takže vše vypadalo dobře. Jenže za mými zády se pak začalo odvíjet menší drama. Moje těhotná skorožena se nechala přesvědčit zbytkem skupiny k tomu, že mi stihne zamávat ještě na jednom místě – půlmaratonské metě. Jenže skrze to bříško a malou výšku nestíhala tempo ani směr celé skupinky, které její hendikep nedošel. Zkrátka holka milá rozmilá se ztratila. Místo před mostem sešla na nábřeží až za mostem. Jenže 17. km jsme se prořítili už 10 minut po té, co jsme si spolu tak hezky naplánovali další místo setkání. Pak už to byl jen zmatek a její zoufalství. Od toho okamžiku až do cíle o ní nikdo nevěděl a já tak přišel o velmi důležitou předávku.

V mezidobí jsem následoval Kašíka, kterého přišla povzbudit i Lenka Šibravová, která s námi běžela od 15. km. Jak se později přiznala, moc nevěřila, že by se mi podařilo Honzu porazit a prolomit tříhodinovou hranici, a tak mě v první chvíli mrška ani neregistrovala. Možná i tento moment přispěl k tomu, že jsem se vybičoval, ale ve skutečnosti se mi tou dobou běželo skutečně dobře. Na půlmaratonu jsem byl za 1:28:32. Tepy byly na ustálené hranici 166 tepů/min. Stále jsem si držel schopnost o běhu přemýšlet, průběžně uvolňovat neaktivní svaly a soustředit se na prodýchávání svého běhu. Oproti svým německým konkurentům jsem měl znatelně klidnější dech, což mi dodalo na klidu. Snad právě v tom okamžiku jsem začal věřit, že by to na vzdory podmínkám mohlo vyjít. Od 22. km už se začala mezera mezi mnou a Kašíkem prohlubovat. Nesledoval jsem jak a o kolik, jen jsem ho přestal cítit v zádech. Pohledem na hodinky jsem se znovu a znovu přesvědčoval o tom, že nezrychluji. To bylo důležité, protože jsem v tu chvíli začal stále více běžců předbíhat. Bylo to jasné. Ti, které jsem si nechal na startu utéct, teď začali litovat přepáleného startu. Na 29. km jsem i já začal cítit, že gel spořádaný na 24. km nevystačí na dlouho, a tak jsem začal k roztroušeným příznivcům KERTEAMu vysílat prosebné signály, ať seženou Petru nebo alespoň nějaký nadbytečný gel, který bych mohl pozřít. V těchto místech se pohyboval jak náš trenér s nezbytnými stopkami v ruce, tak i Petr Pechek, který byl pro roli rychlého posla ideální volbou. Přestože odběhl závod na 10km, který suverénně vyhrál, určitě byl v daném stavu věcí tím správným spásným andělem, do jehož rukou jsem vložil své naděje.

Na 30. km se naplnily mé ranní obavy. Petra nikde! Na 31. km se pak dostavily první náznaky křečí v lýtcích. A přitom v těchto úsecích jsem ještě běžel do plusu. Dotáhnul jsem to k občerstvovačce a už z dálky na ně řval „Salz, Salz". Německy sice neumím, ale odvodil jsem to z názvu jednoho rakouského města.:-)

Sůl se bohužel nekonala. Jediné, co mi mohli nabídnout, byl iontový nápoj, který jsem v tu chvíli vnímal spíše jako nápoj z kategorie plné penze na dovolené. Prostě neznačkový produkt, nezvyklé barvy i netypické chuti. Rozhodně to nemohlo uspokojit mou rozhozenou psychiku. Následující kilometry jsem tedy zvolnil, abych předešel nejhoršímu. Věděl jsem, že jediná naděje mě může čekat na 34. –35. km za předpokladu, že Petr najde někde přebývající gel. O tom, že sebou nikdo z diváků nenosí slánku, jsem nepochyboval.

A skutečně, dokonce hned na 34. km na mě čekala naše česká skupinka v čele s trenérem a jeho ženou. Za mohutného skandování a navigace k vytouženému sáčku s gelem, jsem proběhl zatáčkou a po tečně zamířil k trenérovi pro energii a informaci, že se mi stále daří alespoň držet svůj dosavadní náskok. To bylo povzbudivé!

Pohled na zlatavý obal mě utvrdil v tom, že se Petra na dobro ztratila. Nasoukal jsem do sebe to lepidlo a poprvé jsem ze slušnosti nečekal až na nějaký ten koš a odhodil obal ledabyle pod nohy. Okolo mě se v tu chvíli vpřed posunula druhá žena v celkovém pořadí i se svými vodiči. Bylo mi to jedno a soustředil jsem se na olízávání svých od gelu zalepených prstů. Asi mi to zabralo nějaký čas, ale přesto mě na 36. km zaskočila informace, že náskok už není 1,5 minuty, nýbrž 30 vteřin.

Horečný kalkul. Do cíle 6 km, to znamená, že každý další kilometr musím dát maximálně za 4:20, aby tam zbyla alespoň ušmudlaná vteřina nakumulované rezervy. Důležité pro mě bylo hned několik atributů této situace. Za prvé: dokázal jsem s tímto údajem pracovat (propočítávat), dokázal jsem si uvědomit, že došlo k nějaké ztrátě během konzumace gelu, přesto mi bylo podezřelé, že bych ztratil minutu na dvou posledních kilometrech. Uvědomil jsem si také, že druhá nejlepší žena běží na čas 3:00 a že musím jít zpátky před ní. O tom, kde byl v tu chvíli vodič, jsem ani moc nepřemýšlel, protože z Prahy vím, že se není radno na žádného vodiče spoléhat.

Co se tedy v tom momentě stalo? V tu chvíli se spojil účinek gelu, který se začal vstřebávat do krve, s psychickým uvolněním z přestálého stresu. Svaly konečně dostaly nejen nějaký ten cukr, aby nebylo narušeno spalování tuků, ale také základní dávku minerálů. Ve vědomí jsem si říkal, že stav nadcházejících křečí by se už zhoršovat neměl. Zbyl už jen souboj s časem. Uvědomil jsem si, že na to mám, a že to nechci vzdát. Podvědomě jsem zrychlil, což se v praxi projevilo tím, že jsem začal stahovat stometrový náskok druhé nejlepší ženy. Na jediném kilometru jsem ji opět předběhl. Bylo to v záhybu na most přes Labe, kde geniálně stál Petr Jindra (měl původně běžet také, ale pro zraněný kotník nestartoval) a doslova freneticky mě hnal dopředu. Možná to bude znít příliš expresivně, ale na vrchol mostu mě vyhnala jeho energie. Najednou jsem si uvědomil, že časem na kilometr jsem se opět dostal do pásma, kdy si rezervu posiluji. Začal jsem tomu věřit! Věřit, že to bude právě ten ošklivý dnešek, kdy na cílové časomíře uvidím čas začínající dvojkou. Na druhou stranu jsem si uvědomoval, že mě čeká nejpomalejší pasáž po rozmočené antuce nábřežního parku a stoupání na místní „Karlův most", v jehož vrcholu byl kilometrovník s číslem 41. Tady jsem si přepnul hodinky do režimu celkového času a zkontroloval, kolik času zbývá. Svítilo tam 2:54 a nějaké drobné. Bylo jasné, že tohle už vyjde. Samozřejmě nečekal mě kilometr, ale 1195m, ale i tak jsem věděl, že tuhle šanci už z rukou nepustím. Zatnul jsem zuby, přestal kontrolovat tepovku, která od té chvíli začala šplhat až k 179 tepům a do cíle jsem finišoval, co jen to šlo. Nad cílovou branou svítilo 2:58:53, …5, …6 a já jsem moc chtěl, aby ten můj výsledek nebyl o fous. Ještě na cílové čáře jsem předběhl dva své německé soupeře a odmáčkl stopky na přesných 2:59:00 oficiálního času.
Pořadatelům zřejmě informace od snímače signálu tekly po drátech trochu déle. Nakonec se jim ukázal na obrazovkách počítačů čas 2:59:02. To sice zamrzelo, ale na druhou stranu to byl oficiální čas. Ten reálný i v jejich podání byl 2:58:55. Vteřina sem vteřina tam. Bylo to doma!

V cíli bylo překvapení… Alespoň tam to Petra stihla včas a mohla si po vytrpěných hodinách naplno užít pohled na svého zničeného partnera. Ano čtete to správně. Jak ukázaly další minuty, Petra v čase mého běhu prožívala větší zoufalství než já. Chvílemi jí bylo i do pláče, když si uvědomila, že nedokáže splnit svůj úkol. Měla hrozný strach, že na ní budu naštvaný. Stále se omlouvala a vysvětlovala, jak se to všechno semlelo. Byla k neutišení. Nemohla pochopit, že nemám ani sílu na to, abych se zlobil. Nemohla pochopit, že emoce, které způsobilo splnění mého cíle, překrývají úplně vše. Prostě to všechno dobře dopadlo, tak proč rozmazávat to, že vše nešlo podle plánu.

Zajímavé na tom všem je, že za cílovou branou jsem se nijak neradoval. Z naprostého vypětí vytrysklo zajíkavé dojetí. Ne, žádné slzy nebyly, na to už nebyly ani tekutiny ani sůl, ale grimasa bolesti a stažené hrdlo. Zvláštní pocit. Jestli ho někdo znáte a dokážete ho popsat lépe, budu rád, když se o svůj pohled se mnou rozdělíte.

Další zajímavostí bylo, že v cíli jsem viděl dvě dívčiny s ručníky a těšil jsem se, že mě do jednoho z nich zabalí, ale netvářily se, že by to měly v úmyslu. Až po chvilce mi došlo, že byly určeny pro v pořadí 2. a 3. ženu Drážďanského maratonu. No nic, utřel jsem se mokrým rukávem a vyrazil hledat občerstvení. Evidentně nikomu nedošlo, že člověk po 42 km v těchto podmínkách nemá náladu na studené pivo ani na vodu na hranici bodu tání. Jediné, co se dalo konzumovat, byl čaj, leckdy bohužel už dávno vystydlý, jak si organizátoři chtěli zefektivnit práci. Okoralé rozkrájené banány také nevzbuzovaly zrovna chuť se do nich zakousnout a ani s nenakrájeným studeným jablkem jsem se nechtěl zdržovat, a tak jsem se s trochou zklamání, z úrovně pořadatelského servisu, odebral do podzemních garáží pro své věci.

Následovalo pomalé protažení. Ne moc, aby něco neprasklo. Přeci jen se nohy nechaly slyšet, že odvedly kus práce. Převlékl jsem se a už se začali trousit i ostatní členové naší výpravy. Překvapilo mě, že všichni věděli, že jsem to dal, když nikdo kromě mojí přítelkyně a našeho nenarozeného miminka v cíli nebyl, aby si to mohl ověřit. Trenér totiž stál kilometr před cílem a dopočetl čas předpokládaného finiše tak, že nepřipustil ani 1% pochybností. Dočkal jsem se tak vskutku překvapivého průběhu setkání. Místo dotazů na výsledek přicházely rovnou gratulace. Teprve v tu chvíli jsem si začal uvědomovat pocit štěstí a radosti. Díky všem za podporu!

Na závěr díky i všem čtenářům tohoto seriálu. Mnozí jste mi věřili, ale bylo také mnoho těch, kteří pochybovali. Dokonce i někteří členové našeho „realizačního" týmu by si na mě cestou do Drážďan nevsadili. I vám moc děkuji, protože jste byli motorem pro moje snažení. Těm z vás, kteří mi naopak věřili, chci poděkovat za důvěru, protože právě tato důvěra pro mě byla velkým závazkem. Nechtěl jsem zklamat! Takže každý z vás má svůj podíl na mém výsledku. Děkuji!

PS: Zvláštní dík patří mému trenérovi Janu Kervitcerovi za přípravu tréninkového plánu i za trpělivost, kterou nám všem věnuje. Dále pak panu Miloši Barnovi, Vlastimilu Ježkovi, Robertovi Válkovi a Martinu Dvořákovi za lékařskou a fyzioterapeutickou péči, kterou mi pomohli dosáhnout vytouženého výsledku navzdory všem zdravotním komplikacím. Všichni tito pánové si zasluhují můj dík a respekt!

Jan Kervitcer, trenér Honzy Prokopa:

Honza to napsal až příliš emotivně, ale svůj úkol splnil. Já jsem mu věřil, běžel přesně dle mých pokynů a nenechal se rozhodit počasím ani dalšími okolnostmi jako je občerstvení. Potvrdilo se, že při dobrém zdravotním stavu je maraton opravdu o hlavě, a že na tuto výkonnost není vysoká kilometráž tak důležitá.

Nyní ho čeká týden aktivního odpočinku a potom se již pustíme do přípravy na další sezónu.

Bohužel už to nevyšlo Honzovi Kašemu, kterému organizmus na 30. km vypověděl službu, i když se mu až do 25. km běželo skvěle. Bude v tom asi jiný problém, zkusíme komplexní zátěžové vyšetření, může to být ale také něco jiného. S výkonem svého syna pod 3:08 jsem velmi spokojen, běžel o 4 min rychleji než na jaře, druhou polovinu závodu měl o vice než 2 minuty rychlejší, a to za poslední 3 měsíce od červencového startu na Ironmanu v Rothu (10:50 hod) naběhal dohromady méně než 300 km (cca 80–90 km měsíčně). Také Martin Půlkrábek týden po svatbě běžel výborně, čas pod 3:12 jsem u něj rozhodně nečekal.

Výsledek čtenářské ankety: 248 vás věřilo tomu, že Honza Prokop letos na podzim dokáže zaběhnout maraton pod 3 hodiny, 94 čtenářů Honza svou přípravounepřes­vědčil.

Redakce děkuje oběma autorům, běžci Janu Prokopovi za to, že našel odvahu podělit se o zážitky, strasti a slasti maratonské přípravy s čtenáři www.behy.cz a Janu Kervitcerovi za cenné komentáře zkušeného trenéra. A přidáváme i gratulaci k naplnění Honzova cíle!